čtvrtek 29. prosince 2011

2011

Přesně na tohle jsem se těšila, když jsem si na začátku ledna vytvořila složku "2011". 
A to jsem neměla tušení, co mě všechno čeká. Jedinou vadu tenhle rok měl...že utekl moc rychle. 

Co bude dál? Složka "2012" přece.

Leden jsem provzdychala nad krásami Segovie, ve zbytku času jsem se intenzivně věnovala opakování věty "promiňte, já nerozumím, nemluvíte náhodou anglicky?"

V únoru jsem se opalovala v Toledu a věřila jsem, že přišlo jaro. Následující dva měsíce sněžilo.

V březnu jsem nevěřila, že tak skvělý město jako je Lisabon, fakt leží v Evropě. 
Stále Lisabon. Láska na první pohled není nesmysl.

V dubnu jsem v Bilbau pochopila, že Baskicko není Španělsko.

Stále duben, druhý konec země, mys Trafalgar a Afrika nadohled.

Rušný květen v Praze. Zkoušky, spousta zkoušek. 

V madridských ulicích v červnu zuří revoluce. Jsem se na to byla podívat a byl to docela dobrej mejdan. 

Červenec na cestě. Severní Španělsko. Ke štěstí stačí dobrý boty, pivo a brufen, nesmírně osvobozující zjištění. 

Srpen na mysu Finisterra. No comment.

Září doma v Sudetech. Všude dobře...tak co doma? Makat!

Říjnová Barcelona, miluju města u moře, obzvlášť pokud tam žádná města nejsou.

V listopadu jsem byla v Praze i v Madridu...ale většinu času hlavně ve vlaku z a do Aše.

Prosinec nebyl nepodobný peklu. Pokud v pekle sněží. Ale rovnováha vesmíru musí být zachována (pokud na tuty kecy neveříte, sorry). 

neděle 25. prosince 2011

Sat 24 Dec



Místenku jsem si koupila týden předem, pro sichr, ať se dostanu na Štědrý den určitě domů.
Na nádraží jsem přišla včas, našla jsem svůj vlak, uložila kufr, pověsila kabát, otevřela počítač a posadila se.

„Slečno, sedíte mi na místě, já sem mám místenku.“

Vážně? Čtvrtý vůz, jednapadesáté sedadlo, jak říkala paní za přepážkou. Všechno souhlasí, jen moje jízdenka ne. Šestý vůz. 

„Sedíte ve špatném voze“

Nevadí. V šestém voze jsem znovu uložila kufr, pověsila kabát, otevřela počítač a posadila se.

„Slečno, sedíte mi na místě, já sem mám místenku.“

To už se mi zdá ne? Šestý vůz, jednapadesáté místo, všechno souhlasí, podívejte.

„Slečno, sedíte ve špatném vlaku.“

Nechápu, jak se mi to stalo, ale že by mě to překvapilo, to ani ne.
Slyším, jak se vlaku zabouchly dveře. Zrovna včera jsme se bavili, že jsem nikdy nebyla v Ostravě, tak teď se tam podívám.

Stihla jsem vystoupit, na nástupišti jsem zjistila, že můj "správný" vlak právě odjel.

Zůstala jsem stát jako socha ženy v běhu. Během vteřiny ve mně proběhlo padesát různých emocí, většina souvisela s pocitem opovržení sama sebou. Konstatuji, že tahle nekonečná vteřina dokonale vystihuje události letošního prosince.
Stojím tam, plné ruce narychlo pobraných věcí, přemýšlím, co jsem nechala ve vlaku. Dochází mi, že se patrně domů už dnes nedostanu.A že jsem právě vyhodila šest stovek z okna. Ze všeho nejvíc mám chuť lehnout si na perón a prostě tam ten slavnej Štědrej den proležet. Alois Nebel hadr.
Okamžik, který jako by trval půl roku, se naštěstí ustálil na potřebě vysmát se sama sobě do ksichtu. Koupím si kýbl kafe a odcházím na informace vyjednávat o možnosti přecejen se do Sin City dnes dostat. 
Sem přece velká.
Teď už sedím v jiném spoji v kupé společně s dvěma důchodci, z kterých táhne chlast a s jedním postiženým, který na mě celou dobu zírá s otevřenými ústy.  Za oknem skrz které fouká, se míhá šedivá, rozpačitá krajina. Večeři stihnu.
Takže happyend se koná, takovej … přesně v mým stylu.

(Nakonec jsem na Hlaváku alespoň nakoupila dárky, na jejichž nákup v pokojném čase nákupním předvánočním jsem neměla sílu)


pátek 16. prosince 2011

Fotoalbum

Začíná zkouškové období, to znamená, že najednou mám čas na všechno, co jsem celý rok odkládala. 
Například dnes jsem konečně nahrála fotky ze Svatojakubské cesty.
Založila jsem si účet na Flickeru a celé album můžete nalézt ZDE

Nějaké fotky jsem nahrála i na svůj facebookový profil, aktivovala jsem si totiž timeline a jsem jím úplně nadšená. Najdete mě tam překvapivě pod mým jménem. Adriana Černá.

Také si občas ráda utweetnu. Tak follow me, chcete-li. @AdrianaCerna

středa 14. prosince 2011

Tak už i já...


Patrně by se ode mě očekával nějaký článek o Vánocích. Vyjádření vlastního postoje a názoru ideálně na jedné či druhé straně extrémního pohledu na svátky klidu a míru.
Nic nebude.
Letos pro mě Vánoce nejsou.

Vlastně jsem je zaznamenala jenom díky tematickým článkům různé kvality na blogískách různé kvality, které většinou skrze svou slabomyslnost urážejí můj jemnocit a inteligenci. Pojďte mi všechny vyprávět, jaké byly Vánoce nádherné, když jste byly malé (jo, tendence pateticky vzpomínat na staré časy mají povětšinou dívky, které si právě s dalšími desítkami tisíc lidí pořádně zašopovaly a vlastně se jim to vůbec nelíbilo), jak jste věřily v Ježíška, jedly cukroví bez pomyšlení na jeho energetické hodnoty a doma to vonělo purpurou na plotně, fratiškama nebo osvěžovačem vzduchu „vánoční sen“. 
Přesně na to čekám. 
To je jasný, že Vánoce se slaví především kvůli dětem, které se měsíc dopředu třesou na rozbalování sto a jednoho dalmatina pod plastovou jedlí a my, dospělí, se přece tak rádi dojímáme nad „jiskřičkami v  jejich očích“ a to je ve skutečnosti ten důvod, proč to každej rok i přes veškeré remcání děláme znova. Fakt.

Dalším zjevným indikátorem blížících se Svátků klidu a míru je časté přerušení provozu metra v naší milé, blikající a posrané Stověžaté. Zas „ňákej kretén“ ukončil svou nákupní horečku skokem do kolejiště. Mrazí mě z toho. Naposledy když se metrem nechala rozmělnit nějaká žena přímo v „mé“ stanici, seděla nejprve na kraji nástupiště a křičela, že skočí. Lidé stojící kolem v klidu dělali, že ji neslyší a projížděli si v hlavě seznam příbuzných, kterým musí napsat vtipnou vánoční smsku. Takhle vypadá moje zhmotněná nejhorší noční můra. Příště to klidně můžu bejt já, kdo tam bude sedět. Ale koho tohle zajímá?!

Vznik moderních tradic je tématem, které by stačilo na vydání studie velkoryse dotované z evropských peněz. Muži, otcové od rodin, frustrovaní pocitem selhání, že ani letos nemají dost peněz, aby byli schopni všem koupit hodinky s vodotryskem a milence navíc kožich z norka k tomu. Ženy leštící po šichtě rodinný křišťál jednou rukou, pečící cukroví rukou druhou a jednou nohou v blázinci popíjející rum rovnou z láhve. Děti vyťukávající do iPhonu své wishlisty. Stejný klišé jako lití olova nebo vánoční trhy (i když tam maj docela dobrej svařák). Nevybereš si.

Ježíšek na maximum. Klid a mír na minimum.

Nene, přátelé, tohle není pro mě. Ani pokud to se mnou myslíte dobře. Pokud pod stromkem letos najdete nasráno, můžete se vsadit, že jsem to byla já.

Vida a máme tu vánoční článek! Takže štastné a veselé. A jak je budu trávit já?
Co je vám do toho…

čtvrtek 8. prosince 2011

Thu 8 Nov

Nedávno jsem sháněla příčetné svatební blahopřání a málem jsem u toho přišla o svou příčetnost. 
S vánočními přáníčky jsem to zabalila rovnou. 
Udělala jsem vlastní, nakolik jsou lepší, než ty z obchodu, nevím, ale dobrý na nich je, že nejsou z obchodu, jsou tedy vlastní. Smyčka. Konec.

pondělí 5. prosince 2011

ctnosti a neřesti

Pokud čekáte sebezpytný článek, zklamu vás.
Pojmenování všech mých neřestí by tenhle blog rozhodně neunesl.


Skutečnost je prostší, včera jsem si projížděla fotky, které jsem nadělala během letošního roku a ve složce květen jsem objevila obrázky z výletu na zámek (žádnej zámek, lázně to byly) Kuks. 
Nechápu, jak jsem na ně mohla zapomenout, protože podívat se na Kuks bylo moje přání pěkně dlouhou dobu. 
Nezajímal mě ani tak samotný zámek, šlo mi především o sochy Ctností a neřestí, jejichž autorem je Matyáš Bernard Braun, rakouský barokní sochař působící na přelomu 17. a 18. století v Českých zemích. 


Ne, nejsem zas takovej intelektuál, jak to možná může působit. Jenom jsem si z gymplu pamatovala obrázky těch soch a náš tehdejší profesor o nich moc pěkně mluvil. Vás by nezajímalo, jak asi tenkrát zpodobnili třeba takové smilstvo do kamene?


Očekávání splněna vrchovatě, kulisu tvořilo patřičně dramatické počasí, rozpadající se areál Kuksu, výhled do údolí, kostel a hrobky a především sál, v němž byly umístěny originály soch, které mají zpodobňovat ctnosti a neřesti. 
Není to klišé, když řeknu, že ty kameny vypadali živěji než mnozí z nás. 
Ráda bych s nimi strávila v klidu nějaký delší čas. Vůbec celý komplex Kuks by si zasloužil alespoň půl den, abych stihla nasát ponurý genius loci. 
Smazala jsem tedy všechny popisky k sochám ze svých fotek, abych měla výmluvu, že tam musím jet znova.
Tentokrát sama. A tepleji oblečená. 



neděle 4. prosince 2011

intermezzo


Vrací se mi pocit vyčerpání. Tohle vyčerpání není následkem stresu, je to jeho příčinou. Průvodním jevem je prázdno, ale ne klid. Rutina, čmouhy místo obličejů, zbytečně moc slov. Dlouhá cesta bez přestávky na protažení nohou. Všude špína. Hloupost. Únava. Omlouvám se, že nemůžu. Pravda je, že nemám sílu. Někdy se jenom soustředím, abych se netřásla.

Prosinec se cítí přesně jako já. Dějí se mu věci, které se k němu nehodí. Vánoce jsou jen pocity trapnosti a vlastního selhání. Hádky o formičky na cukroví, které nikdo péct nechce. Prázdná peněženka. Hnusný, tlustý chlápci v červenejch kabátech lezoucí lidem do oken, do komínů, do snů.

Když se probudím z noční můry, cítím děs ještě mnoho hodin, ale když mě ze snu probudí vlastní smích, nikdy se nepamatuju, čemu jsem se smála. Někdo musí žít dva životy, Adriana nezvládne ani tolik, aby naplnila polovinu toho svýho. 
Mluvíme o umírajících a o útěku v hospodě nad pivem, kde jsou všichni TAK veselý.

Samota je krab a ne a ne se ji zbavit, chová se, svině, nepředvídatelně a v rumu už se dávno naučila plavat.