úterý 22. listopadu 2011

Tue 22 Nov


V Krkonoších jsem byla sto a jedenkrát a ještě mnohem vícekrát se tam vrátím. Milé malinké velehory. Nejraději na nich mám tu ponurou atmosféru v údolích v obdobích, kdy je tam klid. Brzy na jaře, když roztaje sníh a pozdě na podzim, kdy skrz mlhu nejsou vidět vrcholky okolních kopců. Opuštěné horské chalupy a zavřené penziony, parkoviště zející prázdnotou, vleky na odpočinku, ticho.
Prachy se zas točej jinde, společně s nimi odjelo vše, co tam nepatří, všechna ta audi a wellnesy, všichni, kteří křičí. A zbydou jen ti, kteří naslouchají. Disneyland okolo ski resortů v souvislosti s Krkonošemi připadá mi asi tak patřičný jako dovolená v Černobylu. Krakonoš sedí doma a zoufale do sebe klopí jedno pivo za druhým, sojka bonzačka má zalepenej zobák, aby nevyprávěla, co se děje venku.
Naštěstí každá sezóna jednou končí a do údolí se vrátí mír, já si můžu sbalit batoh a pohorky a vyrazit potichu, opatrně hledat poezii v kraji na pár měsíců zapomenutém, rozprávět s lesy, kopci a skalami. 


1 komentář: