úterý 15. listopadu 2011

Labyrint


Žádnej měsíc, žádný hvězdy, jenom šero. Neprostupná kalná clona rozpíjí bílá světla lamp, vidím pět kroků před sebe a pět kroků za sebe, nic víc. Vím, že tam někde jsou lidé, možná docela blízko mne, ale nikoho ani neslyším, zdá se, že mlha tlumí i lidské hlasy.

„To je teda krása takový počasí“, říkám dost nahlas. Moje slova zazněla bezvýznamně, jako když hodíš malinkej kámen do vody, dvě vlnky a jakoby se nic nestalo, jako bych nikdy nic neřekla.
Zvednu kufr a levou nohou vykročím. Kufr, vlastně spíš kufřík je dnes neobvykle těžkej, to v něm táhnu tentokrát patrně celý svůj nepatrný život. Živůtek. Usměju se, ale je to spíš lítost.
                         Uprostřed velkoměsta mlha způsobila, že jsem úplně sama. 
Trosečnice na pustém ostrůvku pět krát pět kroků vydlážděném kočičíma hlavama slyší jenom překotný tlukot vlastního srdce svíraného strachem.
                        Cítím se divně, že tu na mě nikdo nečeká. Možná za rohem? Odbočím a další ulice vypadá k nerozeznání od předchozí. Na konec nedohlédnu, ale tuším prázdno. Vnímám prázdno. Chlad. Ruka, kterou nesu zavazadlo, je úplně bílá a zkřehlá. Rukavice nemám, sáhnu do kabátu a v kapsách nic, ani lístek s adresou, ani telefonní číslo, ani potuchy, kde jsem a kam jdu. Doufám, že se z mlhy brzy vynoří někdo, koho bych se mohla zeptat: 
„Prosím vás, nevíte, kde jsem?“

Po hladkých dlažebních kostkách se mi jde špatně, ztratila jsem směr a každou chvilku se otočím za zvukem, který se mi zdá, že zaslechnu, ale čím dál víc věřím, že jde jen o výplody mé imaginace, o chybějící tóny v podivné symfonii tlukotu srdce, rytmu dechu a klapání podpatků.

Proboha ten kufr je dnes k neunesení, musím se zastavit a odpočinout si. Sednu si na něj a hned se do mě dává zima. Sevře mě mráz, chtěla bych něco říct, ale není proč, chtěla bych poprosit o pomoc, ale není koho. Proud myšlenek se bouří a já své představy přestávám ovládat, zmocní se mě panika, popadnu kufr a běžím dál. Za další roh, přes silnici, přes koleje, nevím, kam běžím, nevidím, kam vede cesta.

Už nemůžu! Možná se tu motám hodiny. Možná roky. Nevzpomínám si na číslo zámku, když se chci podívat, co mám v kufru. Vůbec si nevybavuju, jestli je tohle vlastně můj kufr. Proč ho táhnu s sebou?
Derou se mi slzy do očí. Tohle je labyrint a já jsem Ariadna bez nitě. Adriana bez nitě. 

3 komentáře:

  1. Moc hezky napsané. Jakobys popsala to, co prožívám. Předpokládám správně, že to není o současném počasí?

    OdpovědětVymazat
  2. Nejprve mi blesklo hlavou - Ha, vzorová ukázka líčení, tj. subjektivně zabarveného popisu! (zřejmě profesionální deformace). Poté: Takhle jsi taky kdysi psala, ne? Není to trochu kýčovité? A nakonec: panika, naše stará známá "kámoška"... Nic z toho neber jako výtku, u mě máš za 1. la Michelle

    OdpovědětVymazat
  3. Zkusila jsem napsat trochu něco jinýho, takovej subjektivně zabarvenej popis. Něco, co by náladou připomínalo to počasí venku, něco, co by nebylo o mně. No a vidíte, nepovedlo se, jednak je to kýč a za druhé jsem do toho zas nějak vmotala i sebe.
    Děkuju za komentáře.

    OdpovědětVymazat