pátek 4. listopadu 2011

Fri 4 Nov

Právě jsem se vrátila ze Segovie. Byl to fakt zvláštní zážitek. 
Ačkoliv jsem pryč už půl roku, když jsem vystoupila z rychlovlaku, měla jsem pocit, že jsem nikdy neodjela, že jsem měla jen fakt dlouhej, živej sen. 
Na horách už ležel sníh a ledovej vítr mě ujistil, že jsem skutečně na místě. Překrásná červeno-hnědá Segovie. Nechápu, jak mě to klidné, rozkošné městečko mohlo tak nehorázně štvát. Dřív jsem říkala, že na Segovii je nejlepší Madrid. Teď jsem si užívala každý krok v jejich úzkých, historických uličkách, akvadukt mi opět přišel nejromantičtější stavbou na světě a nad tím, že tam není kromě okukování památek, co dělat, a že se tam není kde najsít, není-li člověk právě příznivcem kastilské kuchyně, jsem se jen smála a krčila jsem rameny. 
Stejní lidé, stejné bary, stejná večeře, jeden flashback za druhým, úsměv se na tvář vloudil sám. 


Segovie, chtělo to odstup pár měsíců, ale zjistila jsem, že tě zbožňuju. 




Žádné komentáře:

Okomentovat