úterý 4. října 2011

Tue 4 Oct





Murakami říká, že za vážně branej běh lze považovat alespoň 250km naběhaných za měsíc. Těším se na dobu, kdy budu moct říct, že jsem vážnej běžec. Ale to mám před sebou ještě pořádnou štreku. 


Dnes jsem byla běhat kolem weissenstadtského jezera-přehrady. Hned ráno jsem vyběhla, kolem jezera se válela mlha, nikde nikdo, poslouchala jsem rytmus svého dechu, vítr v korunách stromů a šplouchání vody, nohy mě nesly samy, koutkem oka jsem viděla rytmicky kmitající modré tkaničky pode mnou. 
Po prvním kole jsem přestala přemýšlet nad blbostma, po druhém kole jsem přestala přemýšlet, třetí okruh mě dostal do míst, která jsou důvodem proč běhám. 


Záviděla jsem kachnám, které se pohupovaly na hladině. Kolem dvanáctého kilometru jsem seběhla ke břehu, shodila jsem ze sebe propocené oblečení a skočila za nima. Zalapala jsem po dechu, tělem mi projela ostrá bolest. Už je říjen, patrně poslední letošní koupání v přírodě. 


Potom jsem ležela na břehu. Posečená tráva voněla a šimrala mě na kůži, nebe se zdálo neuvěřitelně vysoko a když jsem zavřela oči, věřila jsem, že jsem se dostala do ráje. 
Po chvíli se do mě pustil chlad, posbírala jsem své věci, boty vzala do ruky a bosa jsem došla po chodníku k autu, kapalo mi z vlasů, mokré prádlo mi prosáklo skrz triko a lidé, kteří procházeli kolem se dávali do smíchu, když mě viděli. Taky jsem se na ně smála. 


Zdroj obrázku

Žádné komentáře:

Okomentovat