středa 26. října 2011

Nástrahy v životě moderní ženy

Jelikož nemám žádnou kvalitní, patentovanou, anatomickou a ortopedickou matraci, nejspíš do pár let zhynu bídnou smrtí zkroucená jak paragraf, s lordózou, kyfózou a skoliózou. On takovej spánek sám o sobě je zřejmě dost frustrující činnost, a proto jsem se rozhodla, pořídit si "přirozeně svěží matraci s bambusovými vlákny", která má "luxusní potah se sójovými a bylinnými výtažky, které probudí mé smysly".


Dám-li si ráno kávu, kromě rakoviny si pořizuji i "zvýšení LDL cholesterolu, systolického a diastolického tlaku a nepříznivě působím na své krevní tuky". Ba co víc, a co mě jako každou správnou ženu nesmírně irituje, zhorší se mi celulitida! Ta je "postrachem většiny žen ve vyspělých zemích...způsobuje pocity nespokojenosti s vlastním tělem a je příčinnou stresu, který může mít na ženskou psychiku nedozírné následky". Potom mi také pravděpodobně zežloutnou zuby. A jak každý ví, "zářivě bílý úsměv je synonymem zdraví, krásy a úspěchu".


Osobně nejhorší stavy zažívám, mám-li opustit byt a vyjít ven. To je skoro o život. 
Sluneční svit má devastující účinky na mou pleť. Slunce způsobuje vrásky, vysušuje pokožku a je příčinnou nepěkných pigmentových skvrn. A to ještě není všechno! Ničí navíc i vlasy, ty jsou potom třepivé, lámavé a ztrácí svůj přirozený lesk. 
Jedenáct z deseti dermatologů rovněž doporučuje vyhýbat se ostrému větru. Ten vysušuje všechno, na co foukne. Mráz způsobuje bolestivé praskání kůže a to pozor, dokonce i na rukou. 
Cestou do práce doufám, že mě neatakuje nebezpečný, nakažený, bodavý hmyz a důsledně se vyhýbám všem nevybetonovaným plochám, protože ty jsou místem nájezdů krvelačných klíšťat. Ačkoliv jsem samozřejmě očkovaná, nedám jim, hmyzákům, šanci. 


Poté co se v kanclu usadím na vhodně anatomicky tvarovanou židli, snažím se nemyslet na různé nepříjemné pachy, zarůstající chloupky a svědivé výtoky, které mé tělo okamžitě začalo produkovat. Nepřipouštím si vlivem nevhodné obuvi bortící se klenbu, klesající imunitu a nedostatek aktivních bifidusů v mém trávícím traktu. Potlačuji chuť loknout si decku Sava, když pomyslím na všechy bakterie na klikách a záchodových prkýnkách a hejna virů volně plachtících vzduchem.


Večer před spaním, abych se ochránila před neplánovaným těhotenstvím, neopomenu polknout pilulku hormonální antikoncepce, která nejenom, že mě za pár let učiní zcela neplodnou, má také příznivý vliv na mou pleť a na mou váhu. Provedu samovyšetření prsu, oholím i neoholitelné, abych se svému muži líbila, a jdu konečně zpátky do své naprosto nevhodné postele.


Být ženou je TAK náročné. Obzvlášť v době menstruace se cítím být velmi, velmi zranitelná, navíc furt to rozhodování, které vložky budou jemnější k mé pokožce, to by jeden zešílel. Ale ani muži nejsou ušetřeni nástrah civilizace. Jednoho dne jim totiž začnou padat vlasy. A o chvíli později se dostaví poruchy erekce. To už je jen malinký krůček k problémům se zvětšenou prostatou. Naštěstí moderní medicína a kosmetika si i s tímto ví rady, nejprve je potřeba probrat tyto problémy veřejně na bilboardech a stránkách každých seriózních novin, aby si muži uvědomili, že v tom nejsou sami a následně se v klidu mohli začít dopovat podpůrnými přípravky a natírat se speciální kosmetikou FOR MEN, která jim navrátí zdraví a ztracené sebevědomí.


Přímo bytostně se mě dotýká problematika lámavých nehtů a nedostatku asertivity s tím spojené. Bojím se, že moje "ne" si mohou moji nadřízení vykládat jinak. Bojím se mateřství, protože si myslím, že bych své ratolesti nedokázala ochránit před opruzeninami, šikanou a povětrnostními vlivy. A co teprve samotný porod
Abych vůbec dokázala žít v dnešním světě, pravidelně každý týden chodím cvičit s holkama powerjógu


Ale čemu se prostě ne a neubráním, je počínající panika ze setkání s volnými radikály









pondělí 24. října 2011

Mon 24 Oct

Vernéřov/Wernersreuth
foceno sto let starým telefonem



Sun 23 Oct



Venku je už tma, skrz okna nefouká, topení topí, v Praze za pár hodin, earl grey v termosce, řízky v alobalu, Adriana ve vlaku. Vše v pořádku.
Ve čtvrtek uvidím moře!
Víkend se povedl, všechno jde teď tak pěkně, že to ani popsat nejde… že to ani nezkouším. Obrázek světa se mi skládá z krátkejch záběrů umně sestříhanejch do působivého celku. Klid má smysl. Do rovnováhy nezasahuju, radši ji pozoruju, potichu našlapuju nebo s mocným funěním probíhám kolem.
Brzy napadne sníh. Holky melou strašný kraviny. Občas kolem mihne světýlko lamp z perónu venkovskýho nádraží. Karel navrhuje, abychom si zahráli pexeso mladého chemika, odpovídám, že to nemá smysl, že bych byla dost v nevýhodě. Už jste někdy viděli pexeso mladého chemika? Ve dvojici je vždy název sloučeniny a její vzorec. A já jsem na chemii vůbec nedávala pozor, radši jsem pod stolem louskala Sto roků samoty.
Musím zajít do knihovny.
Končím, jdu si číst a vy se mějte taky dobře. 

pondělí 17. října 2011

neděle 16. října 2011

Pumpkins, Prague, paráda

Podzim má styl když se povede. 
Nedělní odpoledne v trojské botanické zahradě, chytání posledních teplých slunečních paprsků, procházka mezi dýněmi, které jakoby ze sci-fi vypadly, výhled na celé město, vinice...










Run, baby, run

S takovýmhle výhledem se rozbíhám....

Sbíhám z kopce do Tróji....

Míjím takovouhle krásu...

Rezidence v Tróji...

Brazilskou ambasádu....

Přebíhám řeku, sleduji západ slunce nad Suchdolem

Vyhýbám se koním na cestě...

Vybíhám skrze Stromoffku k letohrádku...a zase zpátky...

pátek 14. října 2011

Fri 14 Oct



Páteční prokrastinace. Ba ne. 
Naučila jsem se s cikáňatama vyrobit parádní větrník. 
Vybrala jsem si hostel u moře, kde strávím pár pěkných podzimních dní. 
A večer pobývám s téměř ztraceným kamarádem v Krásnejch ztrátách. 

čtvrtek 13. října 2011

Thu 13 Oct

Vítězné snímky z festivalu Animadrid z let 2000-2009 promítané dnes v Cervantesu. Nebyla to jenom depka a intelektuální orgie, místy to byl samej vtípek a prasárničky, ale toho je všude kolem dost. Kdo dokouká tohle video, ať se pak chvíli soustředí na svý pocity. 

HEZURBELTZAK
autor Izibene Oñederra (Baskicko)

středa 12. října 2011

Wed 12 Oct

Přes neustálé opakování mantry "nic nechci, nic nepotřebuji, nic si nekoupím" mě stejně něco občas chytne za srdce. Ne že bych si ty boty nakonec koupila, to neudělám, ale myslím, že o nich budu pár nocí snít. Jak se společně každý podzim následujících deset let procházíme parkem a je nám krásně.
Mimochodem brzy budu mít narozeniny a potom jsou Vánoce, tak kdybys, milý Ježíšku, nevěděl...tak bych prosila nový vchodový dveře a učebnici ekonomie. Ach jo. 


Odkaz ZDE

pondělí 10. října 2011

patnáctý první školní den

První školní den. Pokolikáté  už? Radši nevědět.
Tentokrát se už fakt nekonalo žádné napjaté očekávání, žádné krasopisné nadepisování sešitů, žádné pokusy nepodělat hned první dojem. Prostě tlustej svetr, laptop, startky a hurá na autobus.


Mezinárodní obchod. 
Profesoru táhne na osmdesát. Možná na devadesát. Klimatizace taky strašně táhne, ještěže mám ten svetr.
Používá takovou tu věc, jak na folii svítí lampa a ono se to promítá na stěnu. Člověk by to hledal v muzeu, kdyby věděl, jak se to jmenuje. Myslim na Blanku, jak ve škole nafasovala Macbook.
Statistika z roku 1996. Chápu, že když je člověku tolik, přijde mu rok 1996 víceméně aktuální. Ale mně tou dobou bylo sedm. 


Podniková ekonomika. Jaké překvapení. Tabulky a kalkulačky s sebou. Stále mi to připadá jako pěkně vyvedenej kanadskej fór, že JÁ...radši nic. Profesor je vrstevníkem přednášejícího z minulé hodiny. A bývalým kolegou z VŠE. VŠE je nám od prváku předkládána jako Harvard hadr. Proto k nám patrně míří všichni učitelé vyřazení z VŠE. 


Podniková ekonomika- cvičení. Hlavně nemáme používat ty Ajfouny. 


Hotelový marketing- cvičení. On takovej marketing je vlastně docela zábava, když ho někdo pěkně přednáší, určitě je v rámci předmětu možno zadat studentům pěknej projekt, možná dokonce jako skupinovou práci. Teoreticky. Prakticky jsem to nikdy nezažila. Jediná možnost jak složit zkoušku z Úvodu do marketingu byla naučit se přesně zpaměti odcitovat učebnici, jejímž autorem byla přednášející. 
Svitla mi naděje, učitelka pustila počítač. A pak nám četla z krásné,žluté powerpointové prezentace.  
Čtením z hotové powerpointové prezentace jsem už udělala zkoušku z designu. Ještěže ten jedinej program na světě máme. 


Je to krása, být zpět. Těším se již, jak až letos dostuduji, bude ze mě odborník přes gastronomii.

sobota 8. října 2011

Sat 8 Oct



Začněme pravidelným úvodem o aktuálním stavu počasí. 
V Aši je přesně takový počasí , jaký si představím, že je v Aši, když se řekne "Aš". 


Pokračujme přes vysvětlení situace neznalým. 
Je pět stupňů a imrvére chčije.


Nyní nastíníme vlastní názor na dané téma.
Člověk musí pracovat s tím, co má k dispozici. Tak se na tom snažím najít něco pozitivního. Mlha, ponuro a sychravo je svým způsobem romantické. Především, když jej člověk sleduje z okna. Jednomu není vedro při běhání. A miluju ten půlvteřinový pocit, když ucítím vůni páleného dřeva a tlejícího listí. Navíc se blíží sezóna svařáků. 


V závěru odhalíme pointu, vyvodíme poučení, nebo se alespoň o nějaký závěr pokusíme.
Podzim není tak špatnej.



A nyní zkusíme přestat dělat kraviny.
Ok, zítra se vracím do Prahy. Dnes ráno jsem se fakt strašně lekla, když jsem si vzpomněla, že navzdory tomu, že jsem letos ve škole byla dva týdny, stále ještě studuju a měla bych pro to něco dělat. 
Taky jsem se děsně rozčílila, když jsem musela večer za tmy a za deště do Chebu po silnici, která vede lesem, jet skoro kilo, protože nějakej kretén se bavil tim, že mi najížděl do kufru, blikal na mě a troubil, jakože zdržuju provoz. A ještě k tomu nebyl jen jeden. Lidi, kam spěcháte? Na LDNku?
A radost mi udělalo zkompletování letenek na můj podzimní výlet do Barcelony a do Madridu. 
Všechno tak pěkně plyne poslední dobou, doufám, že nejenom mně. 


A strašně se mi líbí fotky TOHOTO pána a TÉTO slečny. Asi zas opráším foťák.

čtvrtek 6. října 2011

Thu 6 Oct


Někdy jsem ze sebe fakt unavená. Někdy sama sebe fakt děsně otravuju a nudim, přijdu si jak úplně nejnudnější člověk na světě. Každá myšlenka mě zprudí, vykonat jakejkoliv pohyb je k naštvání. Asi bych si zasloužila bejt někým lepším. Jenže nejsem. Tak se holt musim naučit žít s tim, co mám k dispozici. O lidech kolem sebe si aspoň můžete myslet, že jsou nudný a trapný, ale říkat to sama sobě? Je to trochu otrava. Aspoň dneska. 

úterý 4. října 2011

Tue 4 Oct





Murakami říká, že za vážně branej běh lze považovat alespoň 250km naběhaných za měsíc. Těším se na dobu, kdy budu moct říct, že jsem vážnej běžec. Ale to mám před sebou ještě pořádnou štreku. 


Dnes jsem byla běhat kolem weissenstadtského jezera-přehrady. Hned ráno jsem vyběhla, kolem jezera se válela mlha, nikde nikdo, poslouchala jsem rytmus svého dechu, vítr v korunách stromů a šplouchání vody, nohy mě nesly samy, koutkem oka jsem viděla rytmicky kmitající modré tkaničky pode mnou. 
Po prvním kole jsem přestala přemýšlet nad blbostma, po druhém kole jsem přestala přemýšlet, třetí okruh mě dostal do míst, která jsou důvodem proč běhám. 


Záviděla jsem kachnám, které se pohupovaly na hladině. Kolem dvanáctého kilometru jsem seběhla ke břehu, shodila jsem ze sebe propocené oblečení a skočila za nima. Zalapala jsem po dechu, tělem mi projela ostrá bolest. Už je říjen, patrně poslední letošní koupání v přírodě. 


Potom jsem ležela na břehu. Posečená tráva voněla a šimrala mě na kůži, nebe se zdálo neuvěřitelně vysoko a když jsem zavřela oči, věřila jsem, že jsem se dostala do ráje. 
Po chvíli se do mě pustil chlad, posbírala jsem své věci, boty vzala do ruky a bosa jsem došla po chodníku k autu, kapalo mi z vlasů, mokré prádlo mi prosáklo skrz triko a lidé, kteří procházeli kolem se dávali do smíchu, když mě viděli. Taky jsem se na ně smála. 


Zdroj obrázku

pondělí 3. října 2011

Dělnická



Než přejdu k samotné náplni práce, měla bych vysvětlit, jak se mi to přihodilo, že jsem se stala na pár týdnů dělnicí v Západním Německu.
To si takhle jednou přijedu po půlroce domů k rodičům jako hloupý Honza ze světa, nachystaná, jak si užiji veškeré služby, které poskytuje Mama hotel, a hned mezi dveřmi dostanu nabídku, jež se neodmítá.
“Nechceš prima brigádu?“  Vzhledem k prodělané osobní finanční krizi, jsem si snadno dala dvě a dvě dohromady a bylo jasné, že lepší práce, která smrdí za eura, než ta, která jen smrdí. Navíc každá zkušenost se počítá.
Vyfasovala jsem ocelové boty, dva nože, tři imbusy, metr, metr náplasti, liháč a ještě pár prima vychytávek podobného ražení. Do tý doby jsem si myslela, že práce v továrně znamená stát u pásu a něco kontrolovat. Když jsem viděla, kam jsem se to dostala, trochu se mi zarazilo…vyvíteco.

Vysoké věže, ohlušující rambajz, všude palety, řev, obrovské stroje, sirény, blikající červená světla, skupiny zdánlivě chaoticky pobíhajících chlapů, bezzubé chřtány obrovských ocelových oblud dožadující se další dávky paliva, ropnej smrad…panejo. Vypadalo to tam jak ve strojovně hvězdné lodi Enterprise. Uvítala mě skupina statných mužů s širokým úsměvem na tváři „hele, ženská“, převzal mě mistr a údernou němčinou se mi jal vysvětlovat, kde, co a jak funguje. Podotýkám, že němčinu jsem dva roky neslyšela. Překvapilo mě, že docela rozumím. 

Rozuměla jsem asi tohle:
-         -  Nikdy netrkej prsty nikam, kde se něco točí.
-          - Pozor, tady jezdí ještěrky.
-          - Když to tady začne vonět, nedejchej moc zhluboka, taví se jedovatej materiál.
-          - Dej si bacha, ať se ti nesvalí role na nohu. Ta ocelová špička v tvejch botách by ti uřízla prsty.
-          - Když se ti něco stane, musíš hrozně křičet, jinak tě tady nikdo neuslyší.

Zanedlouho jsem potkala první ženu. „Jak se jmenuješ?“ „Adriana“ „Vy Češi máte pěkně uhozený jména. Já jsem Ayla“
A tahle Ayla z Turecka se brzy stala mým průvodcem na cestě poznání práce v chemickém průmyslu, ačkoliv znechucena faktem, že zrovna po dovolený se musí starat o „nejpitomější holku na světě“, jediná si vůbec našla čas mi vysvětlit, kdo jsem a co tu dělám. 

První den se mi jen asi pětkrát chtělo brečet (že manikúra šla do hajzlu během první hodiny nebyl ten důvod), například když přesně proti všem pokynům jsem musela vlézt přímo do stroje, který zůstal puštěný, a strčit ruce přesně tam, kam jsem je hlavně strkat neměla. Potom třeba, když jsem musela vyměnit nože, aniž bych věděla, kde se ve stroji nože nacházej a který nástroj mám použít, abych se k nim dostala. Dále pak, když jsem ani v poklusu nestíhala výrobky nakládat na palety popisovat a odvážet tak, aby je ještě někdo někdy dohledal. Když přede mnou na stole stál stoh dokumentace od zakázky, celý v němčině a já jej měla zpracovat a archivovat. Když…
Co si budem povídat, šla jsem domů zpocená jak myš, úplně špinavá, ruce pořezaný, záda ztuhlý a se slzama nakrajíčku. Pánové, když mě viděli, smíchy se mohli potrhat.

Ale i tenhle příběh má happyend (a to nepočítám ten, že už jsem tam skončila). Po pár týdnech jsem už zvládla vyrobit dvě a půl tuny pytlíků na biopreclíky za osm hodin a ještě mezi tím pokřikovat na Turkyni, že muži jsou prasata. HA! Byla jsem na sebe doopravdy pyšná. . A taky umím používat všechno nářadí, na které si vzpomenu a polovinu umím pojmenovat německy. Umím obstojně manévrovat s vysokozdvižným vozíkem. Měnit půltunové role a natahovat je do konstrukcí patnáctimetrových strojů. Naložit kamion. Nechat na sebe ječet typa, kterej celý dny prosedí v kanceláři, ale nejlíp ze všech ví, jakou teplotu potřebuju ke sváření PP folie. Taky vydržím osm hodit v poklusu, aniž by se jedinkrát šla vyčůrat. 
Prostě všechno, co člověk v běžném životě využije.
Vždyť říkám, každá zkušenost se počítá. 

neděle 2. října 2011

Sun 2 Oct





















2. říjen? To je vtip, ne? Je to klišé, říkat, že to letí, ale letí to jak kráva, co? 
            Byla jsem na chalupě a večer na pivu v hospodě ve vesnici za lesem, zpět jsem se vracela zase přes les a přes pole, ale za úplný tmy. Když říkám úplný, myslím úplný, tma jak smrt, nemít baterku chodim tam doteď, že jsem byla pěkně strachy podělaná, to je jasný. Nebe nízko, mít hrábě, můžu z něj hvězdy shrabávat a ticho bylo tak strašně nahlas, že jsem neslyšela ni svý myšlenky.
Ale mám radost, že se tam opravuje hrad, o kterém jsem si myslela, že je s ním amen a myslel si to tak i můj otec, když byl malej, mysleli si to všichni, ale kdepak, hrad už má střechu a nová okna a vesnice za lesem tak dostala pěknejch pár bodů k dobru. I vesnice před lesem vypadá k světu, z místa, kam se nejprve chodit nesmělo a pak zas nebyl důvod navštěvovat jej, stává se malebná vesnička a ukřivděná, tísnivá atmosféra let minulých jako by se vytrácela. 
              Na rybníku bydlej bobři, nebo nějaká jiná havěť, co si staví hráze a okousává stromy, maliny ještě rostou a o houby by jeden div nezakop.
Přijela jsem tam vyčerpaná, ale studený nohy ve spacáku, oheň v krbu, bramborová polívka a mytí pod pumpou jsou lepší než celý plato Neurolu najednou. 
Takže milej říjne, i s tebou se nějak popasuju, cejtim se na to.