sobota 24. září 2011

Den 11




Po noci strávené ve stanu v campu s dětským táborem jsme velmi časně z rána vyrazili na krátkou etapu. Krátká etapa se zrovna dost hodila, protože jsme po včerejším nekonečném pochodu, cestě lodí a hladovění nebyli úplně fresh and happy. K. tahaly achillovky a já nemohla došlapovat na paty, tudíž jsme se sotva vlekli za nápěvu písně „jááá budu chodit po špičkááách, protože už to jinak néééjde“.

Jsme v Cantabrii, krajina se změnila, kolem začalo být poznat, že jsme ve Španělsku. Příroda v Baskicku byla nádherná, nespoutaná, ale terén byl náročný, často téměř neschůdný, počasí nám dávalo pořádně zabrat, Baskové jsou hrdí a uzavřenější než Španělé a je tam draho, oproti tomu Cantabria je prázdninovou destinací celého Španělska, kolem vládne pohoda, příroda je příjemná, cesty nás vedou samy a všude člověk narazí na nějaký ten bar, pláž, fiestu…kdyby jeden neměl na krku každý den 40 km, dovedla bych si tu představit poklidnou dovolenou. K. pocity z Cantabrie shrnul do věty: „je tu vedro, nuda a moc lidí“….tak to vidíte.

Za úsvitu nás cesta vedla podél zálivu, kde to vonělo rybami a solí, nad stříbřitou hladinou se tyčily  štíty hor, kolem ostrovů kroužila hejna racků, já jsem si přišla jako někde pořádně daleko od Evropy a za každým křovím jsem čekala nosorožčí rodinku. Tento ranní zážitek mi proti všem očekáváním vlil do žil novou sílu a rozhodla jsem se dojít až do Santanderu. Když jsme po dvaceti kilometrech spatřili na obzoru albergue, který měl být cílem naší cesty, chtěla jsem K. oznámit, že pokračuji dál, ať si to tam užije, ale K. vypadal, že nepřipouští vůbec žádné diskuze a jestli chci někam pokračovat, tak teď ale dojdu s ním do albergue, kde vyžebráme nějaké jídlo.
Dobrá tedy.

Albergue byl rozlehlá usedlost v kopcích (po zážitcích v Baskicku už nemůžu nadále psát „v horách“, protože takové hory už cestou nepotkáme), kdy nás hned u dveří přivítal sám hospitalero, nabídl nám limonádu, sušenky, objal nás a poděkoval, že jsme přišli. Tak takový zacházení si nechám líbit. Že by mě dnes čekal odpočinkovej den?
               
Ani dál jsme nevycházeli z němého úžasu. Kolem domu se rozprostíraly krásné zahrady a další a další malé domky určené pro poutníky. Nádherná jídelna, kuchyň, kde nám dobrovolníci připraví oběd, večeři a snídani, knihovna plná fantastických knih, diapozitivů a suvenýrů z cest kolem světa, čisté a voňavé koupelny s tekoucí teplou vodou, čisté postele…dostali jsme se snad do ráje?

Zpětně se mi naše zážitky v albergue Güemes špatně popisují, protože jsme tam zažili možná nejkrásnější chvíle z Camina a člověku, nepoutníku, se tato zkušenost těžko sděluje, ale zkusím to…

Güemes bych ze svého pohledu přirovnala k ašramu. Hladovým a unaveným se zde dostávala bezplatná péče a útěcha. Nikdo po nás nic nechtěl, a přesto se o nás s úsměvem starali úplně cizí lidé, zážitek, o jakém jsem vždy jen čítávala, a najednou mě něco takového skutečně potkalo.

Celý den odpočíváme na zahradě, K žongluje s fíky, já píšu a zašívám si puchýře, povídáme si s každým novým příchozím, opalujeme se, modlíme se, nevěříme vlastním očím a pomalu z nás opadává provinilej pocit, že jsme dnes ušli jenom dvacet kilometrů.
Při opulentním obědě a večeři nás sedělo u stolů snad sto, desítky národností, šest různých řečí, smích a pokora, zažíváme opravdové Vánoce uprostřed července. Jsme dojatí.  Po večeři se odebíráme všichni společně do knihovny, kde se začne hrát na kytary a Španělé, Baskové a Katalánci zpívají své lidové písně s takovým prožitkem, že teď už si opravdu nemůžeme pomoc a pláčeme (K. ne, abych pak neposlouchala, že z něj dělám bábovku). Jsem dočista mimo, tolik míru a upřímné lásky kolem sebe jsem nikdy nezažila, umocněno fyzickou bolestí a strádáním, které máme za sebou a které nás ještě čeká, všechno to do sebe začalo zapadat. Od Güemes jsem si byla jistá, že do Santiaga dojdu, přestala jsem se bát každého dalšího dne a z poutě jsem se začala upřímně radovat, Güemes bylo znamení.

2 komentáře:

  1. Excelentní.Blahopřeji.Rachel

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, přesně kvůli tomuhle bych si to camino prostě jednou chtěla dát...

    OdpovědětVymazat