středa 28. září 2011

Wed 28 Sat



Začala jsem se připravovat na Běh podél Halštrova. Teda chtěla jsem se začít připravovat. Včera jsem poprvé vyběhla celej dolnopaseckej kopec (pro neznalé "naprostopříšernejadlouhejkrpál"). Sice jsem u toho málem umřela, ale to nevadí, to se poddá. Tak jsem se pak nosila jak hovno na lopatě, že jsem za hodinu uběhla deset kilometrů i s tím kopcem. 
A poté jsem si trasu změřila. 8200m. Podpásovka. A to jsem se ten den chtěla ještě zvážit, ale sorry, na to už jsem teda neměla.
Navíc mi pak celé odpoledne v práci bylo tak zle, že jsem uvažovala o sebevraždě skokem pod rozjetou ještěrku. 
Tak já nevim, jak to bude s tou přípravou. A jsem si nasadila laťku příliš vysoko: "Chci stihnout doběhnout tak, aby na mě v cíli zbyl aspoň čaj a neujel mi autobus." 
Ale v pátek seknu s prací a obuju se do toho. Fakt =)

pondělí 26. září 2011

Sun 25 Sep

Víkendová Praha to byl Blešák na Míráku, La Calle Mexicana, Prague Fashion Weekend a na závěr La piel que habito- Kůže, kterou nosím (to ale opravdu musíte vidět!). 
A jízda vlakem zpět do Sudet líbezných na indický způsob. 
Uf, jdu si odpočinout do práce.


sobota 24. září 2011

Den 11




Po noci strávené ve stanu v campu s dětským táborem jsme velmi časně z rána vyrazili na krátkou etapu. Krátká etapa se zrovna dost hodila, protože jsme po včerejším nekonečném pochodu, cestě lodí a hladovění nebyli úplně fresh and happy. K. tahaly achillovky a já nemohla došlapovat na paty, tudíž jsme se sotva vlekli za nápěvu písně „jááá budu chodit po špičkááách, protože už to jinak néééjde“.

Jsme v Cantabrii, krajina se změnila, kolem začalo být poznat, že jsme ve Španělsku. Příroda v Baskicku byla nádherná, nespoutaná, ale terén byl náročný, často téměř neschůdný, počasí nám dávalo pořádně zabrat, Baskové jsou hrdí a uzavřenější než Španělé a je tam draho, oproti tomu Cantabria je prázdninovou destinací celého Španělska, kolem vládne pohoda, příroda je příjemná, cesty nás vedou samy a všude člověk narazí na nějaký ten bar, pláž, fiestu…kdyby jeden neměl na krku každý den 40 km, dovedla bych si tu představit poklidnou dovolenou. K. pocity z Cantabrie shrnul do věty: „je tu vedro, nuda a moc lidí“….tak to vidíte.

Za úsvitu nás cesta vedla podél zálivu, kde to vonělo rybami a solí, nad stříbřitou hladinou se tyčily  štíty hor, kolem ostrovů kroužila hejna racků, já jsem si přišla jako někde pořádně daleko od Evropy a za každým křovím jsem čekala nosorožčí rodinku. Tento ranní zážitek mi proti všem očekáváním vlil do žil novou sílu a rozhodla jsem se dojít až do Santanderu. Když jsme po dvaceti kilometrech spatřili na obzoru albergue, který měl být cílem naší cesty, chtěla jsem K. oznámit, že pokračuji dál, ať si to tam užije, ale K. vypadal, že nepřipouští vůbec žádné diskuze a jestli chci někam pokračovat, tak teď ale dojdu s ním do albergue, kde vyžebráme nějaké jídlo.
Dobrá tedy.

Albergue byl rozlehlá usedlost v kopcích (po zážitcích v Baskicku už nemůžu nadále psát „v horách“, protože takové hory už cestou nepotkáme), kdy nás hned u dveří přivítal sám hospitalero, nabídl nám limonádu, sušenky, objal nás a poděkoval, že jsme přišli. Tak takový zacházení si nechám líbit. Že by mě dnes čekal odpočinkovej den?
               
Ani dál jsme nevycházeli z němého úžasu. Kolem domu se rozprostíraly krásné zahrady a další a další malé domky určené pro poutníky. Nádherná jídelna, kuchyň, kde nám dobrovolníci připraví oběd, večeři a snídani, knihovna plná fantastických knih, diapozitivů a suvenýrů z cest kolem světa, čisté a voňavé koupelny s tekoucí teplou vodou, čisté postele…dostali jsme se snad do ráje?

Zpětně se mi naše zážitky v albergue Güemes špatně popisují, protože jsme tam zažili možná nejkrásnější chvíle z Camina a člověku, nepoutníku, se tato zkušenost těžko sděluje, ale zkusím to…

Güemes bych ze svého pohledu přirovnala k ašramu. Hladovým a unaveným se zde dostávala bezplatná péče a útěcha. Nikdo po nás nic nechtěl, a přesto se o nás s úsměvem starali úplně cizí lidé, zážitek, o jakém jsem vždy jen čítávala, a najednou mě něco takového skutečně potkalo.

Celý den odpočíváme na zahradě, K žongluje s fíky, já píšu a zašívám si puchýře, povídáme si s každým novým příchozím, opalujeme se, modlíme se, nevěříme vlastním očím a pomalu z nás opadává provinilej pocit, že jsme dnes ušli jenom dvacet kilometrů.
Při opulentním obědě a večeři nás sedělo u stolů snad sto, desítky národností, šest různých řečí, smích a pokora, zažíváme opravdové Vánoce uprostřed července. Jsme dojatí.  Po večeři se odebíráme všichni společně do knihovny, kde se začne hrát na kytary a Španělé, Baskové a Katalánci zpívají své lidové písně s takovým prožitkem, že teď už si opravdu nemůžeme pomoc a pláčeme (K. ne, abych pak neposlouchala, že z něj dělám bábovku). Jsem dočista mimo, tolik míru a upřímné lásky kolem sebe jsem nikdy nezažila, umocněno fyzickou bolestí a strádáním, které máme za sebou a které nás ještě čeká, všechno to do sebe začalo zapadat. Od Güemes jsem si byla jistá, že do Santiaga dojdu, přestala jsem se bát každého dalšího dne a z poutě jsem se začala upřímně radovat, Güemes bylo znamení.

pátek 23. září 2011

Fri 23 Sep

Dnes jen rychlé dva mobilní úlovky:


Kolem jedné zdi jsem chodila osm let do školy a až dnes jsem si všimla, jakou velkou pravdou je vyzdobena: 



A na uklidněnou jsem si koupila Mílu, jež mi při tom prvním podzimním dnu připomněla, že je čas vyndat ze sklepa lopatu a začít přemýšlet nad dárkama. Neuvěřitelně pohotová sušenka:






Thx GOD is Friday.
A zítra zas nějakej poutnickej deník.

čtvrtek 22. září 2011

Na návštěvě

Hlavně mě nepráskněte, že jsem sem dala fotky z domku, jehož majitel mě hned mezi dveřmi uvítal větou "foťte si co chcete, ale nedávejte to na žádný fejsbůky". 
Tak na Fejsbůk jsem fotky nedala, ale nedá mi to a přecejen zde se s vámi musím podělit. 


Do domku v kopci za lesem jsem se shodou náhod konečně podívala a tím si splnila malý sen. Pan majitel domek postavil sám vlastníma rukama, materiál ke stavbě si vozil na kole v batohu na zádech a celé to sfouknul  tak za čtvrtinu běžné ceny. Piplá se s domkem do posledního detailu, s každým kolemjdoucím prohodí pár slov, svým entuziasmem a chutí do života demonstruje, že věci se dají dělat...jinak.
O jeho vytříbeném stylu a smyslu pro humor nemluvě. 


A za to mu rozhodně patří nejen můj obdiv. 










středa 21. září 2011

Modlitba za ticho


Hluk je morem naší doby.
Hluk, jež je provázen spěchem, který už ani jako spěch nevypadá. Dva dny volna, kdy člověk nemusí vytvářet „hodnoty“ zdá se být odpočinkem, ale jde o to, si HONEM odpočinout.
Rychle reagovat, rychle přemejšlet a svižně se rozhodovat, potácet se na hranici produkčních možností a mít úsměv na rtech. Bavit se dál a bavit se výš, bavit se překonáváním nepřekonatelného, hledáním intenzivních zážitků. Mít na to.
Mít jasně vytyčený cíl a cílevědomě jej dobývat. Chlubit se tím, bavit se o lásce jako o válce, o sexu a jiných rutinách. Když nemluvit, tak alespoň umět vyslechnout, pozorně poslouchat, co se kde šustne a mít puštěnou hudbu. Nebo kysnu. Nebo jiné médium.

Seru na to.

Radši se dívám na nebe, na sebe, poslouchám se zavřenýma očima. Poslouchám srdcem.

Nechte mě vyslovit modlitbu za ticho. Za to ticho, ve kterém lze slyšet nejkrásnější zvuky, vyslechnout nejpodstatnější pravdy.
Na tohle ticho myslím, když usínám i když vstávám. Když vařím jídlo, když češu ovoce, když mu hladím kůži. V tomhle tichu mám čas.

Občas sama na ticho zapomenu, ale ono si mě najde třeba na lavičce, kdy se v posledních letních dnech choulím chladem, ale do tváře mi svítí slabé slunce. Nebo když se v obchodě u regálu s bylinkami snažím podle vůně uhádnout, o kterou se jedná. Ticho se rozhostí kolem mě, když skrze zaprášená okýnka auta sleduju západ slunce nad městem, ticho je, když padne mlha, když si češu vlasy, když čekám…
Začíná to být otázkou života a smrti, prosím vás a apeluji na vás, utište se a naslouchejte. Sobě.

pondělí 19. září 2011

Nedělní oběd

Konec ASIA bistrům, sláva autentické asijské kuchyni.
Kdysi jsem na gymplu přes léto pracovala v jedné takové "ASIA" hrůze, ale asi že jsem byla oblíbená, dostávala jsem pokrmy, které nebyli určeny hostům, ale které si moji zaměstnavatelé vařili pro vlastní potřebu. Ponejprv jsem na dušené vnitřnosti a polévku, která voní po skořici a vymačkává se do ní limeta, hleděla s nedůvěrou, ale nakonec jsme k sobě s vietnamskou kuchyní našly cestu. Čím blíž jsme si byly, tím víc jsem si divila, proč je Čechům v podobných zařízeních stále cpána "křupavé, voňavé kachna s hranolki"  či...guláš třeba. A že se konečně prosazuje "opravdová" vietnamská kuchyně mi dělá velkou radost.

Abych se vymáčkla, o víkendu jsem dostala pozvání na oběd přímo do vietnamské rodiny. Strašně jsem se těšila na pořádnou porci autentična...a taky jsem ji dostala.
Zde předkrm: rýžové nudle, krevety, koriandr. Vlevo mrkev, vpravo kedlubna (místo chipsů), omeleta s bylinkami a nahoře pražené arašídy.

Ať jsem se rozhlížela, jak jsem chtěla, slíbené závitky jsem neviděla. Vzápětí jsem byla ujištěna, že pokud chci závitky, musím si je připravit. To jsem trochu nečekala, ale přijala jsem ten "návrh" s nadšením. 

Ve Vietnamu když přijde budoucí nevěsta poprvé do domu rodičů svého nastávajícího, musí připravit celé rodině závitky. Podle závitků se totiž údajně pozná, jak je slečna trpělivá, zručná a pracovitá.
Došlo mi, že to nebude asi taková sranda, připravit hromadu závitků.


Vůbec než jsme připravily všechny potřebné suroviny, uběhla tak hodina. Vše čerstvé proprat a očistit a nasekat . Vepřové, kuřecí maso a krevety je potřeba namlít na jemno bez použití mlýnku, protože ten údajně ubírá masu chuť. Takže nožem. Či spíše mačetou. Připravit a nastříhat skleněné nudle. Oloupat kopec cibule, nasekat koriandr, nakrájet houby. 


 Zleva nahoře jakési "voňavé houby", nakrájené- tedy nastříhané nůžkami na tenké plátky, vepřové maso již "namleté", bambusové výhonky (které si kamarádka pěstuje sama, protože prý ty kupované jsou samá chemie), koriandr a něco, zleva dole "namleté" kuřecí s krevetami, hromada cibule a jarní cibulky, skleněné nudle a pozor- jidášovo ucho, které jsem měla za úkol nasekat "tence jako nitě". Nakonec se mi povedlo spíš "tence jako tkaničky od bot", za což jsem byla pochválena slovy "ty by ses ve Vietnamu nevdala". 


Netřepat, promíchat. Přidat tolik vajec, dokud se suroviny nespojí v hmotu. Potkala jsem se v lednici s kachními vejci, ptala jsem se, jak se připravují a dozvěděla jsem se, že je to lék, a uvnitř toho vejce je malinká kachnička (překvapivě, čekala bych  krajtu) a ta se jí taky. Vzpomněla jsem si, jak jsem lžičkou měla vyjídat mozek novorozenému selátku a tím si připomněla, že i já mám gastronomické hranice. Živočichy v prenatálním stavu a mláďata ne, sorry.
 A nezbývá než umotat výstavní závitek. Balí se do namočeného rýžového papíru a než jsem vychytala techniku, sklidila jsem mnoho "obdivných" pohledů a zaručeně povzbudivých vietnamských slov.


Dále přistoupíme k procesu smažení. Smažíme zcela potopené v oleji asi tak týden.

Když jsou závitky zlaté, vyjmeme je z pánve, odsajeme přebytečný olej a ihned konzumujeme, protože už máme hlad jako medvěd. Dámy totiž prý při přípravě jídla neužírají, je to nevhodné a nevdaly by se. Ještěže se vdávat nechystám.

pátek 16. září 2011

Fri 16 Sep

Tento týden mám odpolední a odpolední znamená celej den v hajzlu a těch pár hodin dopoledne se snažím stihnout, co musím, ale většinou teda jen sedím a čumim a přemejšlim nad tim, že nemá cenu nic dělat, protože za chvíli jdu do práce. O radostech práce dělnice v továrně v Západním Německu se tady snad ani rozepisovat nebudu. A když večer přijedu, rovnou si nalejvám nějaký alkoholický nápoj, piju dokud neupadnu, pak se mi ráno nechce vstávat, dopoledne pročumim a jedu do práce a tak se to každý den opakuje. 
Jistě teda chápete, že v mém nabitém programu není na nějaký blogování čas. 


Každopádně mám před sebou víkend, kdy snad stihnu něco napsat, něco nafotit, jít běhat, potkat 56 lidí, oslavit jedny narozeniny, jít na mši, jsem pozvaná na tradiční vietnamský oběd a taky bych se ještě ráda vyspala a srovnala si v hlavě, že svařování není činnost na které stojí a padá svět. Tím chci říct, že o víkendu se zde třeba objeví nový příspěvek. 


Až si odkroutím svých pár průmyslových týdnů, vracím se do Prahy, kde mi začne škola. Někdy během října bych ráda jela k moři, zatím to vypadá na severní Německo a v listopadu směr Madrid, potažmo Santander. Prosinec návštěva v Anglii, leden zkoušky a únor...třeba Portugalsko? To si musím ještě nechat projít hlavou. 
Taky mám v plánu to tu trošku vylepšit. Pořídím si svoji doménu, a dá-li bankovní konto, redesignuju to tu a začnu se blogování, psaní a focení věnovat naplno. Protože bych nerada skončila fakt někde v továrně, nebo v kostýmku na recepci...ale to je na delší povídání. 
A taky si musim vybrat školu, kde začnu studovat příští rok. Protože ten pražskej pokus o vysokou školu už mi leze na nervy, matiku a ekonomii jsem fakt nikdy studovat nechtěla, letos sesmolím bakalářku a adios, Česko. 
Vypadá to takhle sepsaný dohromady jako prima plán, ale věřte, že vůbec nevím, co se mnou vlastně bude, takže rady, tipy a triky přijmám ráda. 
See u later, alligator, respektive 2moro.

pátek 9. září 2011

Fri 9 Sep



























Marie se na to již patrně nemohla dívat, odešla. Na jejím mistě ve výklenku teď sedí tuten pán. A taky vypadá, že toho má dost.

středa 7. září 2011

Wed 7 Sep


























Neuberg. Záměrně říkám Neuberg, protože to celou věčnost byl Neuberg a teprve od roku 45 je to taky Podhradí.

Tue 6 Sep












































Trochu jsem Teovi tu lanovku záviděla. Vlastně docela hodně. Jediný, co mě odradilo, abych si to zkusila taky, byla představa, jak bych asi tak přesvědčovala správce, že moje zlomená noha nemá se strženou lanovkou nic společnýho.

pondělí 5. září 2011

Mon 5 Sep


























Tak nám začal podzim. 
A v mojí hlavě zima.
Děsím se dne, kdy budu muset zavolat Chocholouška na sebe. 
To bude dobrý, říkám si. Všechno bude fajn.


Radost mi udělaly Zápisky mladého lékaře od Bulgakova, koupila jsem se je za deset korun v krámu u Klementina, když bylo zrovna takový počasí jako je teď. Pak mi dlouho ležely doma a já byla ve světě. Teď přišel jejich čas a udělaly mi radost znovu. 


Jedu na měsíc do města, které se třese a kde klidně může začít v září sněžit. Nějak nevím, co si zabalit. Hlavně teplý ponožky, to je důležitý, mít nohy v teple, a foťák. 


Ráda v noci poslouchám radio, když se tam předčítaj knížky a posluchači mají hádat o jaká díla se jedná, a to je celý prokládaný skvělou hudbou. Připadám si mnohem míň sama, je to jako sedět u někoho v obýváků a poslouchat, co mi vypráví. 






neděle 4. září 2011

pátek 2. září 2011

Den 8



























Vyrážíme z Bilbaa a je nám jasné, že takhle velké město bude mít i velké suburbs, ale je to ještě slabá káva proti tomu, co nás čeká např. mezi Gijónem a Avilés…ale to předbíhám.

I když…vlastně jsme snad ani nevyšli ze souvislé zástavby a tak máme trochu pocit, že Portugalete je předměstím Bilbaa. Jsem ráda, že dnešní etapa je z těch "kratších", cítím se trochu opotřebeně.
Albergue vypadá z venku krásně, jedná se patrně o křídlo bývalého kláštera. Uvnitř klasika- desítky paland ve velké chodbě, jedna sprcha pro všechny, pouze studená voda, namísto kuchyně jedna mikrovlnka, ale nevadí, dnes je to tu pro nás „doma“.

Portugalete nás okouzlilo svojí starosvětskou atmosférou. Mírný opar ve vzduchu ztlumil barvy moře a domů, chlad a málo lidí v ulicích, zdobné domy z předválečné éry stojící nad promenádou, která vede podél zálivu, nedaleko vidíme přístav a posloucháme křik racků.
Už jsem říkala, že miluju racky? Líbí se mi jejich barva a stavba těla, líbí se mi, jak plachtí nad mořem a vyhlíží rybářské lodě a úplně nejvíc mi imponuje jejich křik, někdy téměř řev. Jak zakloní hlavu a spustí, ve dne v noci člověk ví, že je poblíž moře, což mě osobně docela uklidňuje. 

Břehy zálivu spojuje obrovský, železný most z roku 1893. Přes tento most ale nelze přejít, v jeho konstrukci je zavěšena lanovka, která jezdí z jedné strany na druhou a převáží lidi. Já jsem něco takového viděla poprvé v životě, most se poprávu dostal i do městského znaku a je symbolem Portugalete.

Koupili jsme si laciné víno a posadili jsme se na lavičku a až do tmy jsme tam seděli, všechno jsme to pozorovali, odpočívali a povídali si. A přišlo nám fantastické, že už zítra budeme moci říct, že jsme přešli pěšky celé Baskicko. První malá euforie, malé vítězství na velké cestě.