úterý 2. srpna 2011

Tapia

Vcera odpoledne jsem dosla do mesta, kere lezi na hranici Asturie a Galicie. Mesta? Mestecka spis, ci vetsi vesnice, jez se na prvni pohled jevila jako bezutesne misto prazdnych odchodu a opustenych domu. Ale nedalo se nic delat, sily dosly, moralka se placala nekde na dne, vzduch pred destem byl napjatej jak ksandy... zustavame.
Vecer jsme objevily, ze tahle Tapia je obklopena oceanem, plazemi a nadhernymi utesy. A ze domky nejsou tak uplne opustene, jak se zdalo, ze kdyz clovek sebere sily a jde se (jako spravny poutnik, ktery se volnem case prochazi) projit, objevi mista, o kterych se mu dodnes zdalo jen ve snech.
Mesto, ktere se zda byt idealnim pro traveni dovolene tem, kteri nepotrebuji davy lidi, hic a slunecniky.
Vecer jsme si koupili lahev vina z Rioja, sedli jsme si na skalu a pozorovali jsme, jak se na obzoru protrhala obloha a jak slunecni paprsky odrazejici se od hladiny oceanu vypadaji jako bozi znameni. Povidali jsme si a shodli jsme se, ze Tapia je misto, kde bychom radi par dni zustali. Racci se chechtali a co bylo receno, nejde vzit zpatky. Ono totiz na Svatojakubske pouti se zazraky deji na pockani a zadne prani nezustane nevyslyseno...
Rano jsme jiz v sedm hodin byli na ceste, jeste byla tma, priserne prselo a byla zima. Voda mi tekla do oci, sundala jsem si kalhoty i ponozky, protoze "real leather" snasi rozmary pocasi lip a navic rychle schne. Cvachtalo mi v sandalech, byla mi zima, krosna, kde nosim jako snek vsechny sve veci, byla uplne durch promokla, nejen ze jsem sve veci mohla zdimat, dokonce mi zmokla i snidane. Proste zas-rano.
Kdyz jsme vysli z mesta a cestu nam prestaly osvetlovat lampy, musle, jimiz je camino znaceno , jsme hledali spis po cichu, zhruba po pul hodine jsme sesli z cesty a ztratili se.
Co ted? Hlavne neschazet ze silnice, ta totiz vzdycky nekam vede, a taky je dulezity mit more porad vpravo, aby clovek vedel, ze drzi smer a jde na zapad. Ackoliv jsem si byla jista, ze drzime smer, jak to tak byva, tocili jsme se v kruhu.
Po dvou hodinach cesty Mordorem, jsme prisli opet do Tapie, z druhe strany.
Stali jsme na namesti u kostela, na jehoz vezi stoji Jezis s rozprazenyma rukama, a nechapali jsme, co se na tom prihodilo. V tom prestalo prset a behem deseti minut se protrhalo nebe. Na namesi jsme si rozlozili veci a zacali jsme snidat. Oba jsme pochopili, ze nema cenu se vzpirat. Kolem chodili mistni s novinama a rannim cigarkem a volali na nas "Buen Camino".
Stravili jsme krasny, chladny den v Tapii, rozloucili jsme se s oceanem a od zitra zaciname klesat k Santiagu.
Hasta luego.

1 komentář:

  1. Fandím Ti, bábovko. Moc mi chybíš, ale místo stesku Tě chci zavalit přáním sil a energie na vychutnání krás, které potkáváš. Jistě jsi optimistická a krásná. Ozývej se, užívej se

    OdpovědětVymazat