středa 31. srpna 2011

Den 7







































Že prší, to už snad nemá ani cenu zmiňovat. To by mě nenapadlo, že pláštěnka, kterou jsem si přibalila na poslední chvíli, se stane středobodem mého vesmíru.

Za necelé tři hodiny jsme sestoupili k Bilbau. Na Bilbao mám jen samé krásné vzpomínky, a když jsem někdy v dubnu slibovala, že se sem brzy vrátím, netušila jsem ani, jak moc brzy to bude.
Takže jsem tu!


Z kraje Bilbaa jsem si v poutnických informacích vyzvedla mapu, podle které jsme měli dojít do albergue. Nabízely se dvě možné varianty, jak Bilbao projít. Střihnout si to přímo rovně středem města, anebo jít podél řeky a vidět všechny největší zajímavosti, které Bilbao nabízí. No, a protože K. zde ještě nikdy nebyl, volba byla jasná. Sice se na to úplně netvářil, protože jak to K. má s lidmi, památkami a velkými městy jsme zjistili již v Madridu, ale neměl na výběr.

Projít milionové Bilbao chvíli trvá a dobrým zvykem Camina je stavět albergue pár kilometrů za městem na kopci, asi aby měl poutník klid na rozjímání, nebo aby se pěkně protáhl na závěr etapy. Takže jsme víceméně celý den procházeli baskickou metropolí, značení nás neopomnělo protáhnout nejluxusnějšíma nákupníma třídama ve městě, takže vlevo Prada, vpravo Dior, mezi tím dva mokří, smrdutí nebožáci s obrovskejma batohama.


Staré město, nové město, výškové budovy a hlavně a především Guggenheim museum. Moje obsese. K. řekl, že je hnusný. Není to pravda, je nádherný, K je hnusnej.

V albergue byla příšerná zima. Sprchy kdesi mimo u nějakejch šaten nabízely jen úplně LEDOVOU vodu. Ale holt někdy není na blbosti čas. Shodila jsem ze sebe oblečení a za hromového řevu jsem se osprchovala, ostatní poutnice se na mě chodily nevěřícně dívat a to ještě byly rády, že mi nerozumí. Potom jsem na sebe navlékla všechno oblečení, které jsem s sebou měla a zalezla jsem do spacáku v dobré víře, že usnu a probudím se zahřátá. Ne, takhle to nefunguje. Probudila jsem za dvacet minut ukňouraná a zkřehlá jak rampouch, když mě K. viděl, uznal, že je čas jít do hospody. Pár deci vína termoregulaci nakopne, pořádnej chleba s tortillou zahřeje líp než norkovej kožich.
K. uznal, že Bilbao je nakonec docela fajn a já šla spát v půl devátý.

Máme za sebou týden na cestě, zpětně vidím, že to byl nejnáročnější týden celého putování. Pohybovali jsme se převážně v horách, počasí nám nepřálo, měli jsme různé bolesti a strach, co přijde dál. Ale na druhou stranu jsme potkali velkou hromadu naprosto perfektních lidí z celé Evropy, užili jsme si s nimi nemálo srandy, každý večer jsme zažívali pocit nesmírné úlevy, že to pro dnešek máme za sebou a říkali jsme si, že nic horšího si přeci už nezasloužíme. Poznali jsme velkej kus Baskicka, několikrát se koupali v oceánu, naučili jsme se nezabývat se blbostma a zvykli si, že život na cestě je trochu jiný kafe, než známe, ale je snadné nechtít už žádné jiné. 

1 komentář:

  1. Jahaha..neco mi to pripomina..;-) Obdivuju Te,ze si dokazes psat denik. Ja jsem sice zacala prvni vecer s velkym odhodlanim, pisu dokonce v anglictine,nicmene me to druhy den prestane bavit. Dalsi slina me chytne tak za 4 dny,kdy uz pulku veci zapomenu. Nevis,jak se to da lecit?
    (Nami)

    OdpovědětVymazat