čtvrtek 25. srpna 2011

Den 4







































Předchozí dva dny byl terén trochu schůdnější, dokonce jeden den bylo i hezky, a dvakrát za sebou jsme přenocovali v surfařských rájích, čvachtali se po večerech v oceánu, pozorovali západy slunce, popíjeli vínko s ostatními poutníky. Zkrátka pohoda, takže mi oráchlo a já se ráno vydávala s úsměvem na tváři vstříc novým dobrodružstvím jak Ferda Mravenec, protože jsem si myslela, že nejtěžší máme za sebou a brzy budem venku z hor.

Hovno.

Začalo zas pršet. Nabrali jsme směr pryč od oceánu, zpět do hor. Terén se vlivem deště stal víceméně neschůdným. Nahoru po čtyřech, dolů po prdeli. Bahno ve vlasech. Dosahujeme vražedné rychlosti necelé 3km/h.
Sranda nás přešla docela rychle. Po dvouhodinovém stoupání jsem si na hřebeni nějaké hory prostě sedla. Do bahna, doprostřed cesty. Nemohla jsem se pohnout. Věděla jsem, že nejsme ještě ani v půlce etapy a už jsem prostě nemohla. Chtělo se mi brečet. Nebej se mnou K. sedím tam a bulím dodnes.
Do konce Camina na tuhle část vzpomínám jako na nejtěžší, větší prasopal už nás snad nepotká. (Nebo jsem si jenom zvykla?)

Na nouzovej režim jsem nějak večer došla do Markiny-Xemein, našeho dnešního cíle. Co se dělo v mojí hlavě (ha, a v mejch botách), to tady asi nemá cenu rozebírat.

Albergue v klášteře. Completo. „Nemáme místo, běžte jinam.“
My si lehneme na zem na chodbě, jen nás tu prosím nechte.
Completo.
„Běžte pryč.“

Nějaká dobrá, podnikavá duše tu pronajímá byt poutníkům. Bez topení, bez kuchyně, sprcha jemně vlažná, 15 lidí v bytečku. Nevadí. Jídlo. Víno, další víno.
Vyndala jsem všechny věci z krosny, vyždímala jsem je, s dobrým úmyslem jsem se do nich převlékla, protože sice byly mokrý, ale aspoň nebyly úplně zasraný. Z map a z deníku se staly kusy vodou nacucanejch hadrů. Mokrej spacák. Mokrý náplasti. Nevadí.

Svalová horečka se pozná tak, že se do člověka dá šílená zima, ačkoliv je rudej a celej hoří. A taky se mu stáhnou svaly a sotva se hejbe. 
K. mi pro zlepšení atmosféry neřekne jinak než „horké zombie“. 
Strašně jsme se furt smáli, byli jsme šťastný, že sedíme, že máme co jíst a co pít, kde spát.

Přisedla si k nám paní. Bylo jí 74 let. Jde již své třetí Camino. Nemá žádnou svalovou horečku, nenadává na mokrý věci, ani na zimu v bytě.
Jsem FAKT looser.

1 komentář: