středa 24. srpna 2011

Den 1



Ráno v sedm jsme nevyspalí spíše po držce vypadli z autobusu do baskického Irunu, za rozbřesku, do neznámého města. A začali jsme hledat ani nevíme co, nevíme kde.

Albergue. Poutnická ubytovna. Ihned se nás ujali hospitaleros-správci. „Nechcete snídani?“ „Nechcete se vysprchovat, odpočinout si?“ Ne díky, chceme co nejdříve vyjít.
Dostali jsme svůj credencial- průkaz, který se na dlouhých 40 dní stal naší nejdůležitější dokumentací. Průkaz, který potvrzuje, že jeho držitel je poutník a mělo by se mu dostat ochrany a ubytování v každém dalším albergue, a do kterého se sbírají razítka, která v Santiagu dokáží, kterou cestou a jak dlouho člověk putoval.
 Také jsme dostali velkou mušli- hřebenatku, symbol svatého Jakuba, patrona poutníků, která se přivazuje na batoh, aby byl poutník viditelně odlišen od turistů. Ještě požehnání a Buen Camino…

Čekali jsme 16 km lehčího terénu. A bylo to 26 km peklem. První etapa člověku dost nekompromisně ukázala, do čeho se to pustil.

Hned z kraje výšlap do sjezdovky (byla-li to sjezdovka?). Mám pocit, že místo mojí lehké krosny mi na zádech sedí tlustá bába.

Potkáváme se s prvními poutníky- s maďarským pianistou Davidem a krásnou Dánkou Nadiou, se kterými se i nadále budeme často setkávat.

Několikrát jsme vystoupali na hřebeny hor a následně sestoupili dolů k moři. Tlačí mě boty. Fakt děsně, jsem z toho vzteklá, ale komu není rady, tomu není pomoci. Všichni ví, že když chce jeden ujít 1000 km, neměl by jít v novejch botách, ale já jsem jako vždycky nejchytřejší a já to zvládnu atp. a jdu v novejch botách.
Zhruba v polovině cesty jsme sestoupili do kouzelného přístavního městečka San Pedro, kde jsme poobědvali a camino nás vedlo přívozem na druhý břeh, do San Juanu.
Zaskočila nás příroda, čekali jsme leccos…ale tohle ne. Sedíme na zadku na útesech nad mořem, v zádech hory, před sebou moře, maják, hejna racků a nezmůžeme se na slovo. 

Taky jsme brzy pochopili, že se značením Camina není něco úplně v pořádku, když jsme potkali ceduli „Donostia 11 km“ a za hodinu chůze jsme potkali jinou „Donostia 12 km“…takhle to možná vypadá vtipně, ale já už jsem FAKT NEMOHLA! Psychický peklo, oteklý achilovky. Karel někde cestou našel kus bambusu a povýšil jej na poutnickou hůl, prosím ho, ať mi ji půjčí, že se s ní radši zabiju, než abych udělala ještě jeden posranej krok.

První etapa korunovaná průchodem celýho San Sebastianu. Krásný město, ale nevím, zda jsem si jeho krásy vychutnala dostatečně v tomhle stavu.

Do albergue jsme dorazili v sedm večer. Našli se pro nás poslední dvě postele, ti, co přišli po nás, spali už na zemi. Klika.

Albergue byla nějaká místnost ve škole, bylo v ní 50 paland- 100 lidí. Ve sprchách u tělocvičny jsem si dala ledovou sprchu, nevadí, potom jsem ihned vyrazila (rozuměj- pomalu a opatrně odkulhala) pro láhev vína, kterou jsem chtěla vypít na pláži. Začalo pršet. Nevadí. Lahev vína padla na školním dvorku. Říkala jsem si, jak jsem to statečně zvládla, ale teď zpětně vidím, že nebejt toho vína, šla bych na autobus a jela bych domů =). Naštěstí K. na tom byl líp, což mi bylo velkou oporou.
Za pět deset siréna, přesně v deset v celé škole zhasla světla a bylo nařízeno ticho. Večerka. A budíček bude vypadat podobně. V šest ráno.

9 komentářů:

  1. Jsi hustá. A ještě ti to sem nejmíň 40x napíšu. Jen můžeš mi popsat podrobnosti toho rozhodnutí se do toho pustit? Já vím, že šlo o restart a tak, ale stejně...chci slyšet ty konkrétní pohnutky.

    OdpovědětVymazat
  2. nejsem, nejtežší byl ten začátek, jednak jsem byla otylej budulínek bez fyzičky a druhak byl náročnej terén...pak už to šlo samo =)
    Camino jsem znala uz dlouho a vzdycky jsem mela pocit, ze se me to nejak tyka...tak jsem se proste letost rozhodla, ze je cas jit, vzhledem k tomu, ze nemam zadne zavazky a vzhledem k psychickemu stavu, kterej byl dost bezutesnej. Prislo mi, ze se placam od nikud nikam, ze se tocim v kruhu a ackoliv mam vsechno, stejne jsem se necejtila stastna. Prislo mi ze neziju, ale prezivam. Tak jsem vyrazila hledat odpovedi na spoustu otazek, restartovat mozek a zkusit najit, ktery veci jsou dulezity a co jsou jen hovadiny. Samozrejme v tom hralo roli, ze jsem si chtela dokazat, ze na to mam, ze to zvladnu, ze nejsem jen lina, rozmazlena nana. That´s it.

    OdpovědětVymazat
  3. Jestli se to podařilo, se dozvim až na konci, viď?

    OdpovědětVymazat
  4. Kdo ví, kdy se to dozvím já =) ale jo, myslim, ze podarilo, nejtezsi bude si ted tu jasnou hlavu udrzet. Byl to bolestivej porod a plod je stale plny chorob =)

    OdpovědětVymazat
  5. Víš jak, já o tom taky přemejšlim, Dánsko mi přijde jako nedostatečnej restart, nehledě na to, že se tady pořád vlastně plácám v některejch věcech, co jsem se plácala i doma, ale nevim, jestli camino na to bude fungovat a jestli na to vůbec mám.

    OdpovědětVymazat
  6. Skadi, slib mi, že nikdy nepřestaneš psát?!?! Jsem pyšná, že se mohu nazývat tvou kamarádkou!!! Hluboce smekám před tebou i K.:-)

    OdpovědětVymazat
  7. Adi,
    vítej doma! Sláva ti!
    Vítej se svým vytříbeným stylem, vtipem a spisovatelským umem! Vítej se svou rudou rtěnkou a lakem Orly!
    Tento uvítací proslov měla a hezký den ti přála...
    ...Vivi

    OdpovědětVymazat
  8. Nemohu se dočkat tvých dalších příspěvků,a hrozně se těším na fotky. ;) Zkoušela jsem něco vytáhnout z Karla, ale krom toho že to bylo Boží mi toho moc nepověděl, tak jsem ráda, že si to aspoň takhle přes tvá slova mohu "užít" s Vámi... Doufám, že nepřestaneš psát (ale to už jsem ti několikrát říkala) a doufám, že mě třeba necháš nahlídnout do všech tvých zápisů, už aby bylo další pokračování;). Žeru tě!! ;) J.

    OdpovědětVymazat
  9. Blani...běž. Tahle cesta ti nemůže nic vzít, jen mnoho dát. Kdyby ses chtěla na cokoliv zeptat, napiš mi třeba na fb, nebo mail. Ale rozhodně není proč váhat.

    A ostatním bábovkám děkuji, psát budu, až vám to poleze krkem, to slibuju =)

    OdpovědětVymazat