středa 31. srpna 2011

coffee/tea break


Ještě jednou Český Krumlov

Protože mám spoustu hezkejch fotek z tohohle pěknýho místa a přišlo by mi škoda je sem nedat.





Wed 31 Aug













































Poslední srpnový den. Poslední den posledního letního měsíce. 
Nemám ráda podzim, protože i kdyby byl sebekrásnější stále je jenom přechodem k zimě. 


Konec prázdnin. Než mi začne škola, čeká mě ještě měsíc práce v Německu, protože, ač je to mrzuté, jediný, kdo rozdává peníze jen tak za nic, je můj tatínek, u těch ostatních se musí makat. Takže další odjezd.


Kdybych se to letos snažila počítat, došla bych nejspíš k vysokému číslu nocí prospaných v nejrůznějších hotelech ku počtu nocí, které jsem strávila ve vlastní posteli. Už si nemám potřebu ujasňovat, kde je doma. 


Citím se v Praze trochu cize, užívám si posledních teplých dnů a západů slunce nad Hradčany, procházím se parky, vozím se tramvají jen tak od někud někam, poslouchám cizí rozhovory a dívám se rozsvícenými okny do cizích bytů, zpívám si a fotím a úplně klidně nechávám dny plynout. Dny, kdy nic nemusím dělat (ačkoliv bych mohla, samozřejmě, ale přece nebudu nic dělat dopředu, když to můžu dělat na poslední chvíli), můžu spát do kolika se mi chce, můžu běhat s iPodem na uších dokud mi nedojdou síly, můžu psát kdykoliv mě něco napadne, nebo jen tak sedět a pozorovat svět.


Cpu se ovocem a zeleninou, které jsou teď všude mraky a hory, plánuju, co budu dělat zítra, za měsíc a za rok a stejně se nakonec vždy rozhodnu dle aktuální nálady. Vzpomínám na všechny ty skvělý věci, který jsem letos zažila, na všechny ty skvělý lidi, který jsem potkala a připadám mi, že jsem o deset let starší než loni. A o sto let štastnější. 

Den 7







































Že prší, to už snad nemá ani cenu zmiňovat. To by mě nenapadlo, že pláštěnka, kterou jsem si přibalila na poslední chvíli, se stane středobodem mého vesmíru.

Za necelé tři hodiny jsme sestoupili k Bilbau. Na Bilbao mám jen samé krásné vzpomínky, a když jsem někdy v dubnu slibovala, že se sem brzy vrátím, netušila jsem ani, jak moc brzy to bude.
Takže jsem tu!


Z kraje Bilbaa jsem si v poutnických informacích vyzvedla mapu, podle které jsme měli dojít do albergue. Nabízely se dvě možné varianty, jak Bilbao projít. Střihnout si to přímo rovně středem města, anebo jít podél řeky a vidět všechny největší zajímavosti, které Bilbao nabízí. No, a protože K. zde ještě nikdy nebyl, volba byla jasná. Sice se na to úplně netvářil, protože jak to K. má s lidmi, památkami a velkými městy jsme zjistili již v Madridu, ale neměl na výběr.

Projít milionové Bilbao chvíli trvá a dobrým zvykem Camina je stavět albergue pár kilometrů za městem na kopci, asi aby měl poutník klid na rozjímání, nebo aby se pěkně protáhl na závěr etapy. Takže jsme víceméně celý den procházeli baskickou metropolí, značení nás neopomnělo protáhnout nejluxusnějšíma nákupníma třídama ve městě, takže vlevo Prada, vpravo Dior, mezi tím dva mokří, smrdutí nebožáci s obrovskejma batohama.


Staré město, nové město, výškové budovy a hlavně a především Guggenheim museum. Moje obsese. K. řekl, že je hnusný. Není to pravda, je nádherný, K je hnusnej.

V albergue byla příšerná zima. Sprchy kdesi mimo u nějakejch šaten nabízely jen úplně LEDOVOU vodu. Ale holt někdy není na blbosti čas. Shodila jsem ze sebe oblečení a za hromového řevu jsem se osprchovala, ostatní poutnice se na mě chodily nevěřícně dívat a to ještě byly rády, že mi nerozumí. Potom jsem na sebe navlékla všechno oblečení, které jsem s sebou měla a zalezla jsem do spacáku v dobré víře, že usnu a probudím se zahřátá. Ne, takhle to nefunguje. Probudila jsem za dvacet minut ukňouraná a zkřehlá jak rampouch, když mě K. viděl, uznal, že je čas jít do hospody. Pár deci vína termoregulaci nakopne, pořádnej chleba s tortillou zahřeje líp než norkovej kožich.
K. uznal, že Bilbao je nakonec docela fajn a já šla spát v půl devátý.

Máme za sebou týden na cestě, zpětně vidím, že to byl nejnáročnější týden celého putování. Pohybovali jsme se převážně v horách, počasí nám nepřálo, měli jsme různé bolesti a strach, co přijde dál. Ale na druhou stranu jsme potkali velkou hromadu naprosto perfektních lidí z celé Evropy, užili jsme si s nimi nemálo srandy, každý večer jsme zažívali pocit nesmírné úlevy, že to pro dnešek máme za sebou a říkali jsme si, že nic horšího si přeci už nezasloužíme. Poznali jsme velkej kus Baskicka, několikrát se koupali v oceánu, naučili jsme se nezabývat se blbostma a zvykli si, že život na cestě je trochu jiný kafe, než známe, ale je snadné nechtít už žádné jiné. 

pondělí 29. srpna 2011

sunny room

převzato z Design Sponge

Mon 29 Aug

Pár fotek z okolí mého bydliště.
Mám ráda letní večery, co mají krásné světlo a nutí lidi vyhřeznout se z bytů od kysen ven. 
 Jeřabiny, beruška, která se nechtěla fotit, zlatě oranžovej lak, vypelichané a vyblondětělé vlasy, pánská stromová mikina. Kdyby to náhodou nebylo patrné.
 Bílá chodidla mám samozřejmě schválně, říkám tomu "pilgrim design" a brzy to bude in.
 Nové bytovky, lahodící mému amatérskému oku.
 Vietnamská sámoška, kam chodím ze všeho nejradši, protože tam vždycky hraje vietnamský pop, zelenina je čerstvá a česká, majitelé už mě znají a schovávají mi ananas a vůbec, je to tam takový pěkný a barevný. A zejtra si asi skočím pro meloun, když tak na to koukám.





































A nakonec úplně rozmatlaný, ale pěkně barevný výhled na Prahu. Žižkovská věž je stylovka, zrovna tak jako ty starý červenobílý tramvaje s kulatejma světlama vpředu a nemocnice Na Bulovce. A si to nemyslí, neumí se koukat na svět.

neděle 28. srpna 2011

Sun 28 Aug

Mým suvenýrem z cest je kromě ekzému v podpaží též...neposednost.
Dost bylo Prahy, je krásně, jedem na fesťák!
Trochu si zkazit žaludek, trochu se spálit a především tančit a poslouchat hudbu.
To by bylo, aby nebylo trochu od toho i trochu od tamtoho, první den tropy, druhej den omrzliny a bahenní lázně, trochu hiphop, trochu rock a swing nakonec.
Kdy já už konečně vyrostu? Abych si nevyjela navdzory předpovědi v sandálkách a s plánem spát pod širákem?
Nejvíc ze všeho se mi líbí být celej den venku open air.
A na příštím festu sbalím kluka s karavanem.
Rokfór Čerčil.
Fotky...coming soon.

Bubble making






































Místo plýtvání rýží je mým svatebním tipem bubble making- bublinkování.
Bubliny vypadají krásně na fotkách, trochu méně krásně na nevěstiných šatech.
A navíc je klid od přítomných dětí =)

čtvrtek 25. srpna 2011

Den 4







































Předchozí dva dny byl terén trochu schůdnější, dokonce jeden den bylo i hezky, a dvakrát za sebou jsme přenocovali v surfařských rájích, čvachtali se po večerech v oceánu, pozorovali západy slunce, popíjeli vínko s ostatními poutníky. Zkrátka pohoda, takže mi oráchlo a já se ráno vydávala s úsměvem na tváři vstříc novým dobrodružstvím jak Ferda Mravenec, protože jsem si myslela, že nejtěžší máme za sebou a brzy budem venku z hor.

Hovno.

Začalo zas pršet. Nabrali jsme směr pryč od oceánu, zpět do hor. Terén se vlivem deště stal víceméně neschůdným. Nahoru po čtyřech, dolů po prdeli. Bahno ve vlasech. Dosahujeme vražedné rychlosti necelé 3km/h.
Sranda nás přešla docela rychle. Po dvouhodinovém stoupání jsem si na hřebeni nějaké hory prostě sedla. Do bahna, doprostřed cesty. Nemohla jsem se pohnout. Věděla jsem, že nejsme ještě ani v půlce etapy a už jsem prostě nemohla. Chtělo se mi brečet. Nebej se mnou K. sedím tam a bulím dodnes.
Do konce Camina na tuhle část vzpomínám jako na nejtěžší, větší prasopal už nás snad nepotká. (Nebo jsem si jenom zvykla?)

Na nouzovej režim jsem nějak večer došla do Markiny-Xemein, našeho dnešního cíle. Co se dělo v mojí hlavě (ha, a v mejch botách), to tady asi nemá cenu rozebírat.

Albergue v klášteře. Completo. „Nemáme místo, běžte jinam.“
My si lehneme na zem na chodbě, jen nás tu prosím nechte.
Completo.
„Běžte pryč.“

Nějaká dobrá, podnikavá duše tu pronajímá byt poutníkům. Bez topení, bez kuchyně, sprcha jemně vlažná, 15 lidí v bytečku. Nevadí. Jídlo. Víno, další víno.
Vyndala jsem všechny věci z krosny, vyždímala jsem je, s dobrým úmyslem jsem se do nich převlékla, protože sice byly mokrý, ale aspoň nebyly úplně zasraný. Z map a z deníku se staly kusy vodou nacucanejch hadrů. Mokrej spacák. Mokrý náplasti. Nevadí.

Svalová horečka se pozná tak, že se do člověka dá šílená zima, ačkoliv je rudej a celej hoří. A taky se mu stáhnou svaly a sotva se hejbe. 
K. mi pro zlepšení atmosféry neřekne jinak než „horké zombie“. 
Strašně jsme se furt smáli, byli jsme šťastný, že sedíme, že máme co jíst a co pít, kde spát.

Přisedla si k nám paní. Bylo jí 74 let. Jde již své třetí Camino. Nemá žádnou svalovou horečku, nenadává na mokrý věci, ani na zimu v bytě.
Jsem FAKT looser.

středa 24. srpna 2011

Den 1



Ráno v sedm jsme nevyspalí spíše po držce vypadli z autobusu do baskického Irunu, za rozbřesku, do neznámého města. A začali jsme hledat ani nevíme co, nevíme kde.

Albergue. Poutnická ubytovna. Ihned se nás ujali hospitaleros-správci. „Nechcete snídani?“ „Nechcete se vysprchovat, odpočinout si?“ Ne díky, chceme co nejdříve vyjít.
Dostali jsme svůj credencial- průkaz, který se na dlouhých 40 dní stal naší nejdůležitější dokumentací. Průkaz, který potvrzuje, že jeho držitel je poutník a mělo by se mu dostat ochrany a ubytování v každém dalším albergue, a do kterého se sbírají razítka, která v Santiagu dokáží, kterou cestou a jak dlouho člověk putoval.
 Také jsme dostali velkou mušli- hřebenatku, symbol svatého Jakuba, patrona poutníků, která se přivazuje na batoh, aby byl poutník viditelně odlišen od turistů. Ještě požehnání a Buen Camino…

Čekali jsme 16 km lehčího terénu. A bylo to 26 km peklem. První etapa člověku dost nekompromisně ukázala, do čeho se to pustil.

Hned z kraje výšlap do sjezdovky (byla-li to sjezdovka?). Mám pocit, že místo mojí lehké krosny mi na zádech sedí tlustá bába.

Potkáváme se s prvními poutníky- s maďarským pianistou Davidem a krásnou Dánkou Nadiou, se kterými se i nadále budeme často setkávat.

Několikrát jsme vystoupali na hřebeny hor a následně sestoupili dolů k moři. Tlačí mě boty. Fakt děsně, jsem z toho vzteklá, ale komu není rady, tomu není pomoci. Všichni ví, že když chce jeden ujít 1000 km, neměl by jít v novejch botách, ale já jsem jako vždycky nejchytřejší a já to zvládnu atp. a jdu v novejch botách.
Zhruba v polovině cesty jsme sestoupili do kouzelného přístavního městečka San Pedro, kde jsme poobědvali a camino nás vedlo přívozem na druhý břeh, do San Juanu.
Zaskočila nás příroda, čekali jsme leccos…ale tohle ne. Sedíme na zadku na útesech nad mořem, v zádech hory, před sebou moře, maják, hejna racků a nezmůžeme se na slovo. 

Taky jsme brzy pochopili, že se značením Camina není něco úplně v pořádku, když jsme potkali ceduli „Donostia 11 km“ a za hodinu chůze jsme potkali jinou „Donostia 12 km“…takhle to možná vypadá vtipně, ale já už jsem FAKT NEMOHLA! Psychický peklo, oteklý achilovky. Karel někde cestou našel kus bambusu a povýšil jej na poutnickou hůl, prosím ho, ať mi ji půjčí, že se s ní radši zabiju, než abych udělala ještě jeden posranej krok.

První etapa korunovaná průchodem celýho San Sebastianu. Krásný město, ale nevím, zda jsem si jeho krásy vychutnala dostatečně v tomhle stavu.

Do albergue jsme dorazili v sedm večer. Našli se pro nás poslední dvě postele, ti, co přišli po nás, spali už na zemi. Klika.

Albergue byla nějaká místnost ve škole, bylo v ní 50 paland- 100 lidí. Ve sprchách u tělocvičny jsem si dala ledovou sprchu, nevadí, potom jsem ihned vyrazila (rozuměj- pomalu a opatrně odkulhala) pro láhev vína, kterou jsem chtěla vypít na pláži. Začalo pršet. Nevadí. Lahev vína padla na školním dvorku. Říkala jsem si, jak jsem to statečně zvládla, ale teď zpětně vidím, že nebejt toho vína, šla bych na autobus a jela bych domů =). Naštěstí K. na tom byl líp, což mi bylo velkou oporou.
Za pět deset siréna, přesně v deset v celé škole zhasla světla a bylo nařízeno ticho. Večerka. A budíček bude vypadat podobně. V šest ráno.

New in


























Lak ORLY, odstín IGNITE 513
rtěnka Sephora, odstín R06

Vybírání rtěnek a laků na nehty JE dřina. Například v zimě mi došla oblíbená rtěnka, potom jsem zjistila, že už se nevyrábí a od té doby hledám její náhradnici. Zatím marně. Ale jednou to přijde!
Červeno-oranžový odstín této krásky se skvěle hodí k opálené kůži, rozcuchaným vlasům, žádnému make-upu, kytce ve vlasech a letnímu festivalu. Přesvědčím se o tom o víkendu.

Btw ta fotka byla ostrá a dobrá, než jsem ji sem vložila....z neznámého důvodu při vkládání sem došlo ke ztrátě dat a fotka dopadla...takhle. Ale až já na to přijdu!

Líp jez!


























Pouze krátké zamyšlení, které třeba časem rozkuchám do vícero příspěvků.
Na fotce je můj dnešní oběd, upekla jsem si pizzu se španělskou šunkou a domácí zeleninou. Protože jsem se rozhodla, že dost bylo chlebů s něčím, fastfoodů a levnejch meníček. Prostě si budu vařit pěkně doma a sama. Donedávna jsem se vymlouvala, že na vaření nemám čas. Bullshit. Na co by člověk asi tak měl mít čas, když ne na přípravu hodnotného jídla? Starost o to, co do sebe cpeme, by měla být naprosto základní starostí každého. Jasně, člověk sežere ledacos...a pak se diví...nemoci, nedostatečnost, psychické problémy. A řeší to chozením do lékárny pro pilule na ledasco a maže se krémama za tisíce v dobré, ale tupé víře, že to k něčemu bude. Tak s tímhle já končím, protože fakt nevim, na co jinýho bych si měla dělat čas, než na sebe. 
Ono totiž občas stačí použít úplně obyčejnej zdravej rozum.

Wed 24 Aug






































Český Krumlov je velmi fotogenické místo. A rozhodně stojí za návštěvu!

úterý 23. srpna 2011

Den 0



Takže sbaleno, nádhera, krosna je lehounká, tipuju to na 6 kilo…6 kilo na dva měsíce života…tímto se ze mě stává šnek…tahám si svůj domeček na zádech.

Letištní vopruz je furt to samý. „Sundat boty!“ 
Ok, já ty pohorky teda rozšněruju. Krosna má 8,5 kg, což mě trochu vyvádí z rovnováhy.

Aerolinky Vyser statečně dostávají svému jménu. 
Krosna přijela po páse, obsah jejích kapes byl vyhřeznut posranou letištní pakáží, takže jsem měla sluneční brýle skoro celých 20 hodin a teď budu zas rok bez nich. 

Madrid? Jsem to říkala, že bude hic. A je víc než hic.
Ale to mě přece nerozhodí, protáhnu K. všema místama, který si myslím, že by měl vidět. K. mé nadšení nesdílí…to je demotivující! Takže až pivo v Tabacaleře sklízí úspěch.
Nádraží Avenida de América je furt stejně hnusný a špinavý. A velký. Florenc krát 10.

Konečně jsem se dočkala! Španělská vesnice! Španělská organizovanost! Noční autobus, který nás má dovézt do Irunu neexistuje. V jízdním řádu, ani na světelnejch tabulích. Jasně, to jim tak budu žrát! Vydala jsem se po nástupištích hledat autobus „ručně“ a samozřejmě jsem jej našla. Plnej postpubertálních fakanů, kteří se vydávají tímto spojem vstříc moři, prázdninám a hektolitrům alkoholu. Takže něco před jednou v noci vyjíždíme, za stálého řevu, drcání do sedadel a snahy usnout na hlavě vzájemně propleteni do končetinolomných asán. Miluju cestování.

Tue 23 Aug


































Pred tydnem jsem se vratila z Camina, za tyden jsem si stihla trochu zvyknout na lidi, navstivila rodice, byla na vylete v Ceskem Krumlove, probrala se z poutnickeho rause a jsem tu zpet, klidna a spokojena a tesim se, az se s o sve zazitky podelim. Tesim se, az vam ukazu fotky a dam vam precist uryvky z poutnickych deniku. A taky budu dal psat a fotit, tvorit a snazit se. Jako driv, lip nez driv.

úterý 2. srpna 2011

Tapia

Vcera odpoledne jsem dosla do mesta, kere lezi na hranici Asturie a Galicie. Mesta? Mestecka spis, ci vetsi vesnice, jez se na prvni pohled jevila jako bezutesne misto prazdnych odchodu a opustenych domu. Ale nedalo se nic delat, sily dosly, moralka se placala nekde na dne, vzduch pred destem byl napjatej jak ksandy... zustavame.
Vecer jsme objevily, ze tahle Tapia je obklopena oceanem, plazemi a nadhernymi utesy. A ze domky nejsou tak uplne opustene, jak se zdalo, ze kdyz clovek sebere sily a jde se (jako spravny poutnik, ktery se volnem case prochazi) projit, objevi mista, o kterych se mu dodnes zdalo jen ve snech.
Mesto, ktere se zda byt idealnim pro traveni dovolene tem, kteri nepotrebuji davy lidi, hic a slunecniky.
Vecer jsme si koupili lahev vina z Rioja, sedli jsme si na skalu a pozorovali jsme, jak se na obzoru protrhala obloha a jak slunecni paprsky odrazejici se od hladiny oceanu vypadaji jako bozi znameni. Povidali jsme si a shodli jsme se, ze Tapia je misto, kde bychom radi par dni zustali. Racci se chechtali a co bylo receno, nejde vzit zpatky. Ono totiz na Svatojakubske pouti se zazraky deji na pockani a zadne prani nezustane nevyslyseno...
Rano jsme jiz v sedm hodin byli na ceste, jeste byla tma, priserne prselo a byla zima. Voda mi tekla do oci, sundala jsem si kalhoty i ponozky, protoze "real leather" snasi rozmary pocasi lip a navic rychle schne. Cvachtalo mi v sandalech, byla mi zima, krosna, kde nosim jako snek vsechny sve veci, byla uplne durch promokla, nejen ze jsem sve veci mohla zdimat, dokonce mi zmokla i snidane. Proste zas-rano.
Kdyz jsme vysli z mesta a cestu nam prestaly osvetlovat lampy, musle, jimiz je camino znaceno , jsme hledali spis po cichu, zhruba po pul hodine jsme sesli z cesty a ztratili se.
Co ted? Hlavne neschazet ze silnice, ta totiz vzdycky nekam vede, a taky je dulezity mit more porad vpravo, aby clovek vedel, ze drzi smer a jde na zapad. Ackoliv jsem si byla jista, ze drzime smer, jak to tak byva, tocili jsme se v kruhu.
Po dvou hodinach cesty Mordorem, jsme prisli opet do Tapie, z druhe strany.
Stali jsme na namesti u kostela, na jehoz vezi stoji Jezis s rozprazenyma rukama, a nechapali jsme, co se na tom prihodilo. V tom prestalo prset a behem deseti minut se protrhalo nebe. Na namesi jsme si rozlozili veci a zacali jsme snidat. Oba jsme pochopili, ze nema cenu se vzpirat. Kolem chodili mistni s novinama a rannim cigarkem a volali na nas "Buen Camino".
Stravili jsme krasny, chladny den v Tapii, rozloucili jsme se s oceanem a od zitra zaciname klesat k Santiagu.
Hasta luego.