neděle 3. července 2011

Uh, týdenní výpadek. Není o čem psát. Nevím, o čem psát. Momentálně mi připadá, že všechno, co napíšu je na jedno brdo, že vykrádám sama sebe, že jsou to slaboduchý věci, který nikoho nezajímaj. Ale to je normální, tenhle pocit za pár dní zas vyšumí a já něco napíšu. Neby vyndám ty slaboduchý věci ze šuplíku a třeba mi nebudou připadat tak blbý. 
Jenomže.
Za těch pár dní budu na dva měsíce pryč. Mám v plánu být dokonce celé dva měsíce offline. (Což jsem nezažila...dlouho) A psát a malovat normálně tužkou do sešitu. I když možná to nevydržím a ozvu se. Uvidíme. Jestli to vydržím, tak snad v září budu mít podněty ke psaní na celej rok. 
O co že to jde? 
Svatojakubská pouť mě fascinovala hned od té doby, co jsem se o ní dozvěděla. A to už je docela dávno. A vždycky jsem měla pocit, že se mě týká. Tak jsem si někdy loni na podzim řekla, že teď je čas vyrazit. Vzhledem ke věku, vzhledem k tomu, že nemám zhola žádné závazky a vzhledem k psychické kondici, která není úplně dobrá, je dokonce nejvyšší čas vyrazit. 
825 km pěšky. 
Vím, že vůbec nevím, do čeho jdu. Fyzičku nemám žádnou, ale za to mám pár kilo navíc, které se těžko ponesou. A taky se docela bojím spát pod širákem, dále se bojím psů a tmy a navíc jsem děsnej hypochondr. Cvičně jsem se šla trochu projít po Sudetech, rozchodit boty a nohy a z 25 km se mi ty poslední 3 jsem skoro lezla po čtyrech a do rána mi otekly achilovky (nebo achYlovky?), že jsem i druhej den sotva lezla. Takže teď si představím ještě 10 km navíc, 5kg na zádech navíc a 15 stupňů navíc a zhruba vím, co mě čeká každej den. 2 měsíce. Říkám, kdybych věděla, do čeho se pouštím, měla bych strach. 
Ale nebudem z toho dělat vědu. Vlastně o nic nejde. Předvším se těším, co na cestě objevím. Hlavně ve svý hlavě. 
Tak tohle mě snad omlouvá, že se ozvu až v září. 
Mějte krásné léto.