sobota 4. června 2011

Sat 4 May

Celý dny sedim u svýho jakožestarožitnýho stolu se svým snadneještěstarožitným laptopem a datluju a datluju a čtu, podtrhávám, rýsuju, počítám, listuju, hledám a datluju a datluju. Od jedný odpoledne do jedný do noci. 
Kdybych si čárkovala všechny kafe, už bych měla novej plot. 
Radši sedím zády k oknům, za kterejma kvetou růže, ptáci zpívaj jak pominutý a slunce mi pere do zad a do monitoru. 
Židle vrže, tak se moc nehejbu a z toho mi pekelně tuhne pravý rameno. 
Po podlaze občas proběhne mravenec. Popelník je zbytečně mělkej, možná si brzo přistavím kýbl. 
Co chvíli mě zachvátí panika, rozbuší se mi srdce, stáhne žaludek a koncentrace je v hajzlu, panbože já to nestihnu! Pak příjde fáze odevzdanosti, je mi to jedno, jen ať už je to za mnou.
Občas zazvoní telefon. Už ani ty internety nejsou co bejvávaly. 
Že je víkend? Koho to zajímá.
Nevím, jak si vysvětlit, že se byt sám zasírá, aniž by v něm někdo normálně žil. Cožpak já snad vařim? Cožpak já jsem jinde než za stolem a v posteli? Cožpak mám čas uklízet?
Jít is koupit něco k jídlu je hrozná ztráta času, vlastně ty loňský kompoty jsou docela dobrý. 
Asi se odvážu a večer si možná na chvíli pustím hudbu.

Za pět dní budu volná. Půjdu plavat, půjdu se projít, půjdu na výstavu, půjdu do muzea, dočtu Tolstého, budu psát a fotit. Budu cestovat. Půjdu na dobrou večeři. Navštívím známé, půjdu na film, posedím si v knihovně, vylezu na Sněžku, půjdu tančit, budu se opalovat, půjdu na koupaliště, omrknu facebook.

A napíšu zas něco, co má hlavu a patu.

3 komentáře:

  1. Tak tohle znám. Také zrovna sedím u psacího stolu (jen k práci jsem se dosud nedostala - internet budiž pochválen), ten můj je bohužel u okna - naštěstí ale za ním nemám svůdné růže, pouze nepříliš vábné parkoviště... Jdu na to, pomyšlení, že nejsem sama, kdo musí pracovat, je posilující. Držím palce a přeji výdrž a pevné nervy! Olga

    OdpovědětVymazat
  2. Vyvoláváš úsměvy a vzpomínky...
    To první beru (jsem pro každou srandu), to druhé je už horší. Vzpomínky na zkouškový a státnicový období nejsou ty, kterýma bych se při nostalgických večerech zaobírala. Rozhodně - život v lednu a v červnu jsem zpravidla dělila na ten "před" zkouškama (tzn. neživot) a "po" zkouškách (štěstí nedozírných rozměrů). I když - ta starost je vždycky o něco větší, než pak ta radost ;-).
    A nezapomeň - "bradu vzhůru"!
    Vivi

    OdpovědětVymazat
  3. Je mi jasný, že tyhle stavy momentálně prožívají se mnou i statisíce dalších studentů a pracantů, ale naprosto objektivně musím říct, že já trpím nejvíc =) Nevim, co to se mnou je, mám pocit, že se to s věkem zhoršuje...časy, kdy jsem šla na písemku s klidným srdec poté, co jsem si látku přečetla o přestávce...to jsem snad nebyla já, ne? Musím rychle dostudovat, protože jestli se tohle bude zhoršovat, tak příští zkouškový nemusím třeba vůbec psychicky vydržet.

    OdpovědětVymazat