čtvrtek 16. června 2011

Kocovina (jako byste to neznali)


Byl nádhernej den, slunce pálilo, slavíci to rozbalili ve velkým, teplota vyšplhala nad třicet stupňů, rozkvetlé stromy se vesele semenily a suchý, horký vítr jejich pyl rozmetal do očí a nosů kolemjdoucích. Idylka.
Znamenalo to, že jsem měla oči rudé jako poslední holešovický hulič, obličej mě svědil ještě o trochu víc než kůže pod vlasy, v krku mě škrábalo a uši jsem měla dokonale zalehlé, vše umocněno důkladnou procházkou rozlehlým městským parkem. Když už jsem pomalu dohlédla na hranici svého sebeovládání, jedinou možnou variantou se jevilo vychlazené pivo ve stínu u jezera. Třeba tak zchladím své měkké patro, které se zatím zdvojnásobilo, a já se musela hlídat, abych si tu a tam neuchrochtla. Nebo třeba alespoň oblbnu svoje smysly a v lehkém alkoholovém opojení se senná rýma nebude zdát jako smrtelná nemoc.
Jeden a půl malého piva zabralo naprosto dokonale, Zentiva se svým Zyrtecem kope za pralesní ligu.
Ovšem po odeznění problémů spojených s alergií se o slovo začaly hlásit běžné lidské potřeby. Konkrétně hlad. Úplně konkrétně velmi vážný hlad na sushi.
K sushi se nejlépe hodí lehké bílé víno, to ví každej, a ve stylové japonské restauraci rozlévali výborné, svěží, ovocné vínko do roztomilých malých sklenic. Čím víc člověk toho vína vypil, sklenice se zdáli menší a porce vína přímo úměrně nedostatečné. Svět se zdál být senzačním místem k narození, nazlátlé tekuté štěstí mi vlilo novou chuť k životu do žil. 
Tuším, že než jsem se zabouchla na záchodě, měla jsem v sobě tak tři, možná čtyři sklenice. Možná spíš ty čtyři, když si vzpomenu, jak jsem nemohla přijít na systém v jakém pořadí otočit zámkem a stisknout kliku.
Asi jsem už i blábolila a to je přesně ta situace, ke které nejenom, že když dojde, urychleně bych měla zavřít ústa a jít spát, ale především, ke které by vůbec docházet nemělo.
Jízdu taxíkem si moc nevybavuju a taky si nevybavuju, proč mi přišlo jako dobrej nápad zastavit se na poslední drink v baru u domu. Myslím, že jsem mluvila o věcech, o kterých se dáma nebaví. Ale kdyby něco, tak si to nepamatuju.

A pak bylo najednou ráno. Jazyk mi zůstal přilepený na patře ještě dobrou půlhodinu po probuzení. Postel se zmítala jako by tančila tanec svatého Víta a žaludek rytmicky křečoval.
Když jsem si alespoň vzpomněla, proč se mi tyhle věci dějou a že s koncem světa to nemá nic společnýho, opatrně jsem se vydala na pochod koupelna-lednice-terasa. 
Nejhorší je ta porouchaná rovnováha, která, když se člověk snaží ze všech sil předstírat, že je jen roztomile rozespalý, všechno práskne. Sehnula jsem se na zem pro ručník, jenomže jak se dostal mozek pod úroveň srdce, bez sebemenšího varování se se mnou naklonila podlaha o devadesát stupňů a bez slitování mě zřítila na pravý bok. 
Trochu jsem se vyděsila… a radši jsem se vydala zpět do postele, kde mě na první pohled nečíhalo žádné nebezpečí. Do stále ještě zmítající se postele jsem se trefila napoprvé a doufala jsem, že čerstvý vzduch mi udělá dobře. Omyl. Čerstvý vítr s sebou přinesl pozdrav od rozkvetlých stromů. A můžu vám říct, že oteklému, bolavému mozku kýchání neprospívá. Potom se mi strašně rozbušilo srdce a asi jsem omdlela.
Za dvě hodiny se situace opakovala s tím rozdílem, že ručník jsem nechala na zemi tam, kde byl a šla jsem rovnou k lednici. Napila jsem se džusu, udělalo se mi špatně… a radši jsem se obezřetně vydala zpět do postele, kde mě na první pohled nečekalo žádné nebezpečí. Za další dvě hodiny jsem už zvládla i sprchu, decku džusu, ale na balkóně jsem zjistila, že se mi už nechce žít (morální blití, znáte to?). Než abych skočila z balkónu, radši... jsem se vydala zpět do postele, kde mě na první pohled nečíhalo žádné nebezpečí. Podle tohoto scénáře jsem fungovala až do večera, kdy jsem celá zoufalá přemýšlela, co by mě mohlo vytrhnout ze spárů kocoviny.

Taky znáte tu příšernou blbost o vyprošťováku?

1 komentář:

  1. Já vím že se to nemá, smát se cizímu neštěstí, ale já se fakt pobavila. Ale neboj, tyhle rána znám dokonale. Bohužel za poslední půl rok jsem většinu kocovin absolvovala kdesi v letadle nebo v autobuse, protože rozlučkový večírky jsou přeci nejlepší.

    OdpovědětVymazat