čtvrtek 2. června 2011

Jak snadné je zmáčknout restart

V Paradoru na stáži, když jsem zrovna měla dělat nějakou práci, u který se nemusí moc, a nebo vůbec, přemejšlet, jsem se naučila strašně důležité věci (a bohužel s řízením hotelu to nemělo nic společnýho). 
Když jsem před sebou měla tisíc novejch, bílejch ručníků a všechny jsem měla zkontrolovat, protáhnout mandlem a složit, zhruba u stého jsem už v hlavě rozebrala fakt všechno, co se mě aktuálně týkalo. Zhruba k třístému jsem se snažila svoje myšlenky alespoň někam směrovat- plány, vzpomínky, rekapitulace, co by kdyby..., to je ale fakt hrozně náročný, skoro si člověk namůže mozek, než to vzdá. Vopruz jako jet vlakem a nemít knížku. Vopruz jako čekat ve frontě na lítačku a nemít si s kým povídat.
Potom už není nic, prázdno-vymeteno a stále zbývá šest hodin ručníků, co teď?

Je to děsně zajímavý, co se člověku všechno odehrává v hlavě, aniž by to pozoroval. Jako by existovalo dvojí vědomí, jedno naše vědomé, ovládané a to druhé někde vespod, které si jede po vlastní ose. Znáte to, soustředíte se třeba na cvakání nějakejch nesmyslů do podivnejch tabulek v počítači a pod tím hraje hudba a mysl se prochází po pláži. Soustředíte se na řízení a vzadu v hlavě stojí milovaná osoba a kouká na vás modrejma očima. 
Pokud tu první, vrchní, reálnější část mysli dlouho nezaměstnáváte, dochází k synchronizaci se spodním, odbojným a autonomím vědomím .

Nesmyslný obrazy se samy promítaj na šedou kůru mozkovou a vy si říkáte, v jakým blbým kině jste se to ocitli. Pak, když už si neříkáte nic, je synchronizace dokončena. 

Pokud jste se někdy dostali až sem, víte že teď už příjde ta příjemná část. Označila bych ji jako formátování. Nejsem si úplně jistá, co se s mozkem děje, ale podle mě je to nějaký samočištění a snaha o uspořádání. Myšlenky bez ladu, skladu, zdánlivě logickejch souvislostí, překvapivě vyvolávaj dobrou náladu a hlavně pocit nesmírné úlevy a uklidnění.
Vidíte to...co knih jsem přečetla, co meditačních technik jsem zkusila, co drog jsem zkonzumovala a nakonec mi stačily blbý bílý ručníky.
Gratuluju, proběhl úspěšný pokus o restart.

Teď jsem zas ve škole, napíchnutá zpět do Matrixu, nemám už čas na takovýhle věci. Dvě i tři hodiny jsou totiž málo, a víc hodin nicnedělání není přípusnejch, musím se přece učit/uklízet/socializovat/cvičit/konzumovat/milovat/mluvit/stresovat.  A hlava se opět zanáší a zasírá zbytečnostma, věci, který byly úplně jasný, už zas tak moc jasný nejsou a emoce dostávaj nějakej podivnej, nereálnej tvar.

Takže než propadnete alkoholismu, než se na někoho upnete, než začnete brát neruol, než půjdete skočit s padákem z letadla, nebo bez padáku z mostu, než si koupíte psa, než uběhnete maraton, než....zkuste se prostě někam zavřít na dvanáct hodin jenom sami se sebou, třeba se vám rozsvítí. 
A já až dodělám všechny tuty zkouškový, se, s dovolením, budu věnovat celých tisíc kilometrů jen sama sobě, zálohovat, synchronizovat, formátovat, restartovat a obnovovat systém.

3 komentáře:

  1. Já se včera snažila restartovat při 6ti hodinovém plení záhonů...ale moc to nepomohlo, portugalsko mi furt leží v hlavě! Dneska na to zkusím jít skrz pivo a jednoho fešnýho anglána :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Plení záhonů zní taky jako skvělej způsob meditace poevropsku, cha. Mám chuť si taky pořádně zaplet, když vidim z okna tu nádhernou zahradu, o kterou se nikdo nestará. Mám chuť oblíct moterky a jít to tam domácímu pěkně zplet, jednou, až nebude zkouškový, vrhnu se asi na malý guerila gardening.
    Pivo pomáhá jen dočasně a pozor, chlapi hlavu akorát zasíraj, je to taková jejich obecná vlastnost.

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, s těma chlapama máš pravdu, to fakt nepomohlo. Budu se muset podívat po nějakém dalším záhonu asi...

    OdpovědětVymazat