sobota 18. června 2011

Disco


Díky své relativně bouřlivé pubertě (říkaj rodiče, podle mě přeháněj) jsem se nejspíš v necelých dvaadvaceti důkladně desocializovala. 
Vlastně miluju zábavu, o tom žádná, párty mám ráda (ovšem čím menší okruh osob, tím lepší) (vlastně i sama se sebou se skvěle pobavím- možná nejlíp), tanec, alkohol, tlachání, všechno beru- ovšem jen občas a jen s někým, ale pod slovem zábava si spíš představím pěknou výstavu, sledování oceánu, nebo duchovní literaturu. 
A k tomu se ještě přidala fobie z víkendů. Už ve čtvrtek se děsím toho, že budu muset v pátek vymyslet, kde budu večer a co budu dělat, osypávám se z představy zvonícího telefonu a dotazů: "kam jdem chlastat?", ale upřímně nejvíc mě sere věta: "ty dřepíš v sobotu večer sama doma?!"

Ovšem co jsem ani za své úplně nejvíc nejdivočejší éry nikdy nechápala bylo, že někteří lidé jdou dobrovolně na diskotéku (říká se tomu vlastně ještě diskotéka? No, víte o čem je řeč). Vlastně si myslím, že když se člověk dostane do pekla, vypadá to tam jako v Sasazu v sobotu v noci. 
Občas, asi tak jednou za rok, spíš za dva, se nechám strhnout okolnostmi a z nejrůznějších pofidérních a slabomyslných důvodů na diskotéku jdu. 
Vždycky je to stejnej teror:

Vstup- u dveří stojí pár úplně blbejch a hrozně velkejch holejch hlav, které rozhodují o tom, zda jsem dostatečně cool, abych se týhle nóbl zábavičky mohla účastnit. Hned za nima postává další stádo tentokrát úplně blbejch a hrozně vykozenejch hostesek, které mi prvním pohledem dají najevo, že nejsem cool, ale jen kůl.

Potom šatna- "úschova" tašky za dvacku, lístek od šatny není kam dát, protože taška je v šatně a možná tam i do rána zůstane, pokud si zfetovaný šatnář nesplete šestku s devítkou a nedá ji někomu jinému. 

Toalety- ve dvou ze tří kabinek někdo zvrací, třetí už je pozvracená. Světlo, sušák na ruce ani větrák nefunguje, papír nedošel, protože ani nikdy nebyl, podobně jako ručníky a mýdlo.

Bar- cena nápojů se asi přímo úměrně odvíjí od toho, jak dlouho člověk musí čekat, než si ho barman všimne

Sezení- vždy obsazené, před třetí ráno roztouženejma pártylidma, po třetí ráno spícíma párty lidma.

Hudba- moje oblíbená kapitola. Pokud ten pán, co pouští hudbu z laptopu a nechá si říkat DJ, je přiměřeně příčetnej, hraje MTV (s)hity. Což mě vcelku teší, protože je tu stále naděje, že alespoň jeden z pěti songů budu znát a na jeden z deseti se mi bude chtít tančit. Pokud je ten muž za pultem v ráži, začne pouštět něco...jak to popsat. Ok, během prvních pěti vteřin dostatečně bystří stihnou zaregistrovat o remix jaké písničky se bude jednat, během následujících deseti minut už je to úplně jedno, protože ty songy jsou všechny pro mě nerozlišitelné TUCTUC, na které se mi nechce tancovat ani po deseti drincích (to je blbost, tolik peněz jsem u sebe v životě neměla- viz bod Bar).

Lidé- slečny, které jednou chtejí být mařenkami, dále mařenky na jehlových podpatcích tak vysokých, že celou noc pouze stojí jako na chůdách, pohybují rytmicky bokama a zpoza svých umělých řas, prodloužených vlasů, gelových nehtů, oranžových make-upů a tetování pozorují, který sameček sedne na lep. Samečci se obecně dají rozdělit do tří skupin- namol opilý turista, pán ve středních letech se středně velkou krizí středního věku, a potenciální mařenčiny objekty touhy. Dále je tu pár normálních lidí- tato skupina obsahuje mě a ještě asi dalších pět chudáků v podobné sitaci, ve které jsem já. 

Smysl- ano a to je přesně to, co mi úplně uniká. Co se na tu diskotéku vlastně chodí dělat? Opít se, svádět, zvracet a souložit- v libovolném pořadí? Protože normálně si popovídat nelze, dát si něco dobrého k pití nelze, zatančit si nelze, a seznámit se s příjemnými lidmi taky nelze.

A následující dva dny po návštěvě zařízení podobného typu mě ještě k tomu neopouští pocit absolutního zmaru a prázdnoty. Pocity znechucení nad sebou, lítost nad penězmi, které jsem tam nechala a mohla jsem si za ně třeba koupit....zaplatit elektřinu. Pohrdání lidstvem. Nechuť ještě někdy vystrčit nos z bytu. A tak podobně. 
Po roce, když už na tenhle zážitek zase zapomenu a začnu mít pocit, že jsem pochopila, co mě baví a co mě prudí, někomu zvednu telefon a slyším: "Děláš si srandu, že sedíš v pátek večer sama doma, nebuď jak stará panna a pojď s náma do Sasazu, hraje tam skvělej DJ"
Ale ne...tentokrát jsem si to pěkně sepsala, co že to všechno na diskotékách nenávidím a nenechám se zviklat. 
V sobotu večer každému co jeho jest! Dobrou noc!

4 komentáře:

  1. Teda, asi bych se měla na nějakou diskotéku jít podívat, abych náhodou o něco nepřišla. Já jsem za svůj život do takovýho podniku vstoupila zhruba desekrát a vždy poté, co jsem v sobě měla aspoň 2 promile, jinak by mě tam nikdo nedostal. A na nějaký páteční a sobotní večery kašlu, to je stejně jako když mi někdo vykládá jak je divný se jít pít v pondělí.

    OdpovědětVymazat
  2. Adrianita, lépe bych to neřekla! Diskotéky postrádají smysl.

    OdpovědětVymazat
  3. "Tancujeme disko šou, ná na na na na!" Oblíbený popěvek mé dcery. Já se jí revanšuji podobně hrůzným "Hej pane diskžokej, moc na ni nekoukej." Tuhle se ptala, kdo je ten "dyžokej". Až bude umět číst, pošlu ji na Tvůj blog. :-)

    OdpovědětVymazat