neděle 26. června 2011

Nedělní (f)linky

Projekt lávek na Vltavě zde. Mně se to moc líbí, úplně se tam už vidím, jak tam sedím v noci po párty a přemejšlím nad smyslem života, nebo aspoň nad smyslem parties.

To by mě zajímalo, proč tuhle knížku ještě nemám. Rudiše mám docela ráda, má styl a je to alternativa k přiblblýmu, užvaněnýmu Vieweghovi. Četla jsem od něj Nebe pod Berlínem a jo, dalo se to.

Z tohohle nádobí jsem jednou jedla sushi a od tý doby mám pocit, že by se mi líbilo mít jej doma.

Kdybych nebyla na módu moc líná, měla na ní peníze a chuť se jí věnovat, oblékala bych se asi nějak takhle

Promítání v Meet Factory už nestihnete, niméně tento film vy vám ujít rozhodně neměl.

Na trika a mikiny moc nejsem, ale od Plazma lab-zde si asi i nějaké pořídím. Jsem úplně mimo z jejich designů a prozatím alespoň trikama od nich obdarovávám muže ve svém okolí. Protože bejt chlap, tak bych jejich trika sbírala.

Sun 26 Jun
























Dnes je Adriany den. A ještě k tomu neděle. Ideální.

sobota 25. června 2011

Sat 25 Jun

























Máš názor? Chci ho slyšet! Kdes byl, cos tam dělal a co si z toho vyčet.
Dobře, dnes odpoledne na Kampě jsem zas viděla "hrdinu" svý doby. Kato s nadhledem a lehkostí docela přesně pojmenovává, v čem se tak víceméně všichni kolem mě plácáme. 
Ten chlápek by měl i psát, ačkoliv rap mu taky jde. 

A teď zas prožívám klasickou horečku sobotní noci. Všichni někde paří a já sedim doma, přemejšlim, jak je všechno na hovno, hlavně teda já, že jo, nic neumim, nic nevim, nic mi nejde a ještě si kvůli tomu polituju. Naštěstí sobotní noc je jenom jednou za tejden a nedělní rána mám tuze ráda.

Prahou kolmo
























Už se v Praze konečně relativně vyznám, dřív jsem se dostala bez problémů všude, ale pouze za pomoci hromadné dopravy, dnes už to snad konečně zvládnu pěšky, aniž bych se každých 500 metrů divila, kde to jsem (no, ale víte jak, občas se mi stane, že se bez mrknutí oka vydám úplně opačným směrem). Ale ráda bych se vyznala mnohem líp, a protože se mi fakt po městě nechce chodit se zapnutou navigací, napadlo mě, že si příští rok pořídím kolo- jednak je to eko-friendly, druhak je to stylový, za třetí mi to jenom prospěje a za čtvrtý to určitě nesmírně pomůže orientaci ve městě. Třeba poznám i jiný ulice, než kudy jezdí tramvaj.
Jenomže když nad tím přemýšlím, nejsem si tím rozhodnutím úplně jistá.

- Za prvé proti hraje pořizovací cena, přecejenom Praha není Amsterdam, nebo Hradec, je tu poměrně kopcovito, navíc já bydlím na kopci (vrch Ládví 359m.n.m =) ) takže vyšlápnout kopec ke mně z Tróji nebo z Palomovky, nebo ode mě do školy nebude až taková sranda a rozhodně to nepůjde na každý šlupce postavený u poplenic. To znamená, že to bude chtít trochu stabilnější kolo s přehazovačkou a navíc, co si budem vykládat, na úplný rachotině moc parády nenadělám a já jsem tady od parády, to je jasný. Takže bude asi potřeba mírně zainvestovat, aby se mi dostalo kola, které splňuje moje představy o funkčností a designu.

- Za druhé na moje rozhodnutí stát se veselým cyklistou mají vliv i podnebné podmínky. Praha je nádherný město a mám jej moc ráda, ale mám pocit, že tu v budoucnu žít nebudu, protože já se prostě nezvládám místní zimy. A podzimy. A jara. Fajn, kdyby bylo pořád léto, je Praha nejlepším místem k žití ve vesmíru, možná bych jí i odpustila, že nemá moře, ale půl roku chcance, mlhy, šediva, zimy, sněžení, mrazu a smradu, to není pro mě. Težko se mi v tom funguje, vůbec vylézt ven a dočvachtat se na autobus je héroickej výkon, představa že si sednu na kolo je tedy absolutním (absolutně absolutním) sci-fi.

- Za třetí vzhledem k předchozím dvěma bodům v Praze moc cyklistů není. Nepohybují se na svých bicyklech běžným provozem a řidiči na ně nejsou zvyklí. Pruh pro cyklisty jsem tu asi ani nikdy nepotkala. Znamená to tedy, pokud svoje kolo budu chtít používat jako dopravní protředek a ne jen jako sportovní náčiní, že budu muset sebrat odvahu a vrhnout se do provozu. A doufat, že mezi řidiči nejsou žádná bezohledná hovada a všichni se na provoz plně soustředí. (což samozřejmě v Praze je samozřejmé)

Mám trochu pocit, že moje představa, jak v sukni a s růžovou helmou brázdím s úsměvem ulice stověžaté je vzdálená realitě asi jako ...představa, že někdy dostuduju. Vidím to tak, že si v září někde půjčím kolo a uvidím, nebo že se seberu a konečně se odstěhuju, někam, kde je teplo moře, surfaři a ideální podmínky pro městskou cyklistiku =)


A jaký máte k cyklistice vztah vy? Používáte kolo jako dopravní prostředek? Myslíte si, že v Praze je to reálné?

Fri 24 Jun



pátek 24. června 2011

Thu 23 Jun










































Když jsem Karla viděla, napadlo mě, že letos trávím léto s Bavorákem. Ja, ja. Naštěstí Karel zachránil situaci a jen tak mimo řeč se přiznal, že je McGyver a že z hovna postaví barák, což se nám, myslím, v příštích měsících bude sakra hodit. Domlouvali jsme poslední drobnosti před odletem a domluvili jsme se hlavně na tom, že to vlastně domluvit nejde a že vlastně ani moc nevíme, do čeho jdeme.
A konečně jsem si koupila pořádný boty. Nerozumím tomu, proč se pohorky vyrábějí poze v barvách mechu a kapradí, ale rozhodla jsem se na tuhle hru nepřistoupit. A prošla jsem jenom asi patnáct obchodů, než jsem našla narůžovělé italské krásky, se kterými budu brzy jedno tělo, jedna duše. Doufám, že mě nikde nevypečou, neb když si spočítám, že bych za ně mohla mít čtyři až osm párů streetových bot, asi by mě to naštvalo. A sandále k tomu, opět designově naprosto skvostné, obzvlášt, až si do nich vezmu ponožky, ukážu lesům a horám, kdo je tady ikona stylu. Ale o tom to není, protože boty jsou co? Boty jsou základ. 

A Klubová noc se, myslím, velmi vydařila. Byla jsem v Rock Cafe podívat se na The Good Fellas...k nimž se váže příběh následující: Jedu si takhle s pěknou vopicí ráno v šest z Varů do Prahy a přisedne si ke mně velmi sympatický mladý muž (čemuž nerozumím, v deseti případech z deseti si ke mně přisedají pouze úchylové, konverzacechtivé paní s pejskem, či osoby zanedbávající osobní hygienu), jenomže zrovna a bohužel a jako na potvoru jsem svou veškerou koncentraci směřovala ke snaze nezvracet a nechrápat. Když jsem se konečně probrala z bezvědomí někde v Praze kolem Divoký Šárky, s mladým mužem jsem se zapovídala a nakonec jsem dostala CD jeho kapely, že ať si ho poslechnu. Potom jsem na tuhle scénku nějak zapomněla a CD jsem si poslechla, až když jsem o něj doma po čtrnácti dnech někde zakopla. Pointa je taková, že ta kapela je úplně skvělá a když jsem je viděla v programu United Islands, šla jsem se na ně podívat. 
A něco mi říká, že o nich ještě uslyšíme.

Wen 22 Jun










































Zase ta Výtoň. Zase krupobití. Kdybych každej den někde úplně nezmokla, myslela bych si, že nejsem v Praze. 

Bára z Minnesoty přijela na návštěvu. Po dlouhý době jsem byla ve společnosti samejch holek, přišlo mi to zvláštní. Ty řeči. Ale zábavný. Chtěla jsem to všechno fotit, třeba jakej maj holky krásnej byt ve Vršovicích, nebo jak jsme se potácely v noci po městě, nebo jak v NODu šiděj drinky, jenomže na každé fotce byl někdo, kdo si zakrýval obličej, strkal hlavu pod stůl a řval "hlavně MĚ nefoť", a to mě fakt nebaví, tak jsem se na to vykašlala. 
Potom mi nejela domů tramvaj, proto jsem se ještě stavila v jednom baru na drink a hned z první jsem se dozvěděla, že samy v noci do barů choděj jenom kurvy. Pán byl asi idiot.

úterý 21. června 2011

Tue 21 Jun






































Jsem nemocná. Nějaká chřipka asi. Asi to mám z těch vlahých prvních letních dnů.

pondělí 20. června 2011

Alhambra











































Pevnost v Granadě.
Stavbu započal v polovině 13.století zakladatel dynastie Nasridů, tedy v době, kdy již bylo mocenské postavení islámu ve Španělsku ohroženo. V roce 1492 byli Nasridové z Granady definitivně vyhnáni. Slyšela jsem, že když poslední panovník opouštěl svou Alhambru, plakal. Načež se k němu přihnala jeho maminka, jednu mu plácla, a řekla mu něco ve smyslu, že když Granadu neubránil, tak teď nemá bulet a radši vzít nohy na ramena.
Císař Karel V. vystavěl za zdmi Alhambry svůj vlastní palác. Kterej to je, bezpečně pozná úplně každý. Je to jediná budova, která se do areálu vůbec nehodí, stylově a provedením pokulhává, výškově ční nad ostatní paláce a celkově budí dojem vztyčeného prostředníku. 
Granada byla posledním velkým maurským královstvím ve Španělsku, byla centrem vědy a umění, vysoce kultivovaný dvůr sídlil v Alhambře a zval si největší historiky, umělce, lékaře a architekty maurského světa. Po zpětnému dobytí Andalucie křesťany, byl tento vyspělý svět uvržen zpět do temnot středověku tak, jak jej znala Evropa. 

Navšívit Alhambru byl dlouho můj velký sen. Když jsem se dostala dovnitř, realita ještě daleko předčila má očekávání. Oproti všem křesťanským chrámům a zámkům evropských panovníků působí Alhambra neuvěřitelně příjemně. Žádné obrazy umučených svatých, žádně nekonečené studené chodby, žádná vězení, chlad a kámen. Neohromuje svojí velikostí. Je krásná, pohodlná, rozlehlá, vzdušná a úplně klidně by svým účelům mohla sloužit dodnes, protož i po tolika stoletích působí nadčasově a luxusně jako nóbl hotel. Myslím, že když "primitivní", špinaví, nemocní a ustrašení křesťané během reconquisty přijeli do Granady, nejspíš nevěřili svým očím. Bohužel nechali Alhambru chátrat až do roku 1832, kdy Washington Irving vydal své dílo Alhambra a zasloužil se tak o její rekostrukci.

neděle 19. června 2011

Sun 19 Jun























Na salátech mám ráda především poměr cena/výkon. Dále je to doba potřebná na přípravu. A v neposlední řadě jejich fotogeničnost.

Nedělní (f)linky

Je ročník 92 a napsala knihu. To je k vzteku. A ještě k tomu je ta kniha prej fakt dobrá. Link zde

V září chci jet k moři do severního Německa. A taky se chci stavit v Hamburgu a zajít si poslechnout vážnou hudbu. Proč? Link tady

Móda, kultura, procvičování angličtiny a především New York. Zde

Kdyby chtěl jít dnes někdo na divadlo (a třeba mě vzít s sebou) tak sem 

K Vánocům bych si přála, aby pan Buriánek napsal knihu. Protože i ty jeho jakožerecenze mě baví víc než Hospodářský noviny a lakování nehtů dohromady. A navíc díky němu mi neutíká tolik nový hudby, když si třeba na měsíc zamrznu na jedný desce. tady

Máte-li cestu do Madridu, baví vás architektura a nevadí vám, že je venku padesát stupňů. Tohle by vám nemělo ujít. 

Co dodat? Z pár úplně minimalistických fotografií je cejtit víc života než z půlky mýho života. Link zde.

sobota 18. června 2011

Disco


Díky své relativně bouřlivé pubertě (říkaj rodiče, podle mě přeháněj) jsem se nejspíš v necelých dvaadvaceti důkladně desocializovala. 
Vlastně miluju zábavu, o tom žádná, párty mám ráda (ovšem čím menší okruh osob, tím lepší) (vlastně i sama se sebou se skvěle pobavím- možná nejlíp), tanec, alkohol, tlachání, všechno beru- ovšem jen občas a jen s někým, ale pod slovem zábava si spíš představím pěknou výstavu, sledování oceánu, nebo duchovní literaturu. 
A k tomu se ještě přidala fobie z víkendů. Už ve čtvrtek se děsím toho, že budu muset v pátek vymyslet, kde budu večer a co budu dělat, osypávám se z představy zvonícího telefonu a dotazů: "kam jdem chlastat?", ale upřímně nejvíc mě sere věta: "ty dřepíš v sobotu večer sama doma?!"

Ovšem co jsem ani za své úplně nejvíc nejdivočejší éry nikdy nechápala bylo, že někteří lidé jdou dobrovolně na diskotéku (říká se tomu vlastně ještě diskotéka? No, víte o čem je řeč). Vlastně si myslím, že když se člověk dostane do pekla, vypadá to tam jako v Sasazu v sobotu v noci. 
Občas, asi tak jednou za rok, spíš za dva, se nechám strhnout okolnostmi a z nejrůznějších pofidérních a slabomyslných důvodů na diskotéku jdu. 
Vždycky je to stejnej teror:

Vstup- u dveří stojí pár úplně blbejch a hrozně velkejch holejch hlav, které rozhodují o tom, zda jsem dostatečně cool, abych se týhle nóbl zábavičky mohla účastnit. Hned za nima postává další stádo tentokrát úplně blbejch a hrozně vykozenejch hostesek, které mi prvním pohledem dají najevo, že nejsem cool, ale jen kůl.

Potom šatna- "úschova" tašky za dvacku, lístek od šatny není kam dát, protože taška je v šatně a možná tam i do rána zůstane, pokud si zfetovaný šatnář nesplete šestku s devítkou a nedá ji někomu jinému. 

Toalety- ve dvou ze tří kabinek někdo zvrací, třetí už je pozvracená. Světlo, sušák na ruce ani větrák nefunguje, papír nedošel, protože ani nikdy nebyl, podobně jako ručníky a mýdlo.

Bar- cena nápojů se asi přímo úměrně odvíjí od toho, jak dlouho člověk musí čekat, než si ho barman všimne

Sezení- vždy obsazené, před třetí ráno roztouženejma pártylidma, po třetí ráno spícíma párty lidma.

Hudba- moje oblíbená kapitola. Pokud ten pán, co pouští hudbu z laptopu a nechá si říkat DJ, je přiměřeně příčetnej, hraje MTV (s)hity. Což mě vcelku teší, protože je tu stále naděje, že alespoň jeden z pěti songů budu znát a na jeden z deseti se mi bude chtít tančit. Pokud je ten muž za pultem v ráži, začne pouštět něco...jak to popsat. Ok, během prvních pěti vteřin dostatečně bystří stihnou zaregistrovat o remix jaké písničky se bude jednat, během následujících deseti minut už je to úplně jedno, protože ty songy jsou všechny pro mě nerozlišitelné TUCTUC, na které se mi nechce tancovat ani po deseti drincích (to je blbost, tolik peněz jsem u sebe v životě neměla- viz bod Bar).

Lidé- slečny, které jednou chtejí být mařenkami, dále mařenky na jehlových podpatcích tak vysokých, že celou noc pouze stojí jako na chůdách, pohybují rytmicky bokama a zpoza svých umělých řas, prodloužených vlasů, gelových nehtů, oranžových make-upů a tetování pozorují, který sameček sedne na lep. Samečci se obecně dají rozdělit do tří skupin- namol opilý turista, pán ve středních letech se středně velkou krizí středního věku, a potenciální mařenčiny objekty touhy. Dále je tu pár normálních lidí- tato skupina obsahuje mě a ještě asi dalších pět chudáků v podobné sitaci, ve které jsem já. 

Smysl- ano a to je přesně to, co mi úplně uniká. Co se na tu diskotéku vlastně chodí dělat? Opít se, svádět, zvracet a souložit- v libovolném pořadí? Protože normálně si popovídat nelze, dát si něco dobrého k pití nelze, zatančit si nelze, a seznámit se s příjemnými lidmi taky nelze.

A následující dva dny po návštěvě zařízení podobného typu mě ještě k tomu neopouští pocit absolutního zmaru a prázdnoty. Pocity znechucení nad sebou, lítost nad penězmi, které jsem tam nechala a mohla jsem si za ně třeba koupit....zaplatit elektřinu. Pohrdání lidstvem. Nechuť ještě někdy vystrčit nos z bytu. A tak podobně. 
Po roce, když už na tenhle zážitek zase zapomenu a začnu mít pocit, že jsem pochopila, co mě baví a co mě prudí, někomu zvednu telefon a slyším: "Děláš si srandu, že sedíš v pátek večer sama doma, nebuď jak stará panna a pojď s náma do Sasazu, hraje tam skvělej DJ"
Ale ne...tentokrát jsem si to pěkně sepsala, co že to všechno na diskotékách nenávidím a nenechám se zviklat. 
V sobotu večer každému co jeho jest! Dobrou noc!

čtvrtek 16. června 2011

Kocovina (jako byste to neznali)


Byl nádhernej den, slunce pálilo, slavíci to rozbalili ve velkým, teplota vyšplhala nad třicet stupňů, rozkvetlé stromy se vesele semenily a suchý, horký vítr jejich pyl rozmetal do očí a nosů kolemjdoucích. Idylka.
Znamenalo to, že jsem měla oči rudé jako poslední holešovický hulič, obličej mě svědil ještě o trochu víc než kůže pod vlasy, v krku mě škrábalo a uši jsem měla dokonale zalehlé, vše umocněno důkladnou procházkou rozlehlým městským parkem. Když už jsem pomalu dohlédla na hranici svého sebeovládání, jedinou možnou variantou se jevilo vychlazené pivo ve stínu u jezera. Třeba tak zchladím své měkké patro, které se zatím zdvojnásobilo, a já se musela hlídat, abych si tu a tam neuchrochtla. Nebo třeba alespoň oblbnu svoje smysly a v lehkém alkoholovém opojení se senná rýma nebude zdát jako smrtelná nemoc.
Jeden a půl malého piva zabralo naprosto dokonale, Zentiva se svým Zyrtecem kope za pralesní ligu.
Ovšem po odeznění problémů spojených s alergií se o slovo začaly hlásit běžné lidské potřeby. Konkrétně hlad. Úplně konkrétně velmi vážný hlad na sushi.
K sushi se nejlépe hodí lehké bílé víno, to ví každej, a ve stylové japonské restauraci rozlévali výborné, svěží, ovocné vínko do roztomilých malých sklenic. Čím víc člověk toho vína vypil, sklenice se zdáli menší a porce vína přímo úměrně nedostatečné. Svět se zdál být senzačním místem k narození, nazlátlé tekuté štěstí mi vlilo novou chuť k životu do žil. 
Tuším, že než jsem se zabouchla na záchodě, měla jsem v sobě tak tři, možná čtyři sklenice. Možná spíš ty čtyři, když si vzpomenu, jak jsem nemohla přijít na systém v jakém pořadí otočit zámkem a stisknout kliku.
Asi jsem už i blábolila a to je přesně ta situace, ke které nejenom, že když dojde, urychleně bych měla zavřít ústa a jít spát, ale především, ke které by vůbec docházet nemělo.
Jízdu taxíkem si moc nevybavuju a taky si nevybavuju, proč mi přišlo jako dobrej nápad zastavit se na poslední drink v baru u domu. Myslím, že jsem mluvila o věcech, o kterých se dáma nebaví. Ale kdyby něco, tak si to nepamatuju.

A pak bylo najednou ráno. Jazyk mi zůstal přilepený na patře ještě dobrou půlhodinu po probuzení. Postel se zmítala jako by tančila tanec svatého Víta a žaludek rytmicky křečoval.
Když jsem si alespoň vzpomněla, proč se mi tyhle věci dějou a že s koncem světa to nemá nic společnýho, opatrně jsem se vydala na pochod koupelna-lednice-terasa. 
Nejhorší je ta porouchaná rovnováha, která, když se člověk snaží ze všech sil předstírat, že je jen roztomile rozespalý, všechno práskne. Sehnula jsem se na zem pro ručník, jenomže jak se dostal mozek pod úroveň srdce, bez sebemenšího varování se se mnou naklonila podlaha o devadesát stupňů a bez slitování mě zřítila na pravý bok. 
Trochu jsem se vyděsila… a radši jsem se vydala zpět do postele, kde mě na první pohled nečíhalo žádné nebezpečí. Do stále ještě zmítající se postele jsem se trefila napoprvé a doufala jsem, že čerstvý vzduch mi udělá dobře. Omyl. Čerstvý vítr s sebou přinesl pozdrav od rozkvetlých stromů. A můžu vám říct, že oteklému, bolavému mozku kýchání neprospívá. Potom se mi strašně rozbušilo srdce a asi jsem omdlela.
Za dvě hodiny se situace opakovala s tím rozdílem, že ručník jsem nechala na zemi tam, kde byl a šla jsem rovnou k lednici. Napila jsem se džusu, udělalo se mi špatně… a radši jsem se obezřetně vydala zpět do postele, kde mě na první pohled nečekalo žádné nebezpečí. Za další dvě hodiny jsem už zvládla i sprchu, decku džusu, ale na balkóně jsem zjistila, že se mi už nechce žít (morální blití, znáte to?). Než abych skočila z balkónu, radši... jsem se vydala zpět do postele, kde mě na první pohled nečíhalo žádné nebezpečí. Podle tohoto scénáře jsem fungovala až do večera, kdy jsem celá zoufalá přemýšlela, co by mě mohlo vytrhnout ze spárů kocoviny.

Taky znáte tu příšernou blbost o vyprošťováku?

Yayoi Kusama




























Link zde

Nedávno jsem o ní (přesvědčená, že se jedná o muže) četla na jednom zahraničním blogu- a potom jdu kolem musea a koukám, že v něm zrovna vystavuje. Někdy na sebe věci hrozně pěkně navazujou, nezdá se vám?
A byla to výstava jako výlet do jiného, převážně puntíkatého světa. A i do vesmíru jsem se konečně podívala.
Pokud zadáte jméno Yayoi Kusama do googlu a vyjedete si obrázky...uvidíte, co jste ještě pravděpodobně neviděli.

úterý 14. června 2011

Tue 14 Jun



























Caixaforum Madrid- vlevo vznášející se továrna, vpravo vertikální zahrada
Kulturní centrum vybudované v přesatvěné tovární hale- to je tu vůbec asi takovej sport, budovat kulturní centra ve starejch továrnách. 
Prostory velkorysé, jasné, velmi inspirativní. Mimochodem Caixa forum navrhovalo švácarské studio Herzog & de Meuron, jež má na svědomí též Ptačí hnízdo- hlavní olympijský stadion v Pekingu. Link zde

neděle 12. června 2011

Sun 12 Jun






































Někde mají moře, někde bazén U čtyř mrakodrapů.


Nebojím se španělské zeleniny!


Nuevos Ministerios- stanice metra


Dvě japonská piva






































Je libo nohu?






































Viva la Revolucion!

24 H




Praha 12:00- vegetariánská jídelna Góvinda-miss Bláhová
v Alegre jsem ještě nejedla, ale i tak si myslím, že v Góvindě vařej nejlíp v Praze

Praha 13:30- Mánes, Art Prague
Průřez současným českým výtvarným uměním, já-laik jsem nadšená, miss Bláhová-z oboru to zhodnotila jako nudu.

Praha 15:00- Výtoň, polotmavý Granát
Důležité je vybrat si z české kultury to nejlepší. Granát ve skleničce s diamantem na je nejlepší.

Karlovy Vary 19:00, Michelle Carmen a Vločka
Michelle pro mě přijela do Varů a odvezla mě do Chebu, protože je prostě skvělá.

Sokolov 19:10, Boží ruka

Cheb 20:00 Polštářová bitva na náměstí? Proč ne.
Peří je všude, když jsem viděla, jací lidé se této zábavy účastní, musela jsem se pousmát. Každá chebská socka přišla mávat polštářem.

Cheb 22:00, Tata bojs
Absolutní nadšení, Tatáči hráli jako o život, Michelle mi chytila cédéčko, Václav mě polil pivem.  Jsem šťastnější, neb život má hned smysl jasnější.

Sin City 2:00, Alešovka, Mexiko, Becherovka
Mexiko je starý prase, sedm panáků za půl hodiny, následně kóma, hodina spánku.

Sokolov 5:00, Japonské slunce, ranní opar, romantika na dálnici

Praha 9:00, Ruzyně, Terminál 1

Madrid, 16:00, Puerta del Sol
Hippie vesnice uprostřed města, forma vládních protestů, není všechno jenom
mainstream.

čtvrtek 9. června 2011

Thu 9 Jun


Slavím. Třeba dnes jsem si prospala celý odpoledne. Pak jsem měla falafel burgr velkej jak moje hlava. Pak jsem Ibalgin zapila půl litrem Frisca a stejně mám pocit, že už mě nikdy nepřestane bolet hlava. A ze zvyku musim sedět do tří do rána u počítače. 
Musim se zas ňák nastavit na normální život, bez čínskej polívek a bez redbullů, bez krabičky startek na den, musim si zvyknout, že spí se v noci, musím si začít povídat s lidma i jinak než přes skype, bude to boj.
A taky si musim sbalit, příští post bude z Madridu.

fotky: Julius Hudec