pátek 13. května 2011

RIP Klubko

Vzpomínám si, jak jsem šla ze školy, na zádech jsem měla fialovou aktovku a dva culíky a klackem jsem rachtala o vlnitej plech bejvalejch kasáren. Tenhle vlnitej plech sloužil jako kulturní vývěska města, kde člověk o kulturu nezakopl. Zaujal mě na něm vylepenej plakát, který oznamoval otevření kulturního klubu Klubíčko, vůbec jsem nevěděla, co si pod tím pojmem mám představit. Ale asi mi to bylo jedno.

Mamka byla vždycky hrozně krásná, když šla večer do Klubíčka. Ale nikdy se navracela dřív, než jsem já usnula. Říkala, že Klubko je ándrgraund. Štvalo mě, že nevím, co to je. 

Potom jednou, to už jsem byla docela velká, bylo mi určitě aspoň jedenáct a přijela nějaká kapela, kterou jsem znala, a mamka se mě zeptala, jestli nechci jít do Klubíčka s ní. Tenkrát jsem se rozhodla, že už jsem dospělá. Dospěle jsem tam seděla a pila jsem kolu a důležitě se usmívala na své pohoršené učitele, kteří tam byli taky. V jedenáct jsme šli domů. 

Pak už mi bylo třináct a večer jsme s kamarády chodili ven, pili jsme čůčo a kouřili jsme Startky. A někdy jsme si šli i dovnitř zatancovat, když měl vyhazovač dobrou náladu. 

Ve patnácti…to byla jízda…vybavuju si spoustu rumu, cizí ruku v mejch kalhotkách a jak zvracím z okna…na terasu. Od tý doby nezvracím a nepiju rum.

Ašlerky v Klubíčku, to mi vždycky připadalo jako kulturní akce celostátního významu. Byla pro mě čest se jich zúčastnit jako herečka s naším hereckým kroužkem z gymplu. 

Pak už jsem byla vážně skoro, nebo úplně dospělá, ale moc rozumu mi to nepřineslo. Těch tequil, co jsem tam vypila! Tanečky na stole, pogování na skvělý kapely, líbačky s frajerama a s frajerkama, marný řeči.

Když jsem v Klubku začala pracovat, paření dostalo novej rozměr. Když se poslední mátohy odplížili v sedm ráno, my jsme se vrhli na úklid a šíleně jsme nadávali na poblitý hajzly, zašlapanej bordel do koberce, rozbitý sklenice a hlavně na ty blbý ožraly, to je jasný. 
Z mých kolegů se brzy stali moji nejlepší přátelé, a když jsme spolu zrovna nepracovali, stejně jsme volnej čas trávili spolu. Na zahradě před Klubkem jsme grilovali a žvanili, promítali jsme si filmy, opalovali se, kouřili trávu, smáli jsme se, plánovali, připravovali jídlo, a s každým, kdo přišel, jsme se zakecali. 

Kolik Silvestrů, Vánoc a narozenin jsem strávila v Klubku, za barem, před barem…

Když jsem se odstěhovala, pokaždé když jsem přijela na návštěvu, moje první kroky směřovaly do Klubka, pozdravit se s celou klubíčkovskou rodinou, pustit si hudbu, kterou mám ráda, probrat novinky, uvařit si skvělý kafe.

Jeden, dva, tři požáry Klubko přežilo a Václav vždycky s novou porcí odhodlání plánoval, co bude dál a co je ještě potřeba vylepšit.

Sakra, čekala jsem, že zažiju ještě hodně veselejch i explicitních historek v tomhle legendárním báru. RIP, Klubíčko.

Fotky: Dominik Erban
 








6 komentářů:

  1. Adi, knížku by to chtělo..potřebuju si tě s sebou brát do vlaku, k vodě, na pikniky a do ordinace k zubaři. Pobavila jsem se při čtení tak, jak si představuju se v sobotu v poledne u čtení pobavit! Klubíčku třikrát hurá...Bůh s ním a oheň pryč ;-).

    OdpovědětVymazat
  2. Vivi dekuju. Snazim se psat vic, ale napady si chodej nezavisle na me. A takovyhle tema uz bych nechtela. A knizku urcite nevydam...jednak jsem na to moc pitoma a v zivote bych nedala dohromady dlouhej, smysluplnej pribeh, navic....kdo by se s knizkama tahal. Kindlu a iPadu patri budoucnost =)... a to by sis me potom mohla brat i k zubari!
    Dekuju za koment

    OdpovědětVymazat
  3. klubíčko bylo srdcem Aše to je jisté byli tam pecka pařby,ale pochybuju že to Vašek opraví po třetí bych na to nemněl sílu

    OdpovědětVymazat
  4. Moc hezké čtení, moc smutné fotky.

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuju, snad už nikdy o podobných věcech nebudu muset psát.

    OdpovědětVymazat