středa 18. května 2011

Děsivej výkřik z kurníku

Někdy se ráno probudím a z postele místo mě vyleze naprosto příšerný, vypruzený, lítostivý a otravný stvoření. Nebo taky vůbec nevyleze, protože na to nemá dostatek hlavně psychickejch sil. Rovnou říkám, že já to nejsem, já jsem běžně šťastná a bojovná osoba...jen někdy nepostřehnu, kdy a proč se ze mě v noci stane tohle.

Bylo by osvobozující svíst to na hormony, znáte to: "Máš zas krámy, co?" Ne, v tom můj psychickej problém nevězí, jednak se rozhodně teď nenacházím ve fázi měsíce, kdy bych mohla počítat s nějakejma hormonálníma výkyvama a druhak obecně tímhle nijak výrazně netrpívám, což je dáno nepřetžitým zobáním hormonálních tabletek-lentilek štestí a neplodnosti, a jak jsem psala, chronicky šťastnou povahou.

Takže opravdu netuším, kde se ve mě berou stavy, že nejsem schopná zvednout se z postele dva dny. Kdy se rozbrečím u zpráv. Kdy jen čumim a představuju si, že křičím. Kdy mám pocit, že upadnu tváří k zemi a už se nezvednu. Kdy jdu po ulici a mám pocit, že se mi všichni obloukem vyhýbaj, jako bych byla malomocná.

Myslím, že spouštěčem bylo drobné večerní nedorozumění, prostej komunikační šum, kterej by mě běžne sice dožral, ale vyspala bych se z něj. Ale ne, ráno mi zazvonil budík jako kopanec do hlavy a já otevřela oči s naprosto zřetelným pocitem, že takhle už to dál nejde. V koupelně se mi stáhl žaludek a začalo se mi chtít brečet (lze to přisoudit pohledu do zrcadla, ale opět...to přece vídám každej den), ve sprše jsem se snažila oběsit se na hadici. 
Co se mnou? Zkusila jsem pár zaručenej zlepšováků nálady. Vzala jsem si podkolenky. Šla jsem do kavárny na snídani, seděla jsem na sluníčku a mračila se na všechny kolemjdoucí. Doma jsem uklidila celej byt. Kompletně. Říkala jsem si, že když třeba uklidím kolem sebe, uklidí se mi tím i hlava. Ale kdepak. Nad čím jsem přemejšlela, to snad ani není vhodný psát na blog. Shrnuto, podtrženo "nenávidím chlapy"...aspoň pro dnešek teda. Ze skříně se na mě valil jeden kostlivec za druhým, dokud mě úplně nezavalili a já to nevzdala. Dobře, řekla jsem si, půjdu se ještě trochu vyspat, třeba to přejde. Nic, situace s budíkem a frakturou lebky se opakovala. Oblíbený šaty, oblíbená hudba, oblíbenej učitel, nic nepomáhá. Telefonovat mamince se ani neodvažuju, ostatně nevím, co bych jí povídala. "Mami mám depresi a vůbec nevím proč." 
Aby bylo jasno, tohle není blbá nálada, tohle je psychóza, krize identity, existenciál, fúrie mávaj křídlama.
Poslední varianta: jsem zas v posteli, vedle mě stojí dvě flašky Frisca a píšu tady nějaký nezajímavý cancy na nezajímavej blog. Psát, chlastat plavat- moje poslední šance.

Jestli se zejtra neozvu, měním svůj život. Ale asi se spíš ozvu. Doufám, že tohle je záležitost jednoho dne. A navíc čeká mě rodinná sešlost a co by si o mně pomysleli, že jo.

8 komentářů:

  1. Ozvi se. Byla by škoda přijít o tenhle blog kvůli nějaké depresi, která souvisí kdoví s čím, to už tak s depresemi bývá - natož pak s chlapama. S těma toho souvisí už tak dost. Těším se na další řádky, co mi připomenou, že na světě jsou i jiná místa než města půl hodiny za koncem světa, jak jsi trefně poznamenala, na další fotky outfitů, abych měla co závidět a hlavně si nedělala výčitky z vlastních nákupů věcí, které opravdu nepotřebuju, přesto musím mít - takže vyhlížím zprávu o uzdravení. Olga

    OdpovědětVymazat
  2. Jo tyhle dny znám. Akorát já rozhodně nejsem chronicky šťastná, vlastně jsem tyhle stavy měla tak třikrát do týdne, když jsem ještě bydlela v Praze...tady mě to chytlo jen dvakrát zatím, díky bohu. Takže doufám, že to přejde, na mě stejně nikdy žádná rada nefungovala...

    OdpovědětVymazat
  3. Vedle tebe stojí dvě flašky Frisca a píšeš tady zajímavý cancy na moc zajímavej blog. Mě to tu baví dnes a denně, i když jsi veselá, i když máš "deprézi". Všichni to tak máme...někdy...I Vivi ;-)

    OdpovědětVymazat
  4. Když tohle mívám a prudím tím okolí, zajdu ke svojí kamarádce, která mi dá vždycky lekci jednou větou. Obejme mě kolem ramen, podívá se na oblohu, pak na mě a jako úplnýho paka se mě zeptá: "už sis všimla jak je dneska hezky?"Často mě to v první chvíli dost namíchne, protože mám přece na tu depku nárok, a pak mi to dojde...
    Výčitky si už nedělám dávno, učím se dopřávat si :) třeba i tvůj blog, těším se na tvojí rodinou sešlost i nato, co si o tobě pomysleli. Lucie

    OdpovědětVymazat
  5. ...scéna no.2:
    Žena B prožívá vcelku normální den.Ne tak normální,aby se mohl dát označit za příliš obyčejný,avšak stejně tak nálada onoho dne nepůsobí nijak strhujícím dojmem.Vlastně se vůbec nic zvláštního neděje(včetně jakýchkoli hormonálních výkyvů). Věci prostě jsou,ale žena B si náhle uvědomuje tu podivnou prázdnotu,jež se rozléhá oním časoprostorem. Neslyšné bezbarvé nic náhle přechází v pocit neodvratné odloučenosti. Vyřčená slova se namísto spojení začínají formovat ve vysoké skleněné zdi utínající jakoukoli potenciální komunikaci.Žena B se znepokojeně převrací ve všech svých společenských rolích a hlavně v té lidské - civilizační.Přitom se stále nic neděje. Žena B má všechno, co potřebuje,ba co víc, má velmi mnoho z toho,co chtěla,o čem snila a v co věřila a doufala. Má dost skutečných přátel,má koho milovat,dokonce i se svou rodinou se smířila, ale přesto nemá nikoho,kdo by ji byl schopen v této chvíli utěšit. Nemůže,protože žena B je za sklem a ať se snaží křičet sebevíc,v ozvěnu dostane krom vlastního křiku jen nechápavé pohledy. Žena B zdrceně pozoruje,jak jí otěže vlastního života proklouzávají mezi prsty jako pár slepýšů.Všechno,co kdy bylo důležité,se nyní jeví tak trapně a kýčovitě jako obludné reklamní recepty na šťastný život,jako předtištěná valentýnská přání,jako pražské suvenýry. Coby zvíře v kleci běhá ode zdi ke zdi a uhýbá před biči sebeobviňování. Vzduchem létají svazečky vin za nejmenší pitomosti,co si člověk dovede představit.Nehroznější je však ta vina za současné peklo. Je to stav,který se prostě užít nedá. Žena B,která má za normálních okolností milion receptů na problémy celé zeměkoule,srdce plné altruismu a spoustu krásných vizí,se během hodiny transformovala na těžko definovatelné cosi - ubohé stvoření bez ambic,bez přání,bez vůle k životu. Nezbylo nic,v čem by se dal najít nějaký smysl. Totální nihilismus právě večeří. Connection interrupted. Chyba v matrixu? Jenže ve kterém?
    (Nami)

    OdpovědětVymazat
  6. Panenko skákavá! Klidně změň svůj život (samozřejmě k lepšímu), ale svým čtenářům se zítra ozvi! Jinak si taky něco pomyslíme.:-)
    Nemám tušení...ani jak chutná to Frisco.

    OdpovědětVymazat
  7. Frisco je vec, co mi tady v Dansku strasne strasne chybi. Limca, po ktery je svet tak nejak hezci. Alkoholik promluvil...

    OdpovědětVymazat
  8. Tak je to dobrý, konec paniky. Byla to jednodenni psychoza a ted jsem jiz opet fresh and happy, rozumej, pripravena prozivat dalsi neuveritelna dobrodruzstvi a tak. Diky Friscu, ale predevsim vam vsem.

    OdpovědětVymazat