pátek 6. května 2011

Čekej, Dacane

Značná část mojí rodiny pracuje na dráze, proto jsem vždy k vlakům a cestování po železnici měla kladnej vztah. Modré košile a červené čepice, píšťalky  a plácačky - to byla uniforma mých dětských hrdinů. Ráda jsem počítala vagóny, a sledovala cestující, kteří vystupují z vozů, dodnes když slyším zvuk brzdícího vlaku, vzpomenu si na prázdniny na vesnici u mojí nejmilejší tety, kde jsem strávila hodiny sezením v dopravní kanceláři, bála jsem se zmijí, které se vyhřívají v kolejišti a večer když jsem usínala, nepříjemný zvuk projíždějícího vlaku mě uklidňoval a připomínal mi, kde jsem.
Když spolu moji rodiče teprve chodili, tatínek pracoval jako výpravčí na konci světa, a aby spolu s mojí mámou vůbec mohli trávit čas, musela za ním dojíždět a spát v přístěnku na nádraží, kde byla zima a ona se bála. Dojížděla jsem tam s maminkou i ve svém nejranějším dětství, což si sice nepamatuju, ale na fotkách vidím dřevěné, malované nádražíčko, rozesmáté rodiče a sebe s růžovým míčem.
Jako puberťačka jsem chodila vysedávat a kouřit za opuštěné, ašské nádraží, dívala jsem se na kolejiště, po kterém poslední vlak, který projel, byl Vlak svobody, jenž v roce 1951 odvezl 110 cestujících do svobodného Západního Německa a který tím značnou měrou přispěl k budování neprostupné železné opony.
Zkrátka s Drahami mám spojenou celou řadu příjemných vzpomínek a myslím, že i díky nim jsem dlouho přehlížela všechno, co s čím se lze setkat v českým vlaku v současnosti.
Sice né že by mě neštvalo, že stokilometrový přesun zabere s ČD půl dne, že dojít si na záchod se rovná adrenalinovému zážitku a vlak, který by neměl zpoždění, jako by nebyl, ale když jsem někam jela, byla jsem tak nějak připravená, že stát se může cokoliv.
Nevím, kde a kdy se přesně ve mně odehrál ten přerod, že mě Dráhy začaly příšerně prudit. Že když chci jet navštívit rodiče, kteří bydlí 250 km daleko, musím strávit minimálně (!) pět hodin ve vlaku a třikrát přestupovat. Odkdy je mi nepříjemný, když na mě skrz okno sněží, nebo se v létě koženkové sedačky rozehřejou tak, že se na nich nedá sedět ani při nejlepší dobrý vůli. Kdy mě začlo štvát, že cestování vlakem je dražší než cestování autobusem (ačkoli je to samozřejmě jasný, ve vlaku strávíš delší dobu, tak víc zaplatíš =) ). A kdy jsem přestala mít pochopení pro stavbu koridoru, která se kvůli nepřístupnému terénu protáhla na patnáct let.
Jsem si jistá, že to bylo ještě předtím, než jsem zažila cestování vlakem po Španělsku, ale právě tenhle zážitek mě asi dorazil. Nechci říkat, že jinde je tráva zelenější (i když si to myslím), ale rozdíl mezi cestováním po železnici ve Španělsku a v Česku je asi takový, jako mezi Českem a Indií. A nechci slyšet žádný výmluvy, jako že my jsme „teprve“ dvacet let od totality- dvacet let je dost dlouhá doba, a ČD rozhodně fungovaly líp za totáče než teď-  nebo nebyly aspoň v tak dezolátním stavu. Kde je zakopanej pes? Proč v Česku největší humus jsou nemocnice, školy a vlaky? Nevypovídá to o nás něco?
Nepotřebuju k životu auto, v Praze si krásně poradím bez něj, kam potřebuju, dojedu tramvají, kam chci, doletím, problém nastává až ve chvíli, kdy se chci přesunout nějakou závratnou vzdálenost po mé milé vlasti. Milé ČD, jste to paradoxně vy, kdo mě nutí přemýšlet o pořízení auta.
Jenže na to asi budu muset Čekat Dlouho a Čekat Dál.

1 komentář:

  1. Krásně, trefně, vtipně, excelentně napsaný. Tu přímou úměru mezi cenou a dobou budu ode dneška vykládat jako regulérní fór. A ještě - naprosto s Tebou souhlasím. Měj krásný den, kočko
    <3 B.

    OdpovědětVymazat