neděle 29. května 2011

Myšákovy laskominy





 Sobotní odpoledne mi přišlo jako ideální čas vyhrabat se zpod hromady učebnic, smést ze sebe usazený prach, zrekonstruovat obličej a tepláky vyměnit za něco slušivějšího, navíc mě poháněla myšlenka, že se půjde do cukrárny, na kafe a na sachr. Cukráren a kaváren je v Praze požehnaně, mimochodem i v blbým Starbucks si člověk může dát naprosto legendární cheescake. Ale přece nepůjdem do nějaký émerický kavárny, když může podpořit tradici českého cukrářství. Pojali jsme to teda rovnou ve velkým a šli jsme do Myšáka, cukrářské to legendy s tradicí sahající snad do pravěku.

Těšila jsem se do prostor, které prošly nákladnou rekonstrukcí, že zažiju ducha První republiky, neo aspoň něco jiného, pěkného. Což o to, rekonstrukce se z hlediska řemeslného asi vyvedla, tomu já nerozumím, ale kdo PROBOHA takovým způsobem domršil interiér?! Z pouhého pohledu do kavárny se mi zvedla hladina cukru v krvi tak, že mě na dort přešla chuť. Posezení ve světlé kůži, budiž, to snesu, ale neříkejte mi, že výmalba a ty dekorace se opravdu můžou někomu líbit? Ani nevím, kde začít s popisem? Znáte Ikeu? Tak asi tak. Černobílé kurdlinkaté tapety, "křišťálové" lustry, jakože svícny čouhající ze zrcadel, interiér umně poskládaný tak, aby na vás nepříjemná obsluha náhodou neviděla a tak dále.
Obsluha i na Česko řekněme podprůměrná, madame vypadala jako nefalšovaná kolotočářka, hošan když svým tenkým hláskem pronesl "pro koho je ta kávička", tak nás to málem skoplo ze židle, po úsměvu ani stopa, zato než se nás vůbec někdo přišel zeptat, co že to chceme, dobrých deset minut uplynulo.
Okolo nás skupiny lidí odcházely, protože čekání, než si jich někdo všimne, psychicky neunesly. Dalších patnáct minut uběhlo, než nám kávu a dorty slečna přinesla. Teda já jsem si kávu nedala, protože sójové mléko -ne, to teda fakt nemáme- nemají.

Dorty jsme si vybrali sami z vitríny, kde všechny zákusky vypadaly skvěle. Savoy, Malakov, pistáciový cheescake. Velikost porce nadpůmerná, což nás potešilo (vetší dort= lepší dort), neb jsme ještě nevěděli, že je to spíše trest. Můj piškotový Malakov, prolitý vínem a pomerančovou šťávou, byl víceméně kus suchýho piškotu s podviným krémem, za který by se nemusela stydět ani cukrárna v Bruntál suburbs. Savoy byl tak hutný a suchý, že sníst jej vyžadovalo značnou porci odhodlání a že by měl být variací na sachr, to je taky jen nepovedený vtip. Ke kávě a cheescake výhrady nemám, snad jen, že by bylo hezké, kdyby Myšák měl vlastní tácky a nádobí, nikoliv zkoupené s logem Rioba, ale to je už hnidopišství. 

Co zmínit dál? Bílá plastová okna nás rozesmála, umělá květina pobavila, absence toaletního papíru na toaletách trochu šokovala, ale budiž, ať si v Myšáku dělaj, co chtěj, my už tam stejně nikdy nepůjdem, žádnej jinej soudnej člověk taky opakovaně nezavítá a turista to vydrží (ale snad o tom nebude nikde vyprávět).

Fotky: Julius Hudec

čtvrtek 26. května 2011

Vyšehrad večerní








































V podvečer na Vyšehradě ve vzduchu bylo cítit napětí, malinký elektrický výboje mezi lidma
za zády mi hrála hudba, toužila jsem po doteku
na obloze se děly nevídaný věci a obzor křižovaly blesky
úplně jsem cítila šimrání na kůži a vlasy mi voněly kouřem
v místech, kde odpočívají všichni velikáni
jsem v sobě měla strašně moc života

pondělí 23. května 2011

Michelle Carmen, Pouštní Bouře, Pětiletka a ti ostatní.





































Michelle Carmen, krásný jméno pro krásnou osobu.

Jednou jsem někde četla, že dodnes některé kultury dávají svým dětem jména až ve věku, kdy je poznat, jaká osobnost z nich roste, do té doby je dítě prostě Dítě. Navrhuji to zavést i tady. 
Slečně z fotek stejně nikdo neřekne jinak než Michelle nebo Carmen.
Nebo si myslíte, že jméno ovlivňuje svého nositele? Janička by nebyla stejná Janička, kdyby se jmenovala třeba Olivie? 
V dětství jsem se svým jménem měla vyloženě osobní problém. Chtěla jsem bejt Janička, nebo Lenička, jako všichni okolo, chtěla jsem bejt stejná jako všichni okolo a ne aby na mě každá babička koukala skrz prsty, co to je za zamračený stvoření s divným jménem.
Nakonec svoje jméno považuju za SVOJE jméno a myslím, že se ke mně náramně hodí. Težko říct, zda jsem já dorostla do svého jména, nebo ono ovlivnilo mě.
Když se mi někdo představí, přemýšlím, jestli se mi jeho jméno hodí k jeho tváři, k jeho chování, k jeho mluvě.
Za nesmysl nejtěžšího kalibru považuji známé české schvalování jmen. Znáte to, rodiče vymyslí neobvyklé jméno a následující půlrok se dohadují s nějakou cizí dámou, zda-li tak mohou pojmenovat své dítě. 
A z druhé strany dospělý člověk se rozhodne své jméno změnit, protože se mu nelíbí, nevystihuje jej, štve ho, ale své rozhodnutí musí sáhodlouhými byrokratickými procesy odůvodňovat naprosto cizím lidem. 
Založme ligu za svobodu jmen! 
Jmenovat se Pouštní Bouře musí být v dětství vcelku řehole, ale co si budem povídat, děti jsou pěkně vostrý svině a pokud si z vás nedělají legraci kvůli jménu, tak kvůli nadváze/podváze, brýlím, starýmu telefonu, pihám, nemodernímu oblečení...vždycky se něco najde. 
Ale ustát tyhle útoky, to přece tuží osobnost. Takže nebojte se nebýt průměrní =) (nejenom, co se týká jmen a přezdívek!)

neděle 22. května 2011

Prázdniny v Praze vol. II

 Historický vlak...my znalci víme, že podobný jezdil ještě zcela nedávno mezi Aší a Chebem jako běžný spoj, teda jako běžná realita.

 Výhled na Prahu, v epicentru obrázku aspirant na nejlepší místo na planetě, budova tvaru vlny, věhlasná podolská plovárna.

 Další výhled na Prahu. Ano, i toto je Praha.


Skoro jsem zapomněla, že neděle je můj nejmilejší den v týdnu. Ale dnes jsem si řekla dost, šlehla jsem s hadrem o zem a na zbývající 4 okna jsem se zvysoka....., překročila jsem hromadu učebnic, vzala foťák a vydala se na výlet. 
Praha je nádherný místo, který se snaží tvářit jako velkoměsto, leč když si člověk nedá pozor, ocitne se někde, kde by spíš čekal slepice, než tramvaj. Kupodivu mě vcelku baví tato místa objevovat, líbí se mi ten vesnickej, prázdninovej feeling v místech, odkud by člověk kamenem dohodil do centra. Zvláštní kontrast. 
Přečetla jsem si v nějakým blogu, že tady existuje místo jménem Cibulka. Rozkošné...kdo by tam nejel. A v tý Cibulce je normální les a na kopci rozhledna.
Navíc jsem shodou náhod zjistila, že mi tam jede vlak a že zrovna v neděli je to historickej vláček Pražský motoráček. Myslím, že to už je dost argumentů, proč nebejt doma a nemejt okna. 
Vlak jede krásnou trasou, odkud se naskýtají výhledy, které člověk z tramvaje nezná a zastávka na Cibulce je pár metrů od vstupu do lesa. A to když říkám lesa, myslím skutečného lesa, nikoliv lesoparku typu Stromovka. Ve vzduchu jso cejtit houby, všude naprostej klid a ticho. Potkala jsem jen pár kolemjdoucích, kteří mě vždy s úsměvem nasměrovali k rozhledně. Napadlo mě, že kdybych se vyfotila, poslala to někomu zprávou a napsala, že zdravím z Prahy, tak by si dotyčný myslel, že si z něj dělám prdel.

Když jsem se po hodině dostala k rozhledně, nikde nikdo jen přímo přede mnou spolužačka z gymplu. Milé, leč poněkud překvapivé shledání. 

Ve chvíli, kdy už jsem začala mít obavu, že jestli v lese budu ještě pár minut, tak si to klíště tutově odnesu, vydrápala jsem se ven a skrz Prahu 4- Košíře jsem se nechala vést instinktem k nejbližší hospodě. Je skvělý, že jsem začala pít pivo až teď, protože zatímco ostatní považují pití piva za rutinu, já jej vnímám jako nekončící dobrodružství a objevování nepoznaného, cha. Například dnes jsem si v hospodě u fotbalového hřiště mezi štamgasty vypila malej Staropramen. Fantastický, pekelně český, co?
Jinak se už asi nic zajímavého nestalo, leda bych ještě podotkla, že dnes mi Česko vůbec nepřipadá špatný, než zas otevřu všechny ty ihnedy a nepotkám sousedku, která mě ani po dvou letech nezdraví. 
A teď jdu do divadla, když neděle, tak neděle. Kdo za mě půjde v úterý na zkoušku?

sobota 21. května 2011

rodinný portrét




































Náš nejmladší s naším nejstarším mají zjevně společnou zálibu v košilích.

 Rodičové předtím než se tatínek potkal se slivovicí a maminka při ukládání Téa uložila sebe.























Je vás víc?

středa 18. května 2011

Děsivej výkřik z kurníku

Někdy se ráno probudím a z postele místo mě vyleze naprosto příšerný, vypruzený, lítostivý a otravný stvoření. Nebo taky vůbec nevyleze, protože na to nemá dostatek hlavně psychickejch sil. Rovnou říkám, že já to nejsem, já jsem běžně šťastná a bojovná osoba...jen někdy nepostřehnu, kdy a proč se ze mě v noci stane tohle.

Bylo by osvobozující svíst to na hormony, znáte to: "Máš zas krámy, co?" Ne, v tom můj psychickej problém nevězí, jednak se rozhodně teď nenacházím ve fázi měsíce, kdy bych mohla počítat s nějakejma hormonálníma výkyvama a druhak obecně tímhle nijak výrazně netrpívám, což je dáno nepřetžitým zobáním hormonálních tabletek-lentilek štestí a neplodnosti, a jak jsem psala, chronicky šťastnou povahou.

Takže opravdu netuším, kde se ve mě berou stavy, že nejsem schopná zvednout se z postele dva dny. Kdy se rozbrečím u zpráv. Kdy jen čumim a představuju si, že křičím. Kdy mám pocit, že upadnu tváří k zemi a už se nezvednu. Kdy jdu po ulici a mám pocit, že se mi všichni obloukem vyhýbaj, jako bych byla malomocná.

Myslím, že spouštěčem bylo drobné večerní nedorozumění, prostej komunikační šum, kterej by mě běžne sice dožral, ale vyspala bych se z něj. Ale ne, ráno mi zazvonil budík jako kopanec do hlavy a já otevřela oči s naprosto zřetelným pocitem, že takhle už to dál nejde. V koupelně se mi stáhl žaludek a začalo se mi chtít brečet (lze to přisoudit pohledu do zrcadla, ale opět...to přece vídám každej den), ve sprše jsem se snažila oběsit se na hadici. 
Co se mnou? Zkusila jsem pár zaručenej zlepšováků nálady. Vzala jsem si podkolenky. Šla jsem do kavárny na snídani, seděla jsem na sluníčku a mračila se na všechny kolemjdoucí. Doma jsem uklidila celej byt. Kompletně. Říkala jsem si, že když třeba uklidím kolem sebe, uklidí se mi tím i hlava. Ale kdepak. Nad čím jsem přemejšlela, to snad ani není vhodný psát na blog. Shrnuto, podtrženo "nenávidím chlapy"...aspoň pro dnešek teda. Ze skříně se na mě valil jeden kostlivec za druhým, dokud mě úplně nezavalili a já to nevzdala. Dobře, řekla jsem si, půjdu se ještě trochu vyspat, třeba to přejde. Nic, situace s budíkem a frakturou lebky se opakovala. Oblíbený šaty, oblíbená hudba, oblíbenej učitel, nic nepomáhá. Telefonovat mamince se ani neodvažuju, ostatně nevím, co bych jí povídala. "Mami mám depresi a vůbec nevím proč." 
Aby bylo jasno, tohle není blbá nálada, tohle je psychóza, krize identity, existenciál, fúrie mávaj křídlama.
Poslední varianta: jsem zas v posteli, vedle mě stojí dvě flašky Frisca a píšu tady nějaký nezajímavý cancy na nezajímavej blog. Psát, chlastat plavat- moje poslední šance.

Jestli se zejtra neozvu, měním svůj život. Ale asi se spíš ozvu. Doufám, že tohle je záležitost jednoho dne. A navíc čeká mě rodinná sešlost a co by si o mně pomysleli, že jo.

pondělí 16. května 2011

pondělí


Hnedle z čerstva na pokraji sil
Z kraje týdne to by jeden blil
Jen debil by nepil.

Chtěla bych usnout v neděli a probudit se v úterý
Pondělí totiž není pro takový posery,
Sněžení, povyk a průsery.

Nejraději bych měla pátek, sobotu, neděli,
Kdyby hned nenásledovalo ...

neděle 15. května 2011

Sun 15 May






































Ilustrativní obrázek k průběhu zkouškovýho, myslím, mluví za všechno.
Ale ne že bych byla furt v lihu, opravdu jsem se naučila během čtyř dnů látku z celého semestru. Včera jsem ale zjistila, že úplně blbě. Tak znova. 
Cestou domů jsem váhala, zda budu moknout, nebo nejprve si nechám od větru zničit deštník a potom budu moknout. A do tohoto londýnského pičasí mi přišel sladký pozdrav z Cantabrie. 
Po víkendu bych potřebovala ještě jeden víkend na zotavenou.
Jinak se vůbec nic zajímavého neděje...vlastně, kousek od mýho baráku stojí takovej ten dům, co v něm bydlej jeptišky a všem pomáhaj a dnes tam zjevně probíhalo nedělní mytí bezdomovců. Kolem domu to chvílema vypadalo jako v Indii a jsem ráda, že když jsem šla já ven, větší část těhle existencí už byla umytá. Ale i tak byla cesta tramvají docela divočina. Z 80% homeless, 15% rozjařená romská omladina a já, kterážto jsem svým dnešním outfitem mezi tuto společnost krásně zapadla.



pátek 13. května 2011

RIP Klubko

Vzpomínám si, jak jsem šla ze školy, na zádech jsem měla fialovou aktovku a dva culíky a klackem jsem rachtala o vlnitej plech bejvalejch kasáren. Tenhle vlnitej plech sloužil jako kulturní vývěska města, kde člověk o kulturu nezakopl. Zaujal mě na něm vylepenej plakát, který oznamoval otevření kulturního klubu Klubíčko, vůbec jsem nevěděla, co si pod tím pojmem mám představit. Ale asi mi to bylo jedno.

Mamka byla vždycky hrozně krásná, když šla večer do Klubíčka. Ale nikdy se navracela dřív, než jsem já usnula. Říkala, že Klubko je ándrgraund. Štvalo mě, že nevím, co to je. 

Potom jednou, to už jsem byla docela velká, bylo mi určitě aspoň jedenáct a přijela nějaká kapela, kterou jsem znala, a mamka se mě zeptala, jestli nechci jít do Klubíčka s ní. Tenkrát jsem se rozhodla, že už jsem dospělá. Dospěle jsem tam seděla a pila jsem kolu a důležitě se usmívala na své pohoršené učitele, kteří tam byli taky. V jedenáct jsme šli domů. 

Pak už mi bylo třináct a večer jsme s kamarády chodili ven, pili jsme čůčo a kouřili jsme Startky. A někdy jsme si šli i dovnitř zatancovat, když měl vyhazovač dobrou náladu. 

Ve patnácti…to byla jízda…vybavuju si spoustu rumu, cizí ruku v mejch kalhotkách a jak zvracím z okna…na terasu. Od tý doby nezvracím a nepiju rum.

Ašlerky v Klubíčku, to mi vždycky připadalo jako kulturní akce celostátního významu. Byla pro mě čest se jich zúčastnit jako herečka s naším hereckým kroužkem z gymplu. 

Pak už jsem byla vážně skoro, nebo úplně dospělá, ale moc rozumu mi to nepřineslo. Těch tequil, co jsem tam vypila! Tanečky na stole, pogování na skvělý kapely, líbačky s frajerama a s frajerkama, marný řeči.

Když jsem v Klubku začala pracovat, paření dostalo novej rozměr. Když se poslední mátohy odplížili v sedm ráno, my jsme se vrhli na úklid a šíleně jsme nadávali na poblitý hajzly, zašlapanej bordel do koberce, rozbitý sklenice a hlavně na ty blbý ožraly, to je jasný. 
Z mých kolegů se brzy stali moji nejlepší přátelé, a když jsme spolu zrovna nepracovali, stejně jsme volnej čas trávili spolu. Na zahradě před Klubkem jsme grilovali a žvanili, promítali jsme si filmy, opalovali se, kouřili trávu, smáli jsme se, plánovali, připravovali jídlo, a s každým, kdo přišel, jsme se zakecali. 

Kolik Silvestrů, Vánoc a narozenin jsem strávila v Klubku, za barem, před barem…

Když jsem se odstěhovala, pokaždé když jsem přijela na návštěvu, moje první kroky směřovaly do Klubka, pozdravit se s celou klubíčkovskou rodinou, pustit si hudbu, kterou mám ráda, probrat novinky, uvařit si skvělý kafe.

Jeden, dva, tři požáry Klubko přežilo a Václav vždycky s novou porcí odhodlání plánoval, co bude dál a co je ještě potřeba vylepšit.

Sakra, čekala jsem, že zažiju ještě hodně veselejch i explicitních historek v tomhle legendárním báru. RIP, Klubíčko.

Fotky: Dominik Erban
 








Fri 13 May


Učím se, kdyby to tak nevypadalo. Akorát jsem dnes odpoledne vyměnila pole působnosti... vylezla jsem z vlastní postele a musím uznat, že s vínem, s olivama a s kamarádama se učí značně líp. Ovšem učební morálka klesá nepřímo úměrně s kvalitou vína, které pijem.

úterý 10. května 2011

Mozková příhoda


Jakmile potřebuju sehnat něco konkrétního, v obchodech v tu ránu z minuty na minutu začnou nabízej jen úplně trapný, předražený, okoukaný, nudný, stádní, fádní, ....zboží. 
Za to když jdu úplně náhodou kolem malinkýho obchodu s obuví a mám jenom deset minut čas, než mi pojede autobus, přímo proti dveřím, tak abych na ně dobře viděla, stojí Ty boty
V mojí velikosti, v mojí barvě, ve slevě. 
Přes ulici zařvu na prodavačku "38! Jsou moje!" Zahazuju kafe, tasím peněženku, ještě na chodníku si zouvám teď už starý, nezajímavý škrpály, jednou rukou ťukám pin do terminálu, druhou dopínám přezku na botě snů, mrknutím oka zjišťuji, že mi Ty boty samozřejmě perfektně sedí, skvěle se v nich chodí a nikde mě netlačí, ale to už zavírám krabici a dveře za sebou. Hotovo, operace trvá zhruba tři minuty.

V autobuse se mi opět začne dokrvovat mozek. 
Modrý boty. Peníze na jídlo a na internet v hajzlu, osmý sandály v botníku.

Tohle se mi prostě stává, přemýšlím, jak si rozumové zatmění omluvit. Jasně, boty jsou ideální odměna za úspěšně složenou zkoušku, která se -eh- koná příští týden. 
No co, když neudělám zkoušku, budu mít aspoň skvělý boty.

Hlavou se mi honí jediné: Potřebuju modrou kabelku.

pondělí 9. května 2011

Ronda





Když jsem si na ní dnes vzpomněla, prošla jsem si fotky. 
Ronda je nesmírně fotogenický místo. Doufám, že se tam brzy vrátím s lepším foťákem a budu mít víc času fotit a psát.

pátek 6. května 2011

Čekej, Dacane

Značná část mojí rodiny pracuje na dráze, proto jsem vždy k vlakům a cestování po železnici měla kladnej vztah. Modré košile a červené čepice, píšťalky  a plácačky - to byla uniforma mých dětských hrdinů. Ráda jsem počítala vagóny, a sledovala cestující, kteří vystupují z vozů, dodnes když slyším zvuk brzdícího vlaku, vzpomenu si na prázdniny na vesnici u mojí nejmilejší tety, kde jsem strávila hodiny sezením v dopravní kanceláři, bála jsem se zmijí, které se vyhřívají v kolejišti a večer když jsem usínala, nepříjemný zvuk projíždějícího vlaku mě uklidňoval a připomínal mi, kde jsem.
Když spolu moji rodiče teprve chodili, tatínek pracoval jako výpravčí na konci světa, a aby spolu s mojí mámou vůbec mohli trávit čas, musela za ním dojíždět a spát v přístěnku na nádraží, kde byla zima a ona se bála. Dojížděla jsem tam s maminkou i ve svém nejranějším dětství, což si sice nepamatuju, ale na fotkách vidím dřevěné, malované nádražíčko, rozesmáté rodiče a sebe s růžovým míčem.
Jako puberťačka jsem chodila vysedávat a kouřit za opuštěné, ašské nádraží, dívala jsem se na kolejiště, po kterém poslední vlak, který projel, byl Vlak svobody, jenž v roce 1951 odvezl 110 cestujících do svobodného Západního Německa a který tím značnou měrou přispěl k budování neprostupné železné opony.
Zkrátka s Drahami mám spojenou celou řadu příjemných vzpomínek a myslím, že i díky nim jsem dlouho přehlížela všechno, co s čím se lze setkat v českým vlaku v současnosti.
Sice né že by mě neštvalo, že stokilometrový přesun zabere s ČD půl dne, že dojít si na záchod se rovná adrenalinovému zážitku a vlak, který by neměl zpoždění, jako by nebyl, ale když jsem někam jela, byla jsem tak nějak připravená, že stát se může cokoliv.
Nevím, kde a kdy se přesně ve mně odehrál ten přerod, že mě Dráhy začaly příšerně prudit. Že když chci jet navštívit rodiče, kteří bydlí 250 km daleko, musím strávit minimálně (!) pět hodin ve vlaku a třikrát přestupovat. Odkdy je mi nepříjemný, když na mě skrz okno sněží, nebo se v létě koženkové sedačky rozehřejou tak, že se na nich nedá sedět ani při nejlepší dobrý vůli. Kdy mě začlo štvát, že cestování vlakem je dražší než cestování autobusem (ačkoli je to samozřejmě jasný, ve vlaku strávíš delší dobu, tak víc zaplatíš =) ). A kdy jsem přestala mít pochopení pro stavbu koridoru, která se kvůli nepřístupnému terénu protáhla na patnáct let.
Jsem si jistá, že to bylo ještě předtím, než jsem zažila cestování vlakem po Španělsku, ale právě tenhle zážitek mě asi dorazil. Nechci říkat, že jinde je tráva zelenější (i když si to myslím), ale rozdíl mezi cestováním po železnici ve Španělsku a v Česku je asi takový, jako mezi Českem a Indií. A nechci slyšet žádný výmluvy, jako že my jsme „teprve“ dvacet let od totality- dvacet let je dost dlouhá doba, a ČD rozhodně fungovaly líp za totáče než teď-  nebo nebyly aspoň v tak dezolátním stavu. Kde je zakopanej pes? Proč v Česku největší humus jsou nemocnice, školy a vlaky? Nevypovídá to o nás něco?
Nepotřebuju k životu auto, v Praze si krásně poradím bez něj, kam potřebuju, dojedu tramvají, kam chci, doletím, problém nastává až ve chvíli, kdy se chci přesunout nějakou závratnou vzdálenost po mé milé vlasti. Milé ČD, jste to paradoxně vy, kdo mě nutí přemýšlet o pořízení auta.
Jenže na to asi budu muset Čekat Dlouho a Čekat Dál.

čtvrtek 5. května 2011

Wed 4 May

Hrozně by se mi líbilo, kdyby člověk nemusel spát. Jen se třeba na hodinu připojit k nějaký síti, dobít se a fungovat dál. Protože těch deset prospanejch hodin mi potom chybí. Jak skloubit přípravu na zkouškový, kulturní a sportovní vyžití, mít doma uklizeno, vypadat jak člověk a udržet sociální kontakt?

Včera jsem byla poprvé v podolském bazénu a okamžitě se stal místem, kam se budu vracet často a ráda. Je rozdíl plavat hodinu na čerstvém vzduchu v 50m bazénu, nebo se točit jak cvok v přehřátý vodě mrňavého bazénu kryté plovárny. Akorát mě mrzí, že jsem na to přišla až po dvou letech.
Oprejskaný kachlíky a zamlžený okna, společná šatna, prázdný tribuny, unavená těla starých žen a slunce nad hlavou, dokonalá poezie, chlorovaný genius loci a Adriana.

Večer jsem byla v Opeře. Giselle tančila Daria Klimentová a já jsem přemejšlela nad tím, zda jsme skutečně takový chudáci, že i do Státní opery musíme pouštět každýho vopruznýho motherfuckera v džínách. Před samotným představením povinný poslech proslovu o tom, kterak se naše vláda snaží Operu zlikvidovat. To je jasný, když šetřit, tak šetřit. Příště běžte radši do Mekdonaldu. Málem jsem jim tam tu pozlacenou krásu poblila, to mám z Česka často.
Naštěstí jsem si žaludek spravila nasládlou Plzní (ano, byla nasládlá, nejsem magor) v novém Ambiente Čestr.

neděle 1. května 2011

Prázdniny na vesnici (v Praze)







1. Máj, lásky čas a svátek práce v neděli, kdy se nemaká

Jak jsem o víkendu chtěla udělat kus práce a neudělala jsem vůbec nic.

...

Vždycky jsem si myslela, že takový to urputný fandění (hekání, křičení, udílení dobrejch rad hráčům) má souvislost s inteligencí, ale na základě dlouhodobého pozorování musím konstatovat, že nemá. S jakou charakterovou vlastností to teda potom souvisí, že se mě to vůbec netýká?

...

Hajzlbába říkala, že na sebe musíme bejt milý a musíme si pomáhat, když naši mocipáni jsou svině.

...

A potom jsem byla u Vely doma, v útrobách starýho žižkovskýho činžáku a byla to zas úplně jiná Praha, než znám. Kouřily jsme, pouštěly si hudbu a lekaly se blesků a hromů, který mlátili všude kolem jako v pekle. Najednou mě hrozně rozbolela hlava.