pátek 15. dubna 2011

Pedraza





Poslední dny jako by vypadly z mejch snů a já je mohla žít. Všechno se daří, Španělsko se mi snaží vynahradit ty dva prosněžené a promrzlé měsíce. Burgos, Bilbao, La Granja, včera Pedraza, samý silný pocity, kolem mě skvělý lidi. (obecně mám obrovský štěstí na lidi, potkávají mě správný osoby v přesně tu správnou dobu, pomáhají mi a potom zas odcházejí, kolikrát si říkám, že to snad ani nemůže bejt náhoda, když na ně zpětně vzpomínám).

Pedraza je vesnice úplně odlehlá kdesi na kastilském venkově. Proč by mě měla zajímat? "Určitě tam jeďte, to musíte vidět!" Ok.
Poté co jsme jely hodinu mezi kravama, dojely jsme do vesnice, kterou když jsem viděla, vzpomněla jsem si, že jsem tu ještě ke všemu už kdysi byla. Ale tenkrát bylo šílený počasí a navíc jsme předtím navštívili Miguela, co bydlí v maringotce, protože je free a jedli tuňáka v želé a hlavně sme se šíleně zkouřili, takže si z Pedrazy stejně nic moc nepamatuju.
Tentokrát bylo krásně. Silvie řekla, že nasnáší venkov. Já jsem ji vyprávěla svojí teorii o tom, proč se na venkově necejtím dobře (to znáte? Jak jsou vesničani degenerovaný, protože se pářej furt navzájem, každýho turistu znásilněj a rozsekaj sekerou a pak ho hoděj na hnůj, nebo prasatům a kolektivně se tvářej, že se nic nikdy nestalo, takže policie se nikdy ničeho nedopátrá. - teď mě hlavně neberte vážně- jedná se o vtípek)

Pedraza je vyjímečná tím, že všechny budovy a celé okolí jsou zachovány v původním, jednotném, středověkém stylu, leží na kopci a kolem se několik kilomterů rozléhají jenom lesy a pastviny. Pro svou autenticitu přilákala množství umělců, kteří se zde usadili, otevřeli si obdhůdky a galerie a vnesli do vesnice nový život.

Poté, co jsme vesnici obešly, navečeřily se a vše řádně ofotily, jsme se měly k odchodu, když jsme potkaly kolegyni z práce, která si v Pedraze koupila domek. Vůbec jsme to o ní nevěděly a i ona se tvářila značně překvapeně, když nás spatřila, ale protože tu píšu o typické, pohostinné Španělce, nezaváhala a chopila se nás, že nás vesnicí provede sama. Čímž samozřejmě naše návštěva dostala nový rozměr. Ana nás provedla důkladně, u každé stavby nám něco pohovořila a když ta stavba nebyla z historického hlediska zajímavá, prozradila nám aspoň něco ze soukromí jeho obyvatel. Popsala nám, jak probíhají všechny slavnosti v roce (a že jich je, jsme ve Španělsku), jak se ulicema nechají proběhnout býci, nebo jak se jeden den v roce odpojí elektřina a celá vesnice se vyzdobí svícema a představovala nás každému, koho jsme potkaly.

Potom nás vzala k sobě domů, do domečku. Domeček je pojem značně zavádějící, zvenku budova sic malá a nevýrazná, uvnitř ale bydlí celá Any vlastní rodina, rodiny dvou jejich sourozenců a rodina sourezence jejího manžela, všeho všudy asi třicet lidí, a všichni mají vlastní pokoj. Asi jsem nikdy v životě neviděla nic tak krásnýho a útulnýho. S citem a střídmě zařízená každá místnost starožitným nábytkem, dlouhé chodby, dlažby a květiny, balkóny, nízké stropy, hrázděné zdi, celý dům voněl čajem a ohněm. Galerie, obývák s krbem, a na závěr terasovitá zahrada s výhledem na obrovské údolí a hory. Měla jsem co dělat, abych tam nechodila s otevřenou hubou. Snažila jsem se všechno fotit, bohužel můj pseudofoťák měl jeden ze svých horších dnů a ani jedna fotka nevyšla.

Na závěr nás Ana vzala do baru ("baru"- měl označení průvodce Michellin), nalila do nás spoustu kafe a odvedla nás zpátky k autu.
Kdybychom si ten výlet takhlě naplánovat chtěly, asi by to nevyšlo.

Při zpáteční cestě jsem na sebe koukaly, leč obě zaryté odpůrkyně venkova, shodly jsme se, že takhle bychom si to teda za třicet let klidně uměly představit. Never say never.

Žádné komentáře:

Okomentovat