středa 6. dubna 2011

mys Trafalgar, el Palmar...poslední ráj?





Když dostanu volno, okamžitě vyrážím pryč ze Segovie, nic proti Segovii, ale je to město, kde je permanentně hnusně...i kdyby v celém Španělsku bylo jasno a třicet stupňů, u nás bude pršet a bude zima. Nic naplat, jsme 1200 mnm. Akorát příště si líp rozmyslím kam pojedu.

Tentokrát jsem vyrazila na jižní pobřeží, směr Cádiz, Tarifa, Afrika.
Nekoněčná cesta přes La Mancha, velkolepý vjezd do Andalucie, kde dálnice vede po hřebenech hor, euforický příjezd k moři.
El Palmar je jedno z posledních míst španělského pobřeží, kam ještě nedosáhla ničivá ruka developera.
Jak bych vám jej popsala?
Představte si nekonečné zlaté pláže, pravidelné vlny, nárazy větru. Pláže jsou lemovány pásy vegetace a úzkou silničkou, podél které se táhne dlouhá řada plážovejch barů, plnejch surfařů, za tím už nic. Všude stojí dodávky a skupiny mladých lidí, kteří popíjejí pivo z plechovek a kouří jointy, baví se, jezdí na skateboardu a očividně nic neřeší. Oceán je plnej surfařů v neoprenech, kteří se snaží zdolat napravidelné vlny a mnohým se to daří. Slunce, vítr, burácení moře. Jako v těch americkejch filmech, akorát mnohem lepší.
Zas se dostavil ten známej pocit "proč se furt za něčím honit, když jediný o co jde, je moře". Bejt tak plážovým člověkem. Tísěň kolem žaludku, představa ranního odjezdu bolí.
Alespoň pro jeden večer se vmísit do komunity, v baru, kde pult je stlučenej z pár prken a elektřina nefunguje, si dát pivo, poslouchat příboj a smát se vtipům u stolu přísedícího.

Poslední ráj, poslední místo, kde měřítkem úspěchu nejsou prachy, ale vejška vlny, kterou člověk sjel.

Zanedlouho se tu začne stavět- možná ještě letos, už je ruka v rukávě. Gigantické hotely, beton, dálnice, diskotéky, McDonaldy, turisti a všechen ten zasranej shit okolo. Najednou nevadí, že celé okolí je součástí přírodní rezervace, najednou nevadí, že jsou zde lidi, kteří zde bydlí a vychovávají děti. Konec pohádky.

Nutí mě to přemejšlet, jestli existuje něco v tomhle zkurveným světě, co se za prachy nedá koupit. Co by lidi, kteří mají hájit naše zájmy, nezaprodaly ve jménu "ekonomického růstu" a pár euráčů ve vlastní kapse.

Žádné komentáře:

Okomentovat