sobota 30. dubna 2011

spring





















 




 





























































































Večer si jdeme udělat piknik. Budeme ležet na ostrově, na dece s leopardím vzorem. Pít cider a jíst olivy a sýr a zmrzlinu. Potom půjdeme najít oheň a upálíme všechny loňský čerodějnice. S Velou je to všecko vždycky dobrý.





čtvrtek 28. dubna 2011

Bilbao

"Maminka" se jmenuje tenhle pavouk. Než jsem se ním (s ní?) potkala osobně, stala se pro mě skoro obsesí, chtěla jsem se s ní vyfotit. Nakonec žádnou společnou fotku nemáme. Kouzlo okamžiku způsobilo, že jsem na společný portrét úplně zapomněla.

Budouva Guggenheim musea v Bilbau. Došly mi slova. Ta stavba vypadá, jako by žila.

Kočička...prasátko...štěnátko. C) je správně. Vertikální zahrada trochu jinak

Bilbao je další z míst, kde bych si uměla představit žít. Alespoň na chvíli, než by vyprchalo počáteční nadšení.
Na Španělsku je skvělý, že je v každém společenství úplně jiný. Baskická metropole je nejdynamičtěji se rozvíjející španělské město, za deset let se z šedivého, průmyslového centra stalo živoucí, zelené, umění nakloněné a velmi přátelské místo.
Bilbao si nechalo to nejlepší ze španělské kultury a protivné aspekty nahradilo specifickými rysy Basků. (btw zde mají hlavní slovo ženy, žádní vlezlý, hvízdající macha)
Město, které má moře, je z něj blízko do hor, do Francie, na slavnou surfařskou pláž a ještě k tomu má Guggenheimovo museum.

Když člověk tuhle stavbu vidí, těžko si umí představit, že vevnitř může bejt něco, co by ji ještě mohlo překonat. Ale je to tak. Návštěvu Guggenheimova musea mohu s klidným srdcem doporučit každému i tomu nejnáročnějšímu cestovateli či fandovi do umění.

Můj den v Bilbau byla pohádka, počasí jak malované, byla jsem dobře vyspalá i najezená (to je zásadní věc!), cesta byla suchá. Proběhlo čtvrthodinové dohadování se s parkovacím automatem, neb ten neřád mluvil jen a pouze baskicky, nasávání mořského vzduchu a španělského piva, neskutečné nadšení z města, kde byli všichni v pohodě a všude bylo čisto.
Ještě se tam vrátím.

úterý 26. dubna 2011

úterý pondělního typu

Mám pocit, že zas plácám rukama v českým rybníčku, plaším kachny a bořím se do bahna. A to je úterý a prší, taky by mohlo bejt pondělí a mohlo by sněžit, to by bylo mnohem horší.
V jeden den mi praskly doma dvě žárovky a na věčnost se odporoučel fén- asi vyzařuju nějakou ryze pozitivní energii. A uprostřed ložnice si mravenci začali stavět mraveniště, to si neumim vysvětlit. Asi je taky sere, že prší.
Se mi to kolem zas nějak rozplizává. Jela bych na pláž, Barcelona, Tel Aviv, Rio...všechno beru, jen na Mácháč...na ten vám seru.
S muži 40+- je děsná zábava, občas dokonce tak velká, jako byste si otáčeli nožem vraženým mezi žebra.
V sobotu jsou čarodějnice, že jo? Můj nejmilejší den v roce. Potkáme se pod hvězdama u ohně.

sobota 23. dubna 2011

Děti














Jaro jako z učebnice nakonec dorazilo i k nám, půl hodiny cesty autem za konec světa. Byla by škoda neproválet těch pár krásných dní v trávě, nesedět s přáteli na terase a nejíst jednohubky, nepobíhat bosi za děckama a nefotit.
Teodor a Anežka nám ukázali, zač je toho loket a když nás úplně utahali a uváleli, "dovolili" nám alespoň usednout k Nintendu
. Jsou to zlatíčka.

středa 20. dubna 2011

Burgos

Andělé. Zachyceni ve fenomenální katedrále.

Vitráž postaru a nově.

V noci jsem potkala víc bronzovejch týpků než těch z masa a kostí. Přes den se to srovnalo na 1:1. Tím chcí říct, že Burgos je nezvykle pln svých bronzových obyvatel.

Museum lidské evoluce. Co by na to řekl Hájek, vlezdoprdelka pana ó všemocného, vševědoucího...vítekoho?

Fontána, která šumí přesně jako moře. A taky se od ní skoro tak težko odchází.


Burgos- v průběhu reconquisty hlavní město kastilského království. V současnosti kvůli starým sporům mezi Burgosem, Leónem a Valladolidem nemá Kastilie a León žádné oficiální hlavní město. To mi přijde typicky španělskej úkaz btw.
Důležitá zastávka na pouti Svatého Jakuba.
Kolem 200 000 obyvatel.

neděle 17. dubna 2011

How women see color versus men.

coming home


Docházej mi síly. Zas další balení, tentokrát stylem: každá třetí věc do popelnice, jinak to holt nešlo. Cestou na vlak jsem se zapovídala se Silvií tak intenzivně, až jsem z toho vjela na dálnici do opačného směru a místo na nádraží jsem odfrčela směrem Valladolid. Skvělý, obzvlášť když člověk jede načas. Když slečna za přepážkou zvážila mé kufry (velikosti futrálu na Titanik), protočila panenky a obrala mě o 100 EUR za doplatek za nadváhu zavazadel. Ještěže nezvážila mě, na moji nadváhu by mi peníze asi nestačily. Nechápu, proč jsem si kupovala letenky u Lufthansy, když jsem stejně zase letěla s jinou společností nejnepohodlnějším letadlem ve vesmíru. Seděla jsem tam jak slon v klíčové dírce a ani najíst mi nedali. Hnusný slabý a kysleý, německý kafe ve Frankfurtu. Welcome home party proběhla již na Ruzyni, milión lidí na dva (slovy DVA taxíky).

Ještěže je neděle.

pátek 15. dubna 2011

Pedraza





Poslední dny jako by vypadly z mejch snů a já je mohla žít. Všechno se daří, Španělsko se mi snaží vynahradit ty dva prosněžené a promrzlé měsíce. Burgos, Bilbao, La Granja, včera Pedraza, samý silný pocity, kolem mě skvělý lidi. (obecně mám obrovský štěstí na lidi, potkávají mě správný osoby v přesně tu správnou dobu, pomáhají mi a potom zas odcházejí, kolikrát si říkám, že to snad ani nemůže bejt náhoda, když na ně zpětně vzpomínám).

Pedraza je vesnice úplně odlehlá kdesi na kastilském venkově. Proč by mě měla zajímat? "Určitě tam jeďte, to musíte vidět!" Ok.
Poté co jsme jely hodinu mezi kravama, dojely jsme do vesnice, kterou když jsem viděla, vzpomněla jsem si, že jsem tu ještě ke všemu už kdysi byla. Ale tenkrát bylo šílený počasí a navíc jsme předtím navštívili Miguela, co bydlí v maringotce, protože je free a jedli tuňáka v želé a hlavně sme se šíleně zkouřili, takže si z Pedrazy stejně nic moc nepamatuju.
Tentokrát bylo krásně. Silvie řekla, že nasnáší venkov. Já jsem ji vyprávěla svojí teorii o tom, proč se na venkově necejtím dobře (to znáte? Jak jsou vesničani degenerovaný, protože se pářej furt navzájem, každýho turistu znásilněj a rozsekaj sekerou a pak ho hoděj na hnůj, nebo prasatům a kolektivně se tvářej, že se nic nikdy nestalo, takže policie se nikdy ničeho nedopátrá. - teď mě hlavně neberte vážně- jedná se o vtípek)

Pedraza je vyjímečná tím, že všechny budovy a celé okolí jsou zachovány v původním, jednotném, středověkém stylu, leží na kopci a kolem se několik kilomterů rozléhají jenom lesy a pastviny. Pro svou autenticitu přilákala množství umělců, kteří se zde usadili, otevřeli si obdhůdky a galerie a vnesli do vesnice nový život.

Poté, co jsme vesnici obešly, navečeřily se a vše řádně ofotily, jsme se měly k odchodu, když jsme potkaly kolegyni z práce, která si v Pedraze koupila domek. Vůbec jsme to o ní nevěděly a i ona se tvářila značně překvapeně, když nás spatřila, ale protože tu píšu o typické, pohostinné Španělce, nezaváhala a chopila se nás, že nás vesnicí provede sama. Čímž samozřejmě naše návštěva dostala nový rozměr. Ana nás provedla důkladně, u každé stavby nám něco pohovořila a když ta stavba nebyla z historického hlediska zajímavá, prozradila nám aspoň něco ze soukromí jeho obyvatel. Popsala nám, jak probíhají všechny slavnosti v roce (a že jich je, jsme ve Španělsku), jak se ulicema nechají proběhnout býci, nebo jak se jeden den v roce odpojí elektřina a celá vesnice se vyzdobí svícema a představovala nás každému, koho jsme potkaly.

Potom nás vzala k sobě domů, do domečku. Domeček je pojem značně zavádějící, zvenku budova sic malá a nevýrazná, uvnitř ale bydlí celá Any vlastní rodina, rodiny dvou jejich sourozenců a rodina sourezence jejího manžela, všeho všudy asi třicet lidí, a všichni mají vlastní pokoj. Asi jsem nikdy v životě neviděla nic tak krásnýho a útulnýho. S citem a střídmě zařízená každá místnost starožitným nábytkem, dlouhé chodby, dlažby a květiny, balkóny, nízké stropy, hrázděné zdi, celý dům voněl čajem a ohněm. Galerie, obývák s krbem, a na závěr terasovitá zahrada s výhledem na obrovské údolí a hory. Měla jsem co dělat, abych tam nechodila s otevřenou hubou. Snažila jsem se všechno fotit, bohužel můj pseudofoťák měl jeden ze svých horších dnů a ani jedna fotka nevyšla.

Na závěr nás Ana vzala do baru ("baru"- měl označení průvodce Michellin), nalila do nás spoustu kafe a odvedla nás zpátky k autu.
Kdybychom si ten výlet takhlě naplánovat chtěly, asi by to nevyšlo.

Při zpáteční cestě jsem na sebe koukaly, leč obě zaryté odpůrkyně venkova, shodly jsme se, že takhle bychom si to teda za třicet let klidně uměly představit. Never say never.

pátek 8. dubna 2011

pár kradených obrázků





z deníku


Udělalo se nám krásně. Rozuměj- vedro. Tak jak jsem si myslela, že je ve Španělsku furt, než jsem zde zažila tři měsíce sněžení. Vedro- 27 stupňů, večerní procházky v tričku, opalování na balkóně, pocení se v autobuse, nádhera.

...

Pracuju v restauraci. Když je čas, trávím jej s vedoucím restaurace, který se mi snaží vysvětlit, jak se taková michellinská restaurace řídí. Když čas není, normálně obsluhuju. Z čehož jsem byla docela v šoku. Zeptali se mě, jestli jsem to už někdy dělala, tak jsem popravdě odpověděla, že ano, načež mi dali tác a bež na plac. Obsluhovala jsem snad já někdy v nóbl podniku? Všechny tyhle věci samozřejmě znám ze školy, ale v praxi jsem si je nikdy nezkoušela. Jedna sklenička, druhá sklenička, třetí sklenička, jeden příbor, druhej příbor, teď vzít tenhle talíř, teď tam vrátit jinej talíř, zleva, zprava, dolejt, pět chodů, tři vína, čtyři talíře na podnose a podnos nosit vysazenej na rameni, prostírat, aperitivy, entradas, postres, pěkně pozdravit a líbat hosty na tvář. Tomu bych nikdy nevěřila, kam se dostanu.

...

Mám novou spolubydlící. Je mi teď líto, že tu se mnou nebyla celou dobu. Je krásná, vtipná, roztomilá, ovládá angličtinu a nezdráhá se jí použít, má všude spoustu věcí, stěžuje si na údržbáře, zkrátka svět je hned mnohem veselejší. Furt říkáme No pasa nada a I don´t care a chodíme pít víno do města a krást moučníky do kuchyně.

...

Koupila jsem si další šaty, Ale už opravdu poslední. Nevím, jak to zabalím. Asi tady budu muset nechat...ručníky, boty, kosmetiku, knížky...a pak se mi to MOŽNÁ do kufrů vejde. Jenomže já si nemůžu pomoct, hezký šaty, to je dlouhodobá investice.

...

Příští týden se snad vypravím do Bilbaa, podívat se na pavouka do Guggenheim museum, jak to vypadá někde, kam krize nedosáhla, a jestli jsou baskický kluci fakt tak zakřiklý, jak se říká. Pouhé tři hodiny cesty, mám trochu pocit, že to nemá ani cenu jezdit takhle za humna.
No a potom už mě čeká jeden dlouhodobější výlet do Prahy.

středa 6. dubna 2011

mys Trafalgar, el Palmar...poslední ráj?





Když dostanu volno, okamžitě vyrážím pryč ze Segovie, nic proti Segovii, ale je to město, kde je permanentně hnusně...i kdyby v celém Španělsku bylo jasno a třicet stupňů, u nás bude pršet a bude zima. Nic naplat, jsme 1200 mnm. Akorát příště si líp rozmyslím kam pojedu.

Tentokrát jsem vyrazila na jižní pobřeží, směr Cádiz, Tarifa, Afrika.
Nekoněčná cesta přes La Mancha, velkolepý vjezd do Andalucie, kde dálnice vede po hřebenech hor, euforický příjezd k moři.
El Palmar je jedno z posledních míst španělského pobřeží, kam ještě nedosáhla ničivá ruka developera.
Jak bych vám jej popsala?
Představte si nekonečné zlaté pláže, pravidelné vlny, nárazy větru. Pláže jsou lemovány pásy vegetace a úzkou silničkou, podél které se táhne dlouhá řada plážovejch barů, plnejch surfařů, za tím už nic. Všude stojí dodávky a skupiny mladých lidí, kteří popíjejí pivo z plechovek a kouří jointy, baví se, jezdí na skateboardu a očividně nic neřeší. Oceán je plnej surfařů v neoprenech, kteří se snaží zdolat napravidelné vlny a mnohým se to daří. Slunce, vítr, burácení moře. Jako v těch americkejch filmech, akorát mnohem lepší.
Zas se dostavil ten známej pocit "proč se furt za něčím honit, když jediný o co jde, je moře". Bejt tak plážovým člověkem. Tísěň kolem žaludku, představa ranního odjezdu bolí.
Alespoň pro jeden večer se vmísit do komunity, v baru, kde pult je stlučenej z pár prken a elektřina nefunguje, si dát pivo, poslouchat příboj a smát se vtipům u stolu přísedícího.

Poslední ráj, poslední místo, kde měřítkem úspěchu nejsou prachy, ale vejška vlny, kterou člověk sjel.

Zanedlouho se tu začne stavět- možná ještě letos, už je ruka v rukávě. Gigantické hotely, beton, dálnice, diskotéky, McDonaldy, turisti a všechen ten zasranej shit okolo. Najednou nevadí, že celé okolí je součástí přírodní rezervace, najednou nevadí, že jsou zde lidi, kteří zde bydlí a vychovávají děti. Konec pohádky.

Nutí mě to přemejšlet, jestli existuje něco v tomhle zkurveným světě, co se za prachy nedá koupit. Co by lidi, kteří mají hájit naše zájmy, nezaprodaly ve jménu "ekonomického růstu" a pár euráčů ve vlastní kapse.