čtvrtek 17. března 2011

autobusácká

Nastupovaly jsme do autobusu se skvělou náladou, znáte to, když po dlouhý době vidíte blízkou kamarádku, svět je hned veselejší. Měly jsme za sebou krásnej den chození po památkách a z baru do baru a smály jsme se jako puberťačky úplně všemu a z ničeho si nic nedělaly.
K řidiči si klasicky hned přisedla nějaká místní drbna a začala se vyptávat a pokřikovat na celej autobus, to je taky asi všude stejný. To nás přivedlo na téma "řidič hromadné dopravy v Česku" - téma veselé a obsáhlé.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se ztratila v Pamploně a na cestu jsem se ptala autobusáka na zastávce a ten mě vzal zadarmo do autobusu, na příslušné zastávce mi zastavil, řekl mi, kde jsem a kam mám jít, zabrzdil autobus, vystoupil a ještě mi cestu názorně ukazoval. Nevídané.
Pak jsem si vzpomněla, jaké pocity ve mě vyvolává jenom projít kolem řidiče, když nastupuju do autobusu směrem Divoký západ. Je to adrenalin. Začnou se mi potit dlaně a třást hlas. Bojím se, jestli nemám příliš velkou bankovku, nebo naopak moc drobnejch. Jestli je moje taška dost akorátní, aby mohla sedět se mnou, nebo jestli ji budu muset strčit do zavazadlového prostoru a celou dobu se modlit, aby mi s laptopem, iPodem, ponožkama a učením neodešel nějakej dobrák ještě než odjedem. Jestli na mým místě nebude sedět autobusákova manželka. Jestli mám dost čistý boty a jestli mu nebude vadit, že mám v tašce sušenku.
Smály jsme se docela nahlas, v Česku už by nám asi někdo řekl, že jsme krávy. V předu na sebe halekal hlouček důchodců a dohadovali se i s řidičem, jak se ma Fernando a že ta dcera od Marii Sol prej chodí s Bulharem. Prostě zábava v plným proudu.
Přemejšlely jsme, dle jakýho klíče vybírají české dopravní podniky své řidiče. Asi podle toho, kdo umí líp odsekávat a vymejšlí peprnější nadávky. Kdo dupe na brzdu jak cvok a furt nervózně troubí. Komu vadí důchodci, teenageři, cizinci, Romové, ženy, děti, cyklisti a cizojazyčně mluvící. Kdo je dostatečně agresivní, aby jej vytočila jakákoliv otázka.
Vystoupily jsme v La Granja de San Ildefonso. Kouzelná vesnice v horách, kde se nachází královský letohrádek a rozlehlé francouzské zahrady. K pokladně jsme přišly v 17:03. Lístky na prohlídku si bylo možné koupit do 17:00.
Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou viděla v autobuse z Dejvic, jež je honosně nazýván Airport express, jak řidič nepříčetně řve na nějakou cizinku, která chudák nevěděla, že v Praze si lístky nemůže koupit u řidiče. Že prej na něj "ta ženská má mluvit česky, když je v Česku".
Prošly jsme si velkej kus zahrad a nafotily jsme spousty skvělejch fotek. Jenomže kastilské počasí předvádělo zrovna svojí drsnější tvář, padal sníh s deštěm a teplota se pohybovala někde kolem pěti stupňů. Vyrazily jsme teda rovnou zpátky na autobus.
Než jsem odletěla napadlo v Praze pověstný tři, u Muzea čtyři, a ode mě z Kobylis až dolů na Palmovku stála kolona aut, autobusů a tramvají. Já jsem byla v jedný tý tramvaji. Se mou taky spousta lidí, kteří někam spěchali a my jsme stáli už patnáct minut snad sto metrů od zastávky. Nějaký odvážlivec se šel zeptat řidiče, zda by nemohl otevřít dveře, že cestující spěchají a ten kousek už si radši dojdou. Upřímně jsem čekala, že řidič vytáhne zpod sedadla brokovnici a všechny nás rostřílí. Ale ono ne. Řidič totiž vůbec nereagoval, nepohnul ani brvou, kamenná tvář. Přišel další člověk, zaklepal na sleněnou kukaň a dotaz zopakoval. Nic. Další žena, zvýšila hlas a dožadovala se otevření dvěří. Řidič si dal rádio víc nahlas. Tak jsme tam spolu čekali další čtvrthodinu, sto metrů od zastávky.
Ze zahrad jsme došly na zastávku už pěkně promrzlé a těšily jsme se do autobusu. Když jsme viděly přijíždějící autobus, už zdálky na mě řidič koukal a jemně pokyvoval hlavou za strany na stranu. Ne, ne, ne. Nechápala jsem, co se děje. Tenhle autobus nejede do Segovie? Ale jo, jede. Všichni si v klidu nastoupili a mně řidič řekl, že se jen otočí a nabere nás. Zavřel dveře a odjel. A nevrátil se.

Žádné komentáře:

Okomentovat