neděle 27. března 2011

24 hodin v Lisabonu

Lisabon je prej lepší než Madrid. Zajímalo by mě, jak se tohle měří. Navíc jsem zaujatá a k Madridu cejtím něco jako obdiv, jo…. obdiv. Někdo má na stěně plakáty svejch idolů, někdo se každej den modlí, já se uklidňuju pomyšlením na Madrid. Madrid je totiž dokonalá metropole, naleštěná, dechberoucí, velkolepá, metropole, která se nemá za co stydět, nemá chudinský čtvrti, když se večer jdete projít, nemusíte bejt nějak zvlášť ostražití, nemusíte se v žádný čtvrti bát vytáhnout foťák, nemusíte se ostýchat mluvit anglicky. Jediný, co mu chybí je pláž. Což je možná dobře, protože kdyby Madrid měl pláž, chtěl by v něm bydlet každej.

Ale právě pláž byla argumentem, proč jsem neváhala a na pološílenej výlet do Lisabonu jsem se vydala. Ale poslední dobou mám pocit, že pro mě není nic nereálný. Takže proč nestrávit 24 hodin v Lisabonu a 12 hodin na cestě. Ostatně pláž je dobrej argument pro leccos. Dobrý znamení bylo, že směrem od Madridu venkovní teplota konstantně stoupala a nebe bylo modřejší a modřejší. Krajina Extremadury ubíhala za oknem a než jsem přečetla všechno, co jsem s sebou měla, přejela jsem hranice státu.

První portugalský kafe. Automaticky jsem za něj poděkovala „gracias“ a servírka mě za to obdařila ledovým pohledem. „Jasně, jak bych měla mluvit v Portugalsku? Anglicky nebo španělsky? Portugalsky.“ Přišla jsem si jak v říši za zrcadlem, poslední dva roky vydávám hodně energie na studium jazyků a konečně snad můžu říct, že alespoň přibližně umím vyjádřit, co chci, jenže s tímhle mým pocitem si Portugalsko utřelo prdel vcelku okamžitě, když jsem přeladila rádio na tamní stanici. Co je to za řeč? Ruština? Francouzština? Svahilština? No entiendo.

Na dálnici žádný auto, kromě toho, ve kterým jedu. Nedá se říct, že by se Španělé do Portugalska nějak zvlášť hrnuli, a ani obráceně to neplatí. Naopak mě zarazilo, jak kontroverzní vztah k sobě tyto dvě země mají. Chudí sousedi a namyšlený náckové. Jako když si dělám legraci ze Slováků, jenže já to vždycky myslím jenom s nadsázkou.

Dvě hodiny a jsem v Lisabonu. Dvě hodiny a přejíždím řeku. Řeka je oceán, ale říká se mu řeka. Mám ten zvláštní pocit okolo žaludku, kterej mám vždycky, když jsem někde poprvé, opojnej pocit štěstí a radosti. Ten se nedá nahradit, ani vykompenzovat, nebo o tom nevím a nikdy jindy, než na cestě jsem ho nezažila. Míjím obrovskou sochu Krista s rozpaženýma rukama, kterej stojí nad městem a žehná mu. To by se v Madridu nestalo, Madrid požehnání nepotřebuje, první rozdíl mezi Madridem a Lisabonem. Ačkoliv s Bohem mám dobrej vztah, nejsem členem žádné církve a náš vztah probíhá pouze na úrovní mýho vědomí, žádný kostely, žádný fráze…ale tenhle týpek, co tam stojí celej kamenej, ten mě potěšil.
Je poledne a já stojím v zácpě daleko od centra, protože v centru se odehrává demonstrace. Letos je vůbec klika se do nějaký tý demonstrace v Lisabonu netrefit. Po půlhodince troubení a posouvání se vpřed rychlostí opilého mrzáka jsem v centru. Vystoupím. Nádech, výdech. Cejtím oceán. Kašlu na památky, a mířím k němu, rovnou za nosem. Sedím na břehu, jako další stovky lidí, kolem plují lodě, špinavý vlny se tříštěj o beton, smrdí to rybinou a v mý hlavě někdo spustil ohňostroj. Že prej Lisabon je uhlazená, evropská, menší ségra Ria. Čím blíž si Lisabon prohlížím, tím víc mi dochází, jaký musí bejt Rio nášleh.
Bez průvodce, bez mapy a bez orientačního smyslu se vrhám do ulic. Dělám to tak vždycky, protože je mi asi úplně jedno, když se ztratím. Když se ztratím, někoho se zeptám na cestu, když se ztratím důkladně, vezmu si taxíka. O co jde.

Historickej výtah… nebo lanovka? Kolem prudí nevychovaný Rusáci, jako všude jinde. Rychle odtamtuď upaluju, po pár blocích potkám holku s krátkejma vlasama a smečkou psů, jak sedí na chodníku a hraje na kytaru a zpívá. Šlo jí to moc hezky. Dala jsem jí pár Euro a sednula jsem si k ní, zapálily jsme si, chvíli tam tak seděly. Ona zpívala, já litovala, že zpívat neumím, tak jsem jí aspoň poděkovala a šla jsem dál. Z hradu se nabízel geniální výhled na „řeku“ a na město, padla na mě únava z ranního vstávání, z cesty a z výstupu na hrad, pár minut jsem tam opřená o zídku klimbala a poslouchala jsem spálený, oplácaný anglický turisty. Vsadím se, že si o mně musej všude myslet, že jsem anglická turistka. Pod hradem jsem si dala portugalskou polévku (mimochodem byla až moc podobná polévkám kastilského typu, achjo), portugalskou rybu, salát, portugalský víno a portugalský cigáro. Fresh and happy. Jdu ke katedrále a potom k chrámu. Tak to by mi stačilo, odkláním se od hlavního turistického proudu, mířím do útrob města. Lisabon má skvělou atmosféru, nic podobnýho pražskýmu, staroměstskýmu Disneylandu. Oprejskaný baráky, prádlo pověšený z oken, od každýho domu se táhne jiná vůně, místy smrádek, řvoucí děti, mrňavý tramvaje, barevný fasády a všude rozkvetlý kytky, na stromech pomeranče, skupinky nudící se omladiny, babky se psama.
Ponořím se do sebe a poslouchám svůj dech a zvuky města. Přemejšlím, proč mám furt potřebu snažit se definovat, co je to „doma“. Kašlu na to, stejně to nevím, rozhodla jsem se, že tuhle otázku uložím k ledu.

Po pár hodinách mě z letargie vytrhávají divný pohledy kolemjdoucích. Vůbec nevím, kde jsem. Zvědavý a oplzlý pohledy přisuzuju svejm rudejm punčocháčům. Ale kdepak, brzy si všimnu, že všechny oči který se ke mně otáčej, září z černejch obličejů. Všichni kolem jsou černý. Černoši, Indové. Jsem jedinej bílej ksicht mezi všema těma černejma lidma, teda chlapama. Další kámen úrazu. Kde jsou ženy?! Instinktivně schovávám foťák a vyndavám si doklady mimo tašku. Co kdyby. Radši neprovokovat. Skvělý!!! Jsem ve slumu!!! Můj první slum! Kolem běhaj smečky toulavejch psů, chlapi vysedávaj na bednách před spíše rozpadlými než polorozpadlými domy, odněkud furt zní hudba, „obchody“ s jídlem a věcma, který mi připadaj orientální. Mám obrovskou radost, že jsem se sem dostala. Ale kudy ven? Půjdu dolů a tam dole někde musí bejt zas moře. Bezvadnej orientační bod, měli by ho mít všude. Po pobřeží dojdu zpět do centra, zatím se setmělo.

I hlavní třídy v úplném centru jsou trochu jiné, než jsem zvyklá. Žádnej make-up, paláce zdobí leda zbytky zašlý slávy, z okapů rostou stromy, ale na chodnících jsou z kamenů vyskládané překrásné mozaiky. Úplně všude. Jakmile odbočím z hlavních tříd, ocitám se v temných ulicích úplně sama. Divnej pocit. Prázdnota vnější s sebou přináší pocit prázdnoty vnitřní. Radši se zas vracím.
Už jsem úplně uchozená, bolej mě chodidla a z rozpuštěnejch vlasů se mi samy začaly splejtat dredy. A mám hlad. Sedám proto zas do auta a vydávám se za Lisabon najít hotel, ze kterýho uvidím na oceán. Potom už se z pláže nehnu. Sedím tam a přemejšlím, proč že je Lisabon lepší než Madrid.
Furt ještě nevím, podle čeho se to pozná, ale rozhodně mám ten pocit taky.

4 komentáře:

  1. Skadi je možný na blogy přidávat video?

    OdpovědětVymazat
  2. Z jineho zdroje: Proc je Lisabon lepsi nez Madrid?
    Protoze je zivelnejsi, krvelacnejsi, vic drsnej. Je to misto, kde za druhy svetovy valky rozhodovali agenti obou valcicich stran, co se bude dit. Je to misto zniceny tsunami. Je to proste na tvrdo - v Madridu si princatka akorat lakovali nehty.

    OdpovědětVymazat
  3. že jsi mohla některý ty svoje postřehy natočit... Fotky jsou fajn a video by mohl být další tvůj pohled... btw miluju tě za každý tvůj blog víc a víc...:)

    OdpovědětVymazat