čtvrtek 31. března 2011

parador







Dnes k nám dorazilo jaro (ale pšššt, protože vždycky, když řeknu "jaro" začne druhej den sněžit)
Poznala jsem to například i podle toho, že mi do pokoje vběhl šváb. Říkala jsem mu, že to není vhodný, aby se jen tak procházel v 4+ hotelu, ale očividně mu to je úplně jedno. Teď si zrovna lehl na záda. Tak doufám, že usnul a nebude tu v noci moc dupat.

Ráno jsem zaspala. Nikdy nezaspávám a nechodím pozdě. Jenomže tak strašně nenávidím vstávání! A zhoršuje se to! Nejlíp se mi paradoxně spí- a tímpádem nejčastěji zaspím- pokud mě ráno čeká a)porada v práci b)zkouška ve škole c)odlet d)rande. Jakmile se má odehrát něco důležitýho...zaspím. Dnes jsem se přiřítila do práce bez make-upu, bez vyčištěnejch zubů, košili jsem zapínala cestou, vlasy jsem si česala u tiskárny a oči jsem si mnula na poradě. Byla jsem zmatená a ošklivá, nerozuměla jsem a celej den jsem měla chuť chodit kanálama. Začnu si dávat budík pět metrů od postele...jinak už nevím, co se sebou.

Odpoledne jsem nastoupila do špatnýho autobusu. Ačkoliv jsem nabyla přesvědčení, že se už konečně vyznám v místní MHD, stejně jsem místo do La Lastrilla odjela od Soria. Ze stejný zastávky jako vždycky. Stejnou linkou jako vždycky. Nerozumím tomu.

Vypadá to, že jsem dnes utrpěla šerednou porážku v Hombre, nezlob se.

neděle 27. března 2011

24 hodin v Lisabonu

Lisabon je prej lepší než Madrid. Zajímalo by mě, jak se tohle měří. Navíc jsem zaujatá a k Madridu cejtím něco jako obdiv, jo…. obdiv. Někdo má na stěně plakáty svejch idolů, někdo se každej den modlí, já se uklidňuju pomyšlením na Madrid. Madrid je totiž dokonalá metropole, naleštěná, dechberoucí, velkolepá, metropole, která se nemá za co stydět, nemá chudinský čtvrti, když se večer jdete projít, nemusíte bejt nějak zvlášť ostražití, nemusíte se v žádný čtvrti bát vytáhnout foťák, nemusíte se ostýchat mluvit anglicky. Jediný, co mu chybí je pláž. Což je možná dobře, protože kdyby Madrid měl pláž, chtěl by v něm bydlet každej.

Ale právě pláž byla argumentem, proč jsem neváhala a na pološílenej výlet do Lisabonu jsem se vydala. Ale poslední dobou mám pocit, že pro mě není nic nereálný. Takže proč nestrávit 24 hodin v Lisabonu a 12 hodin na cestě. Ostatně pláž je dobrej argument pro leccos. Dobrý znamení bylo, že směrem od Madridu venkovní teplota konstantně stoupala a nebe bylo modřejší a modřejší. Krajina Extremadury ubíhala za oknem a než jsem přečetla všechno, co jsem s sebou měla, přejela jsem hranice státu.

První portugalský kafe. Automaticky jsem za něj poděkovala „gracias“ a servírka mě za to obdařila ledovým pohledem. „Jasně, jak bych měla mluvit v Portugalsku? Anglicky nebo španělsky? Portugalsky.“ Přišla jsem si jak v říši za zrcadlem, poslední dva roky vydávám hodně energie na studium jazyků a konečně snad můžu říct, že alespoň přibližně umím vyjádřit, co chci, jenže s tímhle mým pocitem si Portugalsko utřelo prdel vcelku okamžitě, když jsem přeladila rádio na tamní stanici. Co je to za řeč? Ruština? Francouzština? Svahilština? No entiendo.

Na dálnici žádný auto, kromě toho, ve kterým jedu. Nedá se říct, že by se Španělé do Portugalska nějak zvlášť hrnuli, a ani obráceně to neplatí. Naopak mě zarazilo, jak kontroverzní vztah k sobě tyto dvě země mají. Chudí sousedi a namyšlený náckové. Jako když si dělám legraci ze Slováků, jenže já to vždycky myslím jenom s nadsázkou.

Dvě hodiny a jsem v Lisabonu. Dvě hodiny a přejíždím řeku. Řeka je oceán, ale říká se mu řeka. Mám ten zvláštní pocit okolo žaludku, kterej mám vždycky, když jsem někde poprvé, opojnej pocit štěstí a radosti. Ten se nedá nahradit, ani vykompenzovat, nebo o tom nevím a nikdy jindy, než na cestě jsem ho nezažila. Míjím obrovskou sochu Krista s rozpaženýma rukama, kterej stojí nad městem a žehná mu. To by se v Madridu nestalo, Madrid požehnání nepotřebuje, první rozdíl mezi Madridem a Lisabonem. Ačkoliv s Bohem mám dobrej vztah, nejsem členem žádné církve a náš vztah probíhá pouze na úrovní mýho vědomí, žádný kostely, žádný fráze…ale tenhle týpek, co tam stojí celej kamenej, ten mě potěšil.
Je poledne a já stojím v zácpě daleko od centra, protože v centru se odehrává demonstrace. Letos je vůbec klika se do nějaký tý demonstrace v Lisabonu netrefit. Po půlhodince troubení a posouvání se vpřed rychlostí opilého mrzáka jsem v centru. Vystoupím. Nádech, výdech. Cejtím oceán. Kašlu na památky, a mířím k němu, rovnou za nosem. Sedím na břehu, jako další stovky lidí, kolem plují lodě, špinavý vlny se tříštěj o beton, smrdí to rybinou a v mý hlavě někdo spustil ohňostroj. Že prej Lisabon je uhlazená, evropská, menší ségra Ria. Čím blíž si Lisabon prohlížím, tím víc mi dochází, jaký musí bejt Rio nášleh.
Bez průvodce, bez mapy a bez orientačního smyslu se vrhám do ulic. Dělám to tak vždycky, protože je mi asi úplně jedno, když se ztratím. Když se ztratím, někoho se zeptám na cestu, když se ztratím důkladně, vezmu si taxíka. O co jde.

Historickej výtah… nebo lanovka? Kolem prudí nevychovaný Rusáci, jako všude jinde. Rychle odtamtuď upaluju, po pár blocích potkám holku s krátkejma vlasama a smečkou psů, jak sedí na chodníku a hraje na kytaru a zpívá. Šlo jí to moc hezky. Dala jsem jí pár Euro a sednula jsem si k ní, zapálily jsme si, chvíli tam tak seděly. Ona zpívala, já litovala, že zpívat neumím, tak jsem jí aspoň poděkovala a šla jsem dál. Z hradu se nabízel geniální výhled na „řeku“ a na město, padla na mě únava z ranního vstávání, z cesty a z výstupu na hrad, pár minut jsem tam opřená o zídku klimbala a poslouchala jsem spálený, oplácaný anglický turisty. Vsadím se, že si o mně musej všude myslet, že jsem anglická turistka. Pod hradem jsem si dala portugalskou polévku (mimochodem byla až moc podobná polévkám kastilského typu, achjo), portugalskou rybu, salát, portugalský víno a portugalský cigáro. Fresh and happy. Jdu ke katedrále a potom k chrámu. Tak to by mi stačilo, odkláním se od hlavního turistického proudu, mířím do útrob města. Lisabon má skvělou atmosféru, nic podobnýho pražskýmu, staroměstskýmu Disneylandu. Oprejskaný baráky, prádlo pověšený z oken, od každýho domu se táhne jiná vůně, místy smrádek, řvoucí děti, mrňavý tramvaje, barevný fasády a všude rozkvetlý kytky, na stromech pomeranče, skupinky nudící se omladiny, babky se psama.
Ponořím se do sebe a poslouchám svůj dech a zvuky města. Přemejšlím, proč mám furt potřebu snažit se definovat, co je to „doma“. Kašlu na to, stejně to nevím, rozhodla jsem se, že tuhle otázku uložím k ledu.

Po pár hodinách mě z letargie vytrhávají divný pohledy kolemjdoucích. Vůbec nevím, kde jsem. Zvědavý a oplzlý pohledy přisuzuju svejm rudejm punčocháčům. Ale kdepak, brzy si všimnu, že všechny oči který se ke mně otáčej, září z černejch obličejů. Všichni kolem jsou černý. Černoši, Indové. Jsem jedinej bílej ksicht mezi všema těma černejma lidma, teda chlapama. Další kámen úrazu. Kde jsou ženy?! Instinktivně schovávám foťák a vyndavám si doklady mimo tašku. Co kdyby. Radši neprovokovat. Skvělý!!! Jsem ve slumu!!! Můj první slum! Kolem běhaj smečky toulavejch psů, chlapi vysedávaj na bednách před spíše rozpadlými než polorozpadlými domy, odněkud furt zní hudba, „obchody“ s jídlem a věcma, který mi připadaj orientální. Mám obrovskou radost, že jsem se sem dostala. Ale kudy ven? Půjdu dolů a tam dole někde musí bejt zas moře. Bezvadnej orientační bod, měli by ho mít všude. Po pobřeží dojdu zpět do centra, zatím se setmělo.

I hlavní třídy v úplném centru jsou trochu jiné, než jsem zvyklá. Žádnej make-up, paláce zdobí leda zbytky zašlý slávy, z okapů rostou stromy, ale na chodnících jsou z kamenů vyskládané překrásné mozaiky. Úplně všude. Jakmile odbočím z hlavních tříd, ocitám se v temných ulicích úplně sama. Divnej pocit. Prázdnota vnější s sebou přináší pocit prázdnoty vnitřní. Radši se zas vracím.
Už jsem úplně uchozená, bolej mě chodidla a z rozpuštěnejch vlasů se mi samy začaly splejtat dredy. A mám hlad. Sedám proto zas do auta a vydávám se za Lisabon najít hotel, ze kterýho uvidím na oceán. Potom už se z pláže nehnu. Sedím tam a přemejšlím, proč že je Lisabon lepší než Madrid.
Furt ještě nevím, podle čeho se to pozná, ale rozhodně mám ten pocit taky.

sobota 26. března 2011

Lisboa vol.I










Mejch prvních 24 hodin v Lisabonu. Mejma očima a mým hledáčkem. Ráda bych k němu něco napsala, co jsem tam cejtila a jakou jsem měla náladu, ale zatím jsou všechny ty emoce a zážitky moc čerstvý. Ráda bych nějak smysluplně popsala, jak jsem se cejtila, když jsem letos poprvé seděla u oceánu, jak mi bylo, když jsem se poprvé v životě ocitla ve slumu, na co jsem myslela, když jsem procházela hlavní třídou, kterou lemují jenom opuštěné a rozpadající se domy a paláce, jak mi přejel mráz po zádech, když jsem uviděla obrovskou sochu žehnajícího Krista nad městem. Jenže zatím se mi to nějak v hlavně neustálilo. Zatím mě napadá jediný slovo, jak popsat Lisabon: Hořkosladký.

středa 23. března 2011

mezi řečí

Včera jsem byla v 3000 m.n.m., dnes mi před oknama přistály dvě helikoptéry, za chvíli pojedu rychlostí 250km/h, zítra překonám v pět ráno vzdálenost 800 km a večer se budu cachtat v oceánu. Napadlo mě, jestli náhodou nejsem James Bond. Ne, to ne, prej Karel Gott zpívá, že on je James Bond. Ale zas jsem radši, že Karel je James Bond a já nejsem Karel Gott. Eh...

pátek 18. března 2011

18/03


Život v kufrech a po hotelovejch pokojích. Čekání delší než čekání na Godota.
Zírám z okna, co se to venku ksakru děje. Nad zasněženejma hřebenama hor někomu vytekly vodovky. Nebe přechází z lososové do zlaté, ze zlaté do zelenkavé a ze zelenkavé do tyrkysové, tomuhle obrazu už nic nechybí k dokonalosti, jen tu není nikdo, kdo by zachytil pomíjivost okamžiku, nebo se se mnou aspoň o tu krásu podělil.

Proč už jsem tak dlouho nepila čaj s mlékem? Proč se furt prolejvám kafem jak nervní učitelka ve středních letech, když mi čaj s mlékem chutná mnohem víc.

Už jen tak málo času. Strašně málo času na lásku. A ještě míň než se mi vybije laptop, bohužel nabíječka je někde v kufrech a kufry jsou někde zamčený.

Ráno, když se probudím, hned jdu k oknu a kouknu se na nebe. Vždycky se mi uleví, když tam je. Nebe je totiž všude stejný, potom vím, že ať jsem, kde jsem, já jsem taky pořád já, stejná. Dokud je nebe na svým místě, je všechno v pořádku.

Zejtra je den otců.

pro Černou aby bílá byla

V Praze se bude malovat, malovat a lakovat a nakupovat. Přijde mi to jako dobrej program. Proti depce. A proti hnusnejm bytům.



A všechno bude bílý, aby se mi vždycky spravila hlava, když se vrátím. Aby mě nic nerušilo a nerozptylovalo.


Postel pro princeznu. Kdyžtak ta princezna jsem já, jo.

Bílá je trocha moře. Žádnej posranej sníh. Trochu pláže do života, trochu lodí a majáků, rybářů a sítí.

Bílá pohovka. Proč ne, děti neplánuju. Snad tam hned nevyleju červený víno. Nesnáším, když si vyleju víno. Je mi pak strašně líto, že jsem ho radši nevypila.

Všechny moje barevný šaty budou vypadat krásně u bílých zdí. Budu se jima kochat a bude to děsně povrchní.


Námořníci?
Knihovna. Doufám, že moje jediná kniha nebude iPad. Co bych tam pak dávala?



čtvrtek 17. března 2011

autobusácká

Nastupovaly jsme do autobusu se skvělou náladou, znáte to, když po dlouhý době vidíte blízkou kamarádku, svět je hned veselejší. Měly jsme za sebou krásnej den chození po památkách a z baru do baru a smály jsme se jako puberťačky úplně všemu a z ničeho si nic nedělaly.
K řidiči si klasicky hned přisedla nějaká místní drbna a začala se vyptávat a pokřikovat na celej autobus, to je taky asi všude stejný. To nás přivedlo na téma "řidič hromadné dopravy v Česku" - téma veselé a obsáhlé.
Vzpomněla jsem si, jak jsem se ztratila v Pamploně a na cestu jsem se ptala autobusáka na zastávce a ten mě vzal zadarmo do autobusu, na příslušné zastávce mi zastavil, řekl mi, kde jsem a kam mám jít, zabrzdil autobus, vystoupil a ještě mi cestu názorně ukazoval. Nevídané.
Pak jsem si vzpomněla, jaké pocity ve mě vyvolává jenom projít kolem řidiče, když nastupuju do autobusu směrem Divoký západ. Je to adrenalin. Začnou se mi potit dlaně a třást hlas. Bojím se, jestli nemám příliš velkou bankovku, nebo naopak moc drobnejch. Jestli je moje taška dost akorátní, aby mohla sedět se mnou, nebo jestli ji budu muset strčit do zavazadlového prostoru a celou dobu se modlit, aby mi s laptopem, iPodem, ponožkama a učením neodešel nějakej dobrák ještě než odjedem. Jestli na mým místě nebude sedět autobusákova manželka. Jestli mám dost čistý boty a jestli mu nebude vadit, že mám v tašce sušenku.
Smály jsme se docela nahlas, v Česku už by nám asi někdo řekl, že jsme krávy. V předu na sebe halekal hlouček důchodců a dohadovali se i s řidičem, jak se ma Fernando a že ta dcera od Marii Sol prej chodí s Bulharem. Prostě zábava v plným proudu.
Přemejšlely jsme, dle jakýho klíče vybírají české dopravní podniky své řidiče. Asi podle toho, kdo umí líp odsekávat a vymejšlí peprnější nadávky. Kdo dupe na brzdu jak cvok a furt nervózně troubí. Komu vadí důchodci, teenageři, cizinci, Romové, ženy, děti, cyklisti a cizojazyčně mluvící. Kdo je dostatečně agresivní, aby jej vytočila jakákoliv otázka.
Vystoupily jsme v La Granja de San Ildefonso. Kouzelná vesnice v horách, kde se nachází královský letohrádek a rozlehlé francouzské zahrady. K pokladně jsme přišly v 17:03. Lístky na prohlídku si bylo možné koupit do 17:00.
Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou viděla v autobuse z Dejvic, jež je honosně nazýván Airport express, jak řidič nepříčetně řve na nějakou cizinku, která chudák nevěděla, že v Praze si lístky nemůže koupit u řidiče. Že prej na něj "ta ženská má mluvit česky, když je v Česku".
Prošly jsme si velkej kus zahrad a nafotily jsme spousty skvělejch fotek. Jenomže kastilské počasí předvádělo zrovna svojí drsnější tvář, padal sníh s deštěm a teplota se pohybovala někde kolem pěti stupňů. Vyrazily jsme teda rovnou zpátky na autobus.
Než jsem odletěla napadlo v Praze pověstný tři, u Muzea čtyři, a ode mě z Kobylis až dolů na Palmovku stála kolona aut, autobusů a tramvají. Já jsem byla v jedný tý tramvaji. Se mou taky spousta lidí, kteří někam spěchali a my jsme stáli už patnáct minut snad sto metrů od zastávky. Nějaký odvážlivec se šel zeptat řidiče, zda by nemohl otevřít dveře, že cestující spěchají a ten kousek už si radši dojdou. Upřímně jsem čekala, že řidič vytáhne zpod sedadla brokovnici a všechny nás rostřílí. Ale ono ne. Řidič totiž vůbec nereagoval, nepohnul ani brvou, kamenná tvář. Přišel další člověk, zaklepal na sleněnou kukaň a dotaz zopakoval. Nic. Další žena, zvýšila hlas a dožadovala se otevření dvěří. Řidič si dal rádio víc nahlas. Tak jsme tam spolu čekali další čtvrthodinu, sto metrů od zastávky.
Ze zahrad jsme došly na zastávku už pěkně promrzlé a těšily jsme se do autobusu. Když jsme viděly přijíždějící autobus, už zdálky na mě řidič koukal a jemně pokyvoval hlavou za strany na stranu. Ne, ne, ne. Nechápala jsem, co se děje. Tenhle autobus nejede do Segovie? Ale jo, jede. Všichni si v klidu nastoupili a mně řidič řekl, že se jen otočí a nabere nás. Zavřel dveře a odjel. A nevrátil se.

pátek 11. března 2011

trocha zeměpisu

Kdyby se mi jednou chtělo aspoň z půlky tolik, jak se mi nechce, byla bych děsně akční.
Každý ráno si naplánuju, jak po práci půjdu na procházku/výstavu/do knihovny a potom každý odpoledne sedím na balkóně úplně vyflusaná a říkám si, jak jsem zas mohla bejt ráno tak naivní. Ale dnes jsem si spočítala, že když se nenachám ostříhat dnes, tak o víkendu už nemám šanci a v pondělí mám zas úplně jinej program a pak zas do práce... a že bych musela chodit další tejden s ofinou zubatou jak žralok. Tudíž jsem se vydala do přilehlé vesnice, protože do města...to se mi nechtělo a navíc mi přišlo nějaký drahý, že za umytí vlasů a pět minut stříhání si minule řekli 35 EUR (jestli je to normální, oprav mě).
Řekli mi, že mě vezmou, ale že až tak za půl hodiny. Nevadí, stejně jsem chtěla jít do baru na víno a trochu si srovnat hlavu. Půl hodinka mi stačila na dvě vína. Dvě vína na lačnej žaludek jsou tak akorát, abych přestala bejt nervózní, že svý pěstěný vlasy svěřím do rukou nějakejm vesničanům, který ještě k tomu vůbec neznám a tak vůbec.

"čau, já jsem z Brazílie"
"čau, já jsem Adriana"

Představila se mi nádherná černoška s vlasama po pás. To je dobrý znamení, nikdy totiž nechoď ke kadeřnici, která má sama na hlavě peklo.

"já bych chtěla jen umejt hlavu a ostříhat ofinu"
"jo? A odkuď jseš, že mluvíš tak děsně?"
"eh...z Prahy."
"eh.....odkud?"
"Z Prahy, z Český republiky, to znáš ne?"
"ne"

Dítě který sedělo na proti mě na křesle a houpalo nohama se začalo podivně šklebit. Nebo možná předvádělo svý rovnátka.

"Kondicionér?"
"Co prosim?"
"řekněte jí to někdo anglicky"
"Nene, já vím, co je kondicionér, jen nechápu, jak zní otázka"
"Vona ti ta Češka ale vůbec nerozumí, hihihihi" smrad malej se vložil do rozhovoru. Tady jsou ty děti hrozně nevychovaný. Asi se tu neví, že škoda každý rány, která padne vedle, a hlavně tý, která vůbec nepadne.
"Jestli chceš kondicionér?"
"Jo, jasně, spoustu"

"No a odkaď že to jseš?"
"Z Český Republiky. Možná budeš znát spíš Československo."
"ne"

Mezitím si mě posadila do křesla, vzala nůžky a ustřihla mi kus vlasů. Jenomže já jsem chtěla ostříhat jen ofinu. Nedorozumění mezi Brazílií a Českem.

"A máte tam u vás teplo nebo zimu?"
"Zimu. A sníh taky."
"aha, to bude asi od moře, když je studený moře a fouká od něj, tak je zima"
"ale my nemáme moře"
"nemáte moře? Já myslela, že ta vaše republika je ostrov" (mimochodem to se mi nestalo poprvý, podle mě, jak někdo uslyší republika, tak nás automaticky zařadí někam mezi Dominikánskou republiku a ...asi Grónsko.)
"víš, kde je Německo?"
"tak trochu"
"tak my jsme hned vedle, ale to nevadí, že to neznáš, my jsme malá země"
"to Brazíle je velká"

Když mi stříhala ofinu, naklonila se ke mně tak, že ji skrz výstřih bylo vidět až na pupík a zeptala se, jestli takhle je to dobrý. Jo, takhle to bylo úplně skvělý, akorát se divím, že se to ještě nerozkřiklo mezi chlapama a nestojí tady fronta až ven.
A ty oči... ta měla oči! Mandlový, obrovský oči!
Hned jsem ji odpustila, že mi tu ofinu ostříhala jak podle lyžařskejch brejlí.

čtvrtek 10. března 2011

Picasso said



že "The chief enemy of creativity is good sense"
což mi příjde skvělý, člověk si na sebe může vzít cokoliv a v nejhorším to ten nápis na tašce omluví

pondělí 7. března 2011

harassment

Všichni údržbáři nejsou idioti a né každej idiot je údržbář, ale Ty Údržbáři jsi pro mě zhmotněním představy údržbáře- idiota.
Každý den mi předváníš, jak jsi jemnocitnej a svejma hlubokejma očima se snažíš vpít do těch mých, tímpádem fakticky nechápu, jak sis nemohl všimnout tý dvěstětřicetikilometrový propasti mezi náma. Chápeš, co tím myslím? Představ si, že bych šla já a na potkání štípla ředitele do zadku. Tak asi takhle nevhodně se chováš Ty, Údržbáři.
Namátkou...Ty jseš starej, já jsem mladá, ty jseš jednoduchej, já jsem chytrá (v porovnání s Tebou), ty jseš slizkej, já jsem hezká (v porovnání s Tebou), ty smrdíš, já voním (objektivně) a tak bych mohla pokračovat donekonečna! Nehodíme se k sobě.


"No, tak, guapa, řekni něco!"
"hmm"
"řekni nám něco o sobě..."
"mmm...ja nevím, co by vás zajímalo..."
"Tak třeba, máš přítele?"

Začneme tím, že není (ani ve Španělsku) normální zdravit někoho, pokaždý, když ho potkáš. Chápej Údržbáři, pracujem ve stejným baráku, za těch osm hodin se potkáme klidně patnáctkrát, nemusíš na mě pokaždý hulákat přes celou chodbu "Ahoj, dobrý den!". Stačí, když se potkáme, například mírné pokynutí hlavou, nebo úsměv.
A jsme u toho...že se na Tebe usměju, neznamená, že si chci povídat.
A neptej se mě furt dokola, jak se mám, jednak ode mě stejně nikdy neuslyšíš nic jinýho než "dobře a Ty?" a druhak to není normální, ptát se někoho pětkrát denně, jak se má. Jednou stačí. Když odpovím "dobře a Ty?, neznamená to, že chci poslouchat, co si dělal předchozích pět dní, je to prostě jenom zdvořilostní fráze.

"no a máš tady nějakýho kamaráda?"
"jo, díky, mám tu spoustu přátel"
"no, ale máš tu nějakýho KAMARÁDA"
"prosim?!"
"no víš přece, jak TO myslím...."

Nesahej na mě. Zoufale Tě prosím, nesahej na mě. Neplácej mě po zádech. Neopírej se o mě. Nepoklepávej mi po rameni, když jím a ty jdeš kolem. Nenarovnávej mi límeček. Netahej mě za cop- není to vtipný. Nesnaž se mi smíst řasu z obličeje. Nechytej mě za loket, když od Tebe něco potřebuju. Necvrnkej mi do nosu!!! (jsem zásadně proti trestu smrti, pouze když mi někdo-kdokoliv- cvrnkne do nosu, nepříjde mi jeho zavedení zas tak špatný nápad). Neporušuj mojí osobní zónu, která je běžně zhruba půl metru kolem mě, ale Ty máš výjmku- nepřibližuj se na metr.

"Nejela bys se mnou někdy do Ávily?"
"jj, určitě se někdy podívám do Ávily"
"Já bydlím v Ávile"
"jj, to se máš, prej je to hezký město"
"Bydlím sám v Ávile, nepřijedeš někdy?"

Nešpehuj mě. Jo, je to divný, že pokaždý a kamkoliv se hnu, ty se tam najednou vynoříš a musíš tam něco šroubovat, nebo zatloukat. Nemusíš mě sledovat, jak nakládám desetikilový krabice na vozejk, dokonce ani nechci, abys mi s tím pomáhal (což by Tě ale stejně nenapadlo). Kvůli Tobě jsem začala chodit všude po schodech, protože pokaždý, když jsem si zavolala výtah, přijel si v něm i Ty. A neříkej mi, že na sebe máme "štěstí", protože v tomhle čuchám spíš spojitost s kamerovým systémem, kterej se promítá u Tebe v kutlochu.

"Chutná ti španělský jídlo?"
"hmm"
"A chutná ti sladký?"
"hmm"
"Já umím skvěle vařit."
"jj, já docela taky"
"A CO máš ještě ráda?"


Když se zrovna nesměju, neznamená to, že se cejtím opuštěná. Když nechci, abys mi nosil v deset večer na pokoj čokoládu, neznamená to, že se strachuju o svou figuru. Nemusíš mi vykládat, že ve Španělsku máte krále. Já to vím, každej, kdo navštívil střední školu, to ví. Ale to zas nemůžeš vědět Ty, že jo. Nevykládej mi o fotbale, to že si v mládí kopal v nějaký místní pralesní lize, neznamená, že bych se měla zajímat o fotbal.
To že ti nerozmumím, neznamená, že bys snad mluvil tak učeně. To, že Ti řeknu, že Ti nerozumím a odcházím, neznamená, že chci abys mě dobíhal a zvýšeným hlasem mi svůj poznatek opakoval.
To že nejseš v obraze, fakt neznamená, že bys byl takovej formát. (díky Kato)
Ne, nezeptám se Tě, co chceš. Protože to je přesně to, co vůbec vědět nechci.

"Adriano, bež k Údržbářovi pro ...."
"Nemohl by tam jít někdo jinej?"
"Proč?"
"Když on mě furt tak hrozně nahlas zdraví"

sobota 5. března 2011

Ženy a kočky si dělaj co chtěj.





Horečka sobotní noci.... Tak tohle teda není.
Mohla jsem jít na karneval s Brazilkama a zůstávám doma. Asi mi něco je.
Koupila jsem si tak skvělej lak na nehty, že bych o něm nejraději napsala celej článek, ale kdo by to četl.
Probíhá nutná údržba. Den odepisování na emaily.
V posteli s Charlesem Bukowskim, vzrušuje mě!