pondělí 28. února 2011

Zasněžené intermezzo

Minulý týden tu bylo necelých 25 stupňů (říká teploměr v mojí hlavě- každopádně přes 20 bylo), rozkvetly nám stromy, mě přestalo tolik mrzet, že můj nasvětěnejlepší kabát je ukradenej, na chlapy vlezlo jaro a já se radovala, že svůj chorobně pobledlý ksicht vystavím slunečním paprskům a budu věřit v zázrak.

Nicméně Alvaro to prej říkal, že na jaro máme zapomenout, a tenhle Alvaro má prej vždycky pravdu. A měl.

Ráno jsem se probrala, rozhrnula závěsy a koukám, že nic nevidím. Celej náš slavnej výhled tentam, na rozkvetlý stromy nasněžilo a moje nálada klesla hlouběji než rtuť teploměru. Nerozumím tomu a nepříjde mi to správný. Tolik naděje probudit v lidech a potom přijde blizzard?!

Každopádně musí se nechat, že španělské městské služby překvapeny nebyly (narozdíl od těch ašských, které jsou zaskočeny i v polovině ledna a na konci už stejně nemají sůl na posyp) a ještě než se první nejistá vločka rozechvěle spustila z kastilského nebe mezi nás, už na ni čekalo stádo pluhů mamutovitých řízených běsnícími řidiči s krví podlitejma očima a zubama vyceněnýma.

Naposledy na Barajas jsem si říkala, když jsem viděla ty nekonečný řady pluhů a sypačů, jestli jich mají víc, než Iberia letadel.

Nedávno jsem si tak vykračovala do hospody po místní výpadovce- ještěže ne Z hospody- a proti mě se ze zatáčky vyřítilo se strašlivým řevem obrovský monstrum, ze kterého po stranách lítaly jiskry. Hlavou mi probělho ledacos typu: "A je to, spadla klec, to máš za to za všechno, čubko, už si pro tebe jdou"... naštěstí se ukázalo, že peklo ještě pár let počká, že proti mě vyjel jenom pluh se spuštěnou radlicí, kterou strouhal o asfalt, protože široko dalek žádnej sníh nebyl.

Údajně se tu během jednoho dne dá stihnout lyžovačka na horách a opalování se na pláži. Dokonalý.

A v drogerii jsem jako dárek k nákupu dostala prímový rukavice.

Žádné komentáře:

Okomentovat