úterý 15. února 2011

Velkej bratr- lepší než žádnej bratr.

Nemám problém lecos ventilovat do světa, vlastně se hrozně ráda předvádím. Na svůj profil na facebooku přidávám myšlenky, fotky a zážitky klidně několikrát denně, zapojuju se do diskuzí na nejrůznějších serverech, místo a bych si psala deník do šuplíku a dala pokoj, mám blog a raduju se z každýho novýho shlédnutí. Je mi upřímně jedno v kterejch dokladech mám jakej čip, kdo mě jak může sledovat podle lokace mobilního telefonu, platební kárty nebo kýho jakýho jinýho výra, streetviews mě nijak nedráždí, kamerový systémy jsou mi volný. Nejsem žádnej agent a ani nepáchám jinou protistátní činnost, ať si mě sleduje, komu se zachce. Prostě mi příjde, že jsem všeobecně velmi sdílná.

Dokonce mě i irituje, když to tak ostatní nemaj. Když nechtěj mít profil v žádný sociální síti, když nejsou dohledatelný googlem. Buď si myslím, že se dotyčnej bere moc vážně, nebo že je paranoidní. Jeden můj známej se chlubil tím, že profil mít na facebooku nikdy nebude. Stačilo neodpovědět na pár zpráv a hele, kdo mi poslal žádost o zařazení do přátel. Jednoduché a prosté.


Ale přesto přezevšechno cítím nějakou hranici svýho soukromí, přes kterou pustím málokoho. Nemám ráda, když se mě dotýkaj cizí lidi. Nemám ráda, když se mě někdo vyptává na věci o nichž dobrovolně sama mluvit nezačnu a nenechá se odbýt. Nemám ráda, když mě někdo chce fotit, a neřekne mi, jakej má s fotkama záměr. Existujou věci, který se odehrávaj jenom v mojí hlavě a když se s o tyhle pochody s někým podělím, nepřeju si, aby je dotyčnej předával dál.
Ale tak to máme ostatně asi všichni, že.

Pomalu se dostávám tam, kam jsem chtěla, sorry, že to tak trvá.

Co ale nikdy nejsem schopná překousnout, je, když se někdo začne vrtat v cizím telefonu, snaží se dostat do emailové schránky, která mu nepatří, přečte si historii cizího chatu, icq, skypeu... proč má, proboha,někdo potřebu, dozvědět se o věcech, které jsem chtěla sdělit jen a pouze tomu adresátovi. Neber, co ti nikdo nenabízí. Zrovna tak je to s diářem, ten slouží čistě pro mojí potřebu zorganizovat si čas. Čím je mi osoba, která tuhle hranici překročí bližší, tím to cítím jako větší problém. Před svými blízkými si přeci nebudu schovávat telefon, ani rychle schazovat otevřená okna do lišt. Proč? Protože jim důvěřuji.
Tudíž je pro mě obrovským zklamáním, když mi tohle někdo udělá. Věcí, přes kterou se nemůžu přenést. Definitivní ztráta důvěry.
Mně samotnou by tohle nikdy nenapadlo provádět. Nepokládám otázky typu: "Kdo ti volal?", "Co sis vprávěl/a s XY?"
Zkuste tedy, prosím, aspoň vy, jež můj blog čtete, zapřemýšlet nad tím, kde v dnešním světě, kde je slovo sdílet alfou i omegou, začíná hranice soukromí. Bez důvěry nemůže fungovat žádnej vztah.

Můj žebříček hodnot připomíná spíš prolejzačku, ve který ani já pořádně šplhat neumím. Proč mi příjde v pořádku pravdu zamlčet, ale nenávidím lhaní? Proč dokážu akceptovat nevěru, ale nedokážu zkousnout rozvod? Kdo ví.
Ale na telefon mi nikdy nesahejte!

2 komentáře:

  1. Přísahám na holej pupek, že se Tvého telefonu ani nedotknu!
    Jsem tu dnes prvně a jsem úplně unešena, zajímavé čtení, skvělé fotky.
    Tenhle článek bych mohla slovo od slova podepsat (jen s tím rozvodem si nejsem jistá, já bych ho někdy asi povolila... ale jsem v tomto jen teoretička - nesezdaná (přesto věrná).:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Jano, děkuji za milá slova!
    Jasně, že článek je trochu nadnesenej, aby byl ke čtení =) za sáhnutí na svůj telefon ruce nesekám!
    K těm rozvodům... na těch se mi nelíbí, že v poslední době se na ně pohlíží jako na něco úplně normálního, co je většinou prvním a "nejsnadnějším" řešením partnerské krize. Vadí mi, že lidi se nesnaží najít kompromis a pracovat na sobě a na vztahu, nezatěžujou se tím, jak rozvod poznamená jejich děti a se slibem "až do smrti" si klidně vytřou ... .
    Asi jsem naivní, ale maželství by nemělo bejt "na zkoušku". Haha, ale ujišťuju tě, že já jsem taky jen teoretik...a ještě dlouho budu! =)
    Měj se krásně, díky za návštěvu!

    OdpovědětVymazat