pondělí 28. února 2011

Zasněžené intermezzo

Minulý týden tu bylo necelých 25 stupňů (říká teploměr v mojí hlavě- každopádně přes 20 bylo), rozkvetly nám stromy, mě přestalo tolik mrzet, že můj nasvětěnejlepší kabát je ukradenej, na chlapy vlezlo jaro a já se radovala, že svůj chorobně pobledlý ksicht vystavím slunečním paprskům a budu věřit v zázrak.

Nicméně Alvaro to prej říkal, že na jaro máme zapomenout, a tenhle Alvaro má prej vždycky pravdu. A měl.

Ráno jsem se probrala, rozhrnula závěsy a koukám, že nic nevidím. Celej náš slavnej výhled tentam, na rozkvetlý stromy nasněžilo a moje nálada klesla hlouběji než rtuť teploměru. Nerozumím tomu a nepříjde mi to správný. Tolik naděje probudit v lidech a potom přijde blizzard?!

Každopádně musí se nechat, že španělské městské služby překvapeny nebyly (narozdíl od těch ašských, které jsou zaskočeny i v polovině ledna a na konci už stejně nemají sůl na posyp) a ještě než se první nejistá vločka rozechvěle spustila z kastilského nebe mezi nás, už na ni čekalo stádo pluhů mamutovitých řízených běsnícími řidiči s krví podlitejma očima a zubama vyceněnýma.

Naposledy na Barajas jsem si říkala, když jsem viděla ty nekonečný řady pluhů a sypačů, jestli jich mají víc, než Iberia letadel.

Nedávno jsem si tak vykračovala do hospody po místní výpadovce- ještěže ne Z hospody- a proti mě se ze zatáčky vyřítilo se strašlivým řevem obrovský monstrum, ze kterého po stranách lítaly jiskry. Hlavou mi probělho ledacos typu: "A je to, spadla klec, to máš za to za všechno, čubko, už si pro tebe jdou"... naštěstí se ukázalo, že peklo ještě pár let počká, že proti mě vyjel jenom pluh se spuštěnou radlicí, kterou strouhal o asfalt, protože široko dalek žádnej sníh nebyl.

Údajně se tu během jednoho dne dá stihnout lyžovačka na horách a opalování se na pláži. Dokonalý.

A v drogerii jsem jako dárek k nákupu dostala prímový rukavice.

úterý 22. února 2011

22/02/11

Strašně bych si přála dostat do ruky pořádnej foťák.
Nojo, západ slunce je evergreen.
Ale mám i spoustu jinejch nápadů.

sobota 19. února 2011

Museo nacional centro de arte Reina Sofia








Ačkoliv si poslední dobou připadám jako král Kazisvět, kam mě pustěj, tam deset let tráva neporoste, tenhle výlet mi vyšel skvěle.
Vydala jsem se na Picassa do Madridu do muzea moderního umění (jak jsem minule půl dne marně hledala Picassa v Pradu, to už jsem tu zmiňovala) a aniž bych něco tušila, trefila jsem se do dne, kdy byl na všechny výstavy vstup zdarma. Odměnou mi byla sice přítomnost půlky Madridu a nezanedbatelného počtu turistů, přesto jsem si své intelektuální odpoledne užila, jak jsem chtěla. Čtyři hodiny jsem se procházela mezi fantastickými obrazy a plastikami a nejvíc ze všeho se mi líbily fotografie, které vznikaly po skončení občanské války, černobílé a přece naprosto aktuální.
A hlavně (!!!) jsem konečně viděla Guernicu! Tím jsem jednak vyškrtla další položku ze seznamu věcí, které musím vidět/zažít/udělat a druhak, jak jsem se na ní tešila už dlouho, když jsem se k ní blížila, měla jsem husí kůži a zatajenej dech, a když jsem tak pod ní stála, mohla bych svoje pocity přirovnat k mystickým zážitkům.
Nevyfotila jsem ji, v celém muzeu se fotit smělo, ale zde samozřejmě ne (ne že by tam všichni kromě mě nefotili), navíc bych si nechtěla takovou chvíli kazit focením- protože to se musí zažít.

pátek 18. února 2011

el sabor de la tradición


Když jsem se dozvěděla o projektu Czech Specials, byla jsem fakt nadšená, přišlo mi to, že je to jedna z cest, jak povznést českou gastronomii vejš než na smažák a dostat ji do povědomí nejenom cizinců, ale hlavně a především Čechů. Jenomže to je přesně ta věc, která na tomhle projektu spolehlivě nefunguje, nikdo o něm nic neví dál než v Berouně a tam taky jenom možná. Nevim, proč to tak je, ale když se řekne "česká kuchyně" víc než na svíčkovou a knedlozelovepřo si vzpomene jeden ze sta.
Regionální kuchyně je úplným tabu, Czech Specials, Neczech Specials, tyhle věci prostě uměle vytvořit nejdou. Dozvěděla jsem se například, že specialitou v mém rodném kraji jsou jakési tvarohové knedlíky s perníkovou omáčkou, a docela mě zamrzelo, že dodnes mi to někdo neřekl, to bych klidně jedla každej tejden. Tak jsem se ptala v okolí a nepotkala jsem se s nikým, kdo by zmíněnou "slavnou" regionální specialitu alespoň znal. Po nadhození tématu ve škole, jsme se shodli, že pokud bychom se o tématiku nezajímali sami, nikdy bychom se o žádném Czech Specials nadozvěděli a i tak se Czech Tourismu daří před náma držet projekt v tajnosti.


Poté jsem se ocitla v Kastilii, kde je situace extrémně opačná. Úplně každá vesnice nad zhruba pět set obyvatel staví svůj marketing na tradici regionální kuchyně- až to občas působí směšně. Cocina típica castellana je zaklínadlo vznášející se nad každou (a to fakt nepřeháním) hospodou a restaurací. Tudíž, milý turisto, pokud si kastilské kuchyni nepřišel na chuť, máš to ale smůlu. Hlavně to neříkej nahlas a jeď si zpátky do Madridu, třeba do McDonalds, když jseš takovej.

Jak to dělají místní domorodci, když chtějí jít do restaurace, nevim. Pravděpodobně celý svůj život fakt jedí těch deset nejslavnějších regionálních specialit pořád dokola a nevadí jim to.

V hotelu, kde pracuji, se nachází i michellinská restaurace a pro své zaměstnance vyvařuje podobně jako pro hosty, tímpádem jsem se i já ocitla k bludném kruhu pojídání dušených selat, vařených kuřat, fazolí a chlebových polívek a ještě stále jsem pod dohledem všech svých kolegů, kteří napjatě sledují mojí mimiku při jezení. Jedno zaváhání, jedno neuvážené nakrčení nosíku a ne světě je urážka toho, čeho si místní cení nejvíc. Jejich regionální kuchyně.

Abyste mi dobře rozumněli, místní kuchyně je výborná, s láskou připravovaná, z kvalitních surovin zpracovaná a s pýchou prezentovaná. Ale už by to pomalu chtělo změnu.

Království za pizzu!!!

úterý 15. února 2011

Velkej bratr- lepší než žádnej bratr.

Nemám problém lecos ventilovat do světa, vlastně se hrozně ráda předvádím. Na svůj profil na facebooku přidávám myšlenky, fotky a zážitky klidně několikrát denně, zapojuju se do diskuzí na nejrůznějších serverech, místo a bych si psala deník do šuplíku a dala pokoj, mám blog a raduju se z každýho novýho shlédnutí. Je mi upřímně jedno v kterejch dokladech mám jakej čip, kdo mě jak může sledovat podle lokace mobilního telefonu, platební kárty nebo kýho jakýho jinýho výra, streetviews mě nijak nedráždí, kamerový systémy jsou mi volný. Nejsem žádnej agent a ani nepáchám jinou protistátní činnost, ať si mě sleduje, komu se zachce. Prostě mi příjde, že jsem všeobecně velmi sdílná.

Dokonce mě i irituje, když to tak ostatní nemaj. Když nechtěj mít profil v žádný sociální síti, když nejsou dohledatelný googlem. Buď si myslím, že se dotyčnej bere moc vážně, nebo že je paranoidní. Jeden můj známej se chlubil tím, že profil mít na facebooku nikdy nebude. Stačilo neodpovědět na pár zpráv a hele, kdo mi poslal žádost o zařazení do přátel. Jednoduché a prosté.


Ale přesto přezevšechno cítím nějakou hranici svýho soukromí, přes kterou pustím málokoho. Nemám ráda, když se mě dotýkaj cizí lidi. Nemám ráda, když se mě někdo vyptává na věci o nichž dobrovolně sama mluvit nezačnu a nenechá se odbýt. Nemám ráda, když mě někdo chce fotit, a neřekne mi, jakej má s fotkama záměr. Existujou věci, který se odehrávaj jenom v mojí hlavě a když se s o tyhle pochody s někým podělím, nepřeju si, aby je dotyčnej předával dál.
Ale tak to máme ostatně asi všichni, že.

Pomalu se dostávám tam, kam jsem chtěla, sorry, že to tak trvá.

Co ale nikdy nejsem schopná překousnout, je, když se někdo začne vrtat v cizím telefonu, snaží se dostat do emailové schránky, která mu nepatří, přečte si historii cizího chatu, icq, skypeu... proč má, proboha,někdo potřebu, dozvědět se o věcech, které jsem chtěla sdělit jen a pouze tomu adresátovi. Neber, co ti nikdo nenabízí. Zrovna tak je to s diářem, ten slouží čistě pro mojí potřebu zorganizovat si čas. Čím je mi osoba, která tuhle hranici překročí bližší, tím to cítím jako větší problém. Před svými blízkými si přeci nebudu schovávat telefon, ani rychle schazovat otevřená okna do lišt. Proč? Protože jim důvěřuji.
Tudíž je pro mě obrovským zklamáním, když mi tohle někdo udělá. Věcí, přes kterou se nemůžu přenést. Definitivní ztráta důvěry.
Mně samotnou by tohle nikdy nenapadlo provádět. Nepokládám otázky typu: "Kdo ti volal?", "Co sis vprávěl/a s XY?"
Zkuste tedy, prosím, aspoň vy, jež můj blog čtete, zapřemýšlet nad tím, kde v dnešním světě, kde je slovo sdílet alfou i omegou, začíná hranice soukromí. Bez důvěry nemůže fungovat žádnej vztah.

Můj žebříček hodnot připomíná spíš prolejzačku, ve který ani já pořádně šplhat neumím. Proč mi příjde v pořádku pravdu zamlčet, ale nenávidím lhaní? Proč dokážu akceptovat nevěru, ale nedokážu zkousnout rozvod? Kdo ví.
Ale na telefon mi nikdy nesahejte!

pondělí 14. února 2011

San Valentín







Na to, že je člověk sám jak kůl v plotě, se musí především nemyslet! Zabavit se. Na Svatýho Valentýna večer, bez hlasu, bez volna, bez nálady a bez společnosti- to dá docela práci.
Můj recept je: za poslechu brazilské samby se probírat módníma časopisama a blogama, především se nezabývat ničím, co by náhodou nebylo úplně povrchní (!) soustředit se na lakování nehtů, poklepávat si nohou do rytmu a těšit se návštěvu kubánského baru, roztřídit maily, prohlížet si fotky od moře, hledat inspiraci a diskutovat na diskuzních serverech do bezvědomí.
A nepanikařit! Protože zejtra už žádnej Valentýn nebude. A tím bychom to měli odbyté- alespoň do prvního máje. (tak co, budu se vyhejbat rozkvetlým stromům jak čert kříži, nebo to tady nevedou?)

Fotografie jsou ilustracemi k tomu, co bych si asi tak přála k Valentýnu dostat (kdyby mi někdy někdo nějakým omylem něco chtěl dát)


Ukradené ze španělské edice Elle- vyfocené na včerejším předávání filmových cen Goya v Teatru Real v Madridu.

neděle 13. února 2011

Castillo de Coca




Jet 50 km do vesnice duchů, za deště a půl hodiny po zavíračce- to se mi zas povidlo.
Ten hrad není z lega, je obrovskej, dost zvláštní a pravděpodobně na celým světě zajímá jenom mě.

pátek 11. února 2011

11/02/11





Vzpomínám na doby, když jsem řekla, že mě čeká "víkendový masakr" a znamenalo to, že budu tři dny v lihu. Teď "víkendový masakr" znamená tři dny v práci v poklusu.
Tak alespoň trochu odpočinku na balkóně, sluníčko a hory a nový barevný šaty.