sobota 15. ledna 2011

jako prase v žitě


Zatím jsem stále nadšená, všichni jsou na mě milí a snaží se mi rozumět, což nejspíš není žádná hračka. A zatím jsem ještě nezačala pracovat, další den volna jsem využila k učení se a kolem čtvrtý jsem vyrazila do města. I tak to ještě bylo brzo a ve městě nebyla ani noha, oni to totiž tady maj trochu jinak, úzkostlivě dodržují odpolední siestu, ačkoliv tu rozhodně není žádný vedro a nic, co by jim v práci vadilo, a do ulic se vyráží tak v půl osmý nejdřív.
Dokonce jsem zvládla najít zastávku, zorientovat se v linkách, koupit si jízdenku a nastoupit do správného autobusu. Stupidita, že? Ale víte, jakou jsem měla radost, že se mi to povedlo!
V infocentru jsem z paní vydyndala mapu tohoto "velkoměsta" a šla jsem na obhlídku.
Po třech hodinách procházení se bych řekla, že se po centru orientuju. I bez mapy. Krása.

A večer jsem se sešla s jednou slečnou z Česka, která tu studuje, aby mi řekla co a jak... a tak. No a nakonec se nám to kafe zvrhlo v tři vína (sklenky, ne láhve, aby bylo jasno) a ještě mi bylo líto, že s ní nemůžu jít pařit.
Jenomže ono i to paření zde vypadá jinak než u nás. Do baru nebo nějakýho hudebního klubu, či na piškotéku nemá cenu chodit dřív než v jednu, ve dvě ráno. Do tý doby se doma pokládá základ. Nejlepší zábava zde vládne tak kolem páté ranní a domů největší looseři choděj po šestý, ti ostatní klidně na desátou dopoledne.
Což já jsem si samozřejmě nemohla dovolit, abych si hnedla neutrhla v hotelu ostudu a nenastoupila do práce s opicí na zdech.

No a s tou mojí prací to vypadá taky pěkně. Dneska jsem měla nastoupit. Jenomže mi nikdo neřekl kdy a kam, co mám mít na sobě a co budu dělat. Protože to nikdo neví. A ta co by to mohla vedět, nebo spíš by to mohla vymyslet a někam mě poslat, chodí do práce nejdřív na půl jedenáctou. Né že bych se zlobila. Ale nemusela jsem vstávat v sedm a hnát se na snídani s provinilým pocitem, že jsem něco promeškala.
Taková španělská klasika, občas se divím, jak to tady může všechno fungovat. Ale funguje a nikdo se nestresuje. Na to se dá zvyknout.

Takže se loučíma a za zvuku Radia Tres si jdu ještě zdřímnout. Maňána!

Žádné komentáře:

Okomentovat