středa 5. ledna 2011

7 dní


Já vím, že dělám, jako bych se stěhovala na Mars a měla tam zůstat do konce svýho života. Ale víte co? Mně to tak příjde. Je to moje první delší cesta dál než do západního Německa. Je to pro mě důležitější, než důležitý. Jasně, zvládly to miliony lidí přede mnou a nemuseli o tom nikomu vykládat, ale já mám tu výhodu, že mám blog. Tudíž před všema jsem hrozně cool, ale tady a v koutku svojí duše mám tetelivou radost, že konečně vypadnu a taky jsem trochu maličko nervózní, i když vlastně nevím proč.

Co se mi honí hlavou?
Letenky jsou v cajku, přestup nějak zvládnu, kufry mám, zabalit si snad zvládnu, však už v tom mám cvik. Pojištění zdravotní, cestovní, zneužití platební karty, ztráty zavazadel, zrušení letu. Všechno mám. Platební karta pro platby v zahraničí a pro platby přes internet. V bance nahlásit, že odjíždím. Účet korunovej a eurovej. Pracovní smlouva. Smlouva o finančním vyrovnání. Kopie smluv. Dva telefony. Školný zaplacený, registr předmětů odevzdanej.
Co ještě?

Až budu velká, budu cestovat jen se zlatou kreditkou v kapse saka od Burberry.
Když nejdne o život,jde o hovno, říká si královna melodramatu.

Jdu dopít to bulharský víno a radši si to všechno projedu ještě jednou.
Buenas noches.

Žádné komentáře:

Okomentovat