sobota 8. ledna 2011

4 dny a (ne)klid


Trochu jsem se dnes prohrabala v šuplících a četla jsem si věci, které jsem napsala někdy v minulosti. Protože chorobnou potřebu psát na sobě sleduju už dlouho, počtení to bylo zajímavé. Pro jistotu mám ovšem ty texty, které jsem psala v nejbouřlivější pubertě schované a zamknuté a přečtu si je, až budu mít pocit, že už v pubertě nejsem. Hehe, jen aby to někdy přišlo.
Přiznávám, že občas jsem psala hrozný bláboly, ale naštěstí převažují texty, které mě samotnou udiví- nikoliv obsahem, ale formou. Prostě mi některý ty věci příjdou dobrý, možná trochu moc osobní, ale což... s kůží na trh.

Tuhle krátkou věc jsem napsala koncem roku 2008, shledala jsem, že jsem se zjevně moc nikam neposunula, témata furt stejný, styl taky.
Komu vadí srdceryvný cancy, doporučuju dál nečíst =)

Fiktivní rozhovor, trochu můj, ale víc smyšlený.

Nemůžeš přeci odjet teď.

Naopak, právě že musím odjet. Musím odjet přesně tak, jak vždycky, jenom s tím rozdílem, že teď odjíždím dál a na delší dobu. Ani sama sobě to vysvětlit neumím, ale zkoušim to od tý doby, co jsem na sobě tuten syndrom zpozorovala, syndrom…jak to říct… periodického opouštění všech jistot a opětovného návratu k nim, abych si jich opět mohla vážit?

Zase mě opouštíš zrovna v době, kdy jsem si začal myslet, že všechno je fajn a všechno je skvělý.

Promiň, dělám to proto, že si tě chci vážit, že nechci, aby ses stal samozřejmou součástí mého života, nechci, aby se náš společnej, nádhernej život stal stereotypem. Musím odjet, abych se mohla vrátit.

Co to je, do hajzlu, za blbost?!

Sama nevím. Promiň. Někdy si myslim, že ty jseš to nejlepší, co mě potkalo, že je přirozený tě milovat, bejt tady pro tebe, starat se o tebe, snažit se ti dát všechno, co je v mejch silách, poporovat tě ve všem, co děláš, snažit se tě pochopit. Pokouším se ve správnym poměru nakombinovat to, abys cítil, že máš nějaký zázemí, nějaký blbý teplo domova a zároveň, aby ses necejtil svazovanej, abys měl ňákej pocit svobody. Chci tady bejt, když mě potřebuješ, nechci tě rušit, když máš práci a nevyčítat ti, když se mnou bejt nechceš. A přece musíš pochopit, že všechno tohle zvládat je docela dřina, prostě v celym tom myšlení na tebe a náš skvělej a jednouchej život ztrácim sama sebe, ztrácim pojem o tom, co sama chci. A to je ta chvíle, kdy musím odjet. Dřív než tě začnu nenávidět.

Takže ty mě nenávidíš?!

Poslouchej mě kurva, miluju tě, a protože tě opravdu chci milovat i v budoucnu, musim odjet, abych se mohla vrátit.

A nepříjdeš si trochu praštěná? Co ti se mnou chybí? Co budeš v tom Háji dělat, s kým tam budeš, vždyť nemáš ani dost peněz, abys tam mohla někde zůstat!

O mě se neboj. Mám vcelku jasnou představu kde a s kým budu a co tam budu dělat.

A povíš mi to?

Ne. To by pak neplnilo svůj účel, chápeš mě? Ne… tys mě prostě furt nepochopil. Musim si vzpomenout, že nejdůležitější člověk v mým životě jsem já, ne, nemyslim to sobecky, ale chci bejt sama, mezi lidma, který jsou trochu jiný než jsme my, chci trochu popřemýšlet o životních hodnotách, nebo jak to nazvat, neber si to osobně. Prostě fakt musim odjet, nebo tady zcvoknu.

Ty už jsi zcvokla. Mohla bys laskavě přestat myslet furt na sebe, uvědom si, co jsem pro tebe udělal, pro mě si ty vždycky byla ta hlavní priorita, všechno, co dělám, dělám pro tebe, pro nás, a ty se jen tak najednou sbalíš a odjedeš a řekneš, sorry, neber to osobně.

Jo.



Žádné komentáře:

Okomentovat