sobota 29. ledna 2011

Party hard

Párty v Segovii, to je teda něco. Ostatně, co bych chtěla od malýho města.

Ačkoliv bych si nikdy nemyslela, že to opravdu někdy dobrovolně udělám, šla jsem na diskotéku. V prvním klubu jsem měla pocit, že jim tam zbytečně zvyšuju věkovej průměr a navíc hráli fakticky hrozně otravnou hudbu. Českej pop je sračka a upřímně mě mrzí, že ho někdy omylem zaslechnu, ale radši bych celej večer poslouchala Míšu Dejvida (ne, to kecám, to bych šla domů) než španělskej pop. Laciné rytmy, dojemné zabarvení hlasu v kombinaci se španělštinou (ještěže těm textům nerozumím!) ve mě razdva vyvolali pocit, že mám poslouchat set úvodních melodií z telenovel. Než jsem se stihla rozkoukat, už se na mě přilepil jakýsi latino lover, takže chca nechca se šlo tančit. Nakonec, když jsem se dostatečně intoxikovala tequilou, jsem i docela měla pocit, že se bavím.

První rána pod pás přišla, když se mě latino lover optal, zda li je Česko stále tak militantní země, jako před pěti lety. WTF?! Sebrala jsem čelist z podlahy, ale nesebrala jsem sílu toto konverzační téma udržet. Druhá a největší rána přišla se zjištěním, že nějaký dobrák si odnesl můj kašmírovej kabát a jediné, co mi nechal byl můj svetr zašlapanej v bahně pod barem. Fakt díky. Ne, fakt... to je dostatečnej důvod předvést hysterickej záchvat. Jedinej slušnej, drahej a kvalitní kousek v mém sekáčovém šatníku. To by mě čert vzal. Nesu to těžce, ale beru to jako znamení zeshora. Nelpět na hmotnejch věcech!


Během večera jsme se přesunuli do druhého klubu, kde sice hráli nepatrně líp, ale jelikož hodina již značně pokročila, měla jsem co dělat, abych stíhala odmítat návrhy kvalitního sexu, zároveň nevystřízlivět a odpovídat na záludné otázky typu: "Hlavní město Československa jsou Karlovy Vary?"
Po každé podobné frázi jsem si šla na bar objednat tequilu. Myslim, že jsem jich měla hodně.

A když už jsem byla ve stavu, kdy se mi jeden Juan, nebo Ramon, nebo kýhovýrajaksemenoval, začal líbit, nebyla jsem ale ve stavu, kdy bych mu něco rozumněla španělsky. Takže když mi potřetí lámanou angličtinou zopakoval, jak je důležitý umět španělsky, nebylo jiné cesty, než jet domů. Nebo kdybych mu musela udělat, co jsem mu na očích viděla, musela bych ho zbít.

Do hotelu jsem dorazila v osm ráno a to byste nechtěli zažít ten potupnej pocit, vracet se jak zmoklej, zbitej a okradenej pes.
Takže příště jinak! Ale jak?

Království za kafe




Trochu depky do života





Mám kocovinu, venku buď sněží, padaj kroupy, nebo chčije a když je jasno, tak mrzne. Příště musim líp naplánovat, kam pojedu.
Na druhý fotce ve spodní části cikánská osada a na obzoru obrysy sídliště.
Aby to nevypadalo, že jsem se dostala do ráje.

čtvrtek 27. ledna 2011

27/01


Moje práce spočívá v tom, že celejch osm hodin sedím. Občas se zvednu, dojdu někam pro nějaký papíry, nebo si zakopírovat, zafaxovat, zaskartovat, prohodím pár jednoduchých vět v přítomném čase s hosty a to je tak celé. Když příjdu z práce, dám si siestu - jsem přece ve Španělsku a nejsem žádnej nepřizpůsobivej imigrant. Potom si čtu, něco píšu, učím se, nebo sedím u počítače. Jo právě to je ono- celej den sedím. Co s tím?
To si asi řekla i mojé šéfová a po obědě mě nechala vynosit necelejch padesát mexickejch kufrů z autobusu, až do pokojů (ha, na tuhle práci člověk potřebuje vysokou školu, aha). Na podpatkách. Asi jsem si dneska zbortila klenbu.

No ale to se neděje každej den.
Od pondělí mě přeřadí na jinej úsek, tak jsem zvědavá, jak to bude probíhat tam. Jestli obdobně, veřejně se tímto zavazuji k omezení používání taxíků a pěkně budu do města cválat pěšky. Slabejch 40 minut svižnou chůzí. A v klubech nebudu sedět na barovce a nasávat, ale budu se svíjet na parketu, dokud nepadnu já, nebo DJ. Místo zírání do počítače a aktualizování facebooku ob minutu po večerech bych si mohla zacvičit.

Jo a jestli zejtra začne fakt sněžit, tak všechno, co jsem napsala, beru zpět, nakradu si v kuchyni čokoládu a zalejzám do postele.

středa 26. ledna 2011

26/01




miércoles




Asi už jsem se přenesla přes prvotní šok ze změny prostředí a začínám si zvykat. Zorientovala jsem se v práci, poznala jsem okolí, párkrát jsem si večer někam vyrazila a hlavně- přestala jsem se vyhýbat lidem. Už je mi to jedno, ať si na mě mluví, jak chtěj, když jim rozumím, odpovím jim, když jim nerozumím, tak ať mi to zkusej opsat jinak. Nevadí mi, že dělám chyby, důležité je přece sdělit myšlenku, zbytek příjde časem. Všichni mě zdraví a plácaj mě po zádech. Dnes ke mně přišel jakýsi muž, jehož tvář je mi povědomá, ale neumím si ji zařadit, a řekl mi, že velmi dobře pracuju. Tak jen doufám, že to byl někdo z vedení a ne třeba zahradník. A bláznivá Francouzka řekla, že mluvím "famózně a neuvěřitelně" na to, že jsem tu dva týdny. Haha, holt jsem asi měla světlou chvilku- nebo ona.

Jestli bych si uměla představit, že bych tu zůstala? Klidně. Příjde mi...takovej blábol...že nějak postupně roztávám, mizí odtažitost, mizí negativní myšlení,, mizí potřeba všechno kritizovat.
Ještě kdyby tu tak bylo moře. Ale co, tak mám hory, že jo, a k tomu 2000 let starej akvadukt.

Dnes večer odepíšu na všechny maily, na které odovědět jsem furt odkládala.
A teď jdu večeřet.

pátek 21. ledna 2011

Abrakadabra- espere verde!



Tak a je po volnu, jde se zas do práce. Tvrdě dřít.

Strašně (ne)zajímavý je:
-že tady piju hrozně moc kafe (což v Česku nepiju)
-že tu maj Elle dvakrát tak tlustý, s dvěma přiloženejma časopisama a 10ml testrem Estée Lauder za 3 Eura
-že mě taxík z hotelu stojí pokaždý jinak
-že tu maj ten hrad, co podle něj Disney nakreslil ten svůj hrad (údajně se inspiroval z Neuschwensteinu a z našeho Alcazaru- fotky dodám s příštím příspěvkem)
-že mi probíjí deka a to není elektrická

Slova a fráze, které jsem si obzvláště oblíbila:
-piscína = bazén (zní vám to taky tak obscénně?)
-he entendido = rozuměla jsem (ententýky, dva špalíky)
-espere verde = zmáčkni zelené tlačítko (abrakadabra!)
-Mi pais se llama la Republica Checa. No, no somos Checoslovakia. Somos separados para 18 aňos. (no comment)

Katedrála- tentokrát zvenku





Posuďte sami.

pondělí 17. ledna 2011

no stress y radio Tres


Drobné zážitky začínají dávat dohromady docela pestrou mozaiku.

Namátkou:
Byla jsem požádána, aťsi laskavě dojdu koupit něco na sebe. Tak jsem šla a výsledek vidíte nahoře.
Nechtějí mi totiž dát uniformu, kterou tu všichni musí nosit, takže jen já a ředitel chodíme v obleku.
Prej jsou ty uniformy nový a jsou moc hezký, ženy mají zavinovací saka s šerpou v pase a dlouhý, široký kalhoty, trochu jim závidím. A nejlíp ze všech vypadají pinglové, mají dlouhé zástěry a také zavinovací košile, v pase šerpu, tu uvazují na boku a stuha jim visí až skoro na zem, asi to ma být nějaká variace na tradiční místní oblečení. Ale to jsem si jen domyslela, protože ho neznám. Celé je to vyvedené v tmavě zelené barvě, přesně takové, jakou používá na své unformy zdejší policie. Takže každý místních poměrů znalý host se kolegů ptá, jestli hotel nemá peníze a recykluje policejní uniformy.

Co se týká jídla, na které se sem vždy těším nejvíc, musím říct, že jsem tady ještě neměla žádnej globální pokrm a podávají se tu snad jenom regionální jídla. Sice nevím, co že to vlastně jídávám, většinou mi to chutná.
K snídani dostáváme bílou kávu v misce (jak pro kočku) a kus chleba, kterej si do něj máčíme a já, že jsem tu nová, tak ještě "navrch" dostanu třeba croisant, aby se neřeklo. Přísahám, jestli tohle budu muset jíst ještě pár měsíců, odnaučím se snídat. A nebo si zvyknu.
Jogurt si tady člověk taky nedá, zkoušela jsem už aspoň deset druhů a pokaždý to bylo něco jako želé, co lze z kelímku vyklopit, pruží to a dá se do toho píchat vidličkou a oni si fakt asi myslej, že je to jogurt. Za to může Danone. Ale nevzdávám to a doufám, že jednoho dne si dám k svačině jogurt.
A poslední nemilá příhoda se mi stala včera. Nejprve to vypadalo jako quiche, nebo nějakej podobnej slanej koláč, po ohledání jsem zjistila, že pod vrchní vrstou tuku se nalézá jakési šedavé maso a vespod je plochá kost. Tak jsem to snědla a potom jsem tu ohlodanou kost otočila a kouklo na mě oko. Docela velký uvařený oko. Takže vůbec nechci vědět, co jsem to snědla, chvilku jsem se bála, že to v sobě neudržim, ale nakonec se vždycky chlubím, že neexistuje jídlo, který by mi nechutnalo, tak jsem to nějak zvládla.
Zní to hrozně, ale rozhodně je to tu mnohem stravitelnější, než česká kuchyně, co si budeme povídat a já s těším na své další gastro zážitky. Ostatně proto jsem zčásti tady.

A poslední příhoda, o kterou se dnes podělím je ta, jak jsem se byla projít v nedaleké vesnici. Co jsem chtěla, jsem nepořídila a tak jsem šla "domů" a náš hotel má docela dlouhou, ponurou, příjezdovou cestu a musím podotknout, že už byla tma...a samozřejmě první projíždějící auto u mě zastavilo a vykoukl na mě okýnka docela pěknej, mladej kluk. A že prej jestli nevím, kde je tady poblíž nějakej bordel. No to teda nevím, to jsem zatim neokoukla. A když jsem řekla, že nevím, tak si chlapec povzdychl a zeptal se mě, jestli aspoň já nechci sex, že mi dá 60 Euro. Docela mě to rozesmálo, poděkovala jsem a řekla, že nechci. Tak mi poděkoval on, zamával mi a odjel. Nevypadal jako jeden z těch, co by za to museli platit a v baru bych si s ním klidně skleničku dala. Vysvětlení mi moc pěkně podala kamarádka, které jsem svůj zážitek sdělila.
Cituji: "
Asi neměl náladu na nějaký voblbování a chtěl přejít rovnou k věci=)Víš co, jinak by musel jít ve Špáňu do baru,tam začít někoho balit,kupovat drinky,takže prachy by dal za to ty samé a ještě by na závěr nebyla jistota,že z toho nějaká ta soulož kápne..jahaha"

Asi má slečna pravdu, ale kam ten svět dospěl?

sobota 15. ledna 2011

Katedrála- prozatím pouze zevnitř




Hned první den jsem šla navštívit katedrálu. Asi abych to měla z krku. Místní katedrála je velmi speciální. Kdysi jsem v nějakým průvodci četla, jak to sní je.

Následovat bude oslí výklad, milovníkům historie nedoporučuji číst dál.

Kdysi dávno vzešlo ze Segovie povstání, lid se vzbouřil, protože už toho prostě měl dost, ze jedný strany byl uzurpován církví, z druhé strany šlechtou. Toto povstání bylo potlačeno, sice nevím jak moc síly k tomu bylo použito, ale jak znám španělskou historii, asi to neproběhlo pouhou domluvou. Král (řekněmě, že to byl nějaký ten Fernando, nebo Carlos) se ale stejně zalekl, že se pod ním trůn trošku zhoupnul a lid jej nepovažuje za Boha. Tudíž si řekl, že si Segoviany usmíří tím, že jim postaví krásnou katedrálu. Jenomže ani to mu tak úplně nevyšlo a stavba katedrály se protáhla na dvěstě let. Lid byl samozřejmě naštvaný ještě víc, koho by to bavilo mít dvěstě let uprostřed města staveniště a chodit se modlit do prostor nevyhovujících.

Pointa tkví v tom, že původní stavební plán katedrály byl čistě gotický, ale když byla konečně dostavěna, v Evropě už dávno zuřilo baroko. Tudíž segovijská ketadrála je poslední postavená gotická katedrála v Evropě.
Navíc, jak se během tý dlouhý stavby střídali stavbyvedoucí, každej si do těch původních, nemoderních, gotických plánu něco domaloval, co si trend doby žádal a když byla katedrála dostavena, všichni museli uznat, že se jedná o paskvil. Takovej hodně velkolepej, vysokej, štíhlej, cukrovej dort.

Ale jelikož jsem já já, vyfotila jsem katedrálu zevnitř, ale zvenku už ne, na to jsem zapomněla.
Tudíž někdy budoucnu se snad dočkáte a uvidíte, jak vypadá, až dodám fotky.

jako prase v žitě


Zatím jsem stále nadšená, všichni jsou na mě milí a snaží se mi rozumět, což nejspíš není žádná hračka. A zatím jsem ještě nezačala pracovat, další den volna jsem využila k učení se a kolem čtvrtý jsem vyrazila do města. I tak to ještě bylo brzo a ve městě nebyla ani noha, oni to totiž tady maj trochu jinak, úzkostlivě dodržují odpolední siestu, ačkoliv tu rozhodně není žádný vedro a nic, co by jim v práci vadilo, a do ulic se vyráží tak v půl osmý nejdřív.
Dokonce jsem zvládla najít zastávku, zorientovat se v linkách, koupit si jízdenku a nastoupit do správného autobusu. Stupidita, že? Ale víte, jakou jsem měla radost, že se mi to povedlo!
V infocentru jsem z paní vydyndala mapu tohoto "velkoměsta" a šla jsem na obhlídku.
Po třech hodinách procházení se bych řekla, že se po centru orientuju. I bez mapy. Krása.

A večer jsem se sešla s jednou slečnou z Česka, která tu studuje, aby mi řekla co a jak... a tak. No a nakonec se nám to kafe zvrhlo v tři vína (sklenky, ne láhve, aby bylo jasno) a ještě mi bylo líto, že s ní nemůžu jít pařit.
Jenomže ono i to paření zde vypadá jinak než u nás. Do baru nebo nějakýho hudebního klubu, či na piškotéku nemá cenu chodit dřív než v jednu, ve dvě ráno. Do tý doby se doma pokládá základ. Nejlepší zábava zde vládne tak kolem páté ranní a domů největší looseři choděj po šestý, ti ostatní klidně na desátou dopoledne.
Což já jsem si samozřejmě nemohla dovolit, abych si hnedla neutrhla v hotelu ostudu a nenastoupila do práce s opicí na zdech.

No a s tou mojí prací to vypadá taky pěkně. Dneska jsem měla nastoupit. Jenomže mi nikdo neřekl kdy a kam, co mám mít na sobě a co budu dělat. Protože to nikdo neví. A ta co by to mohla vedět, nebo spíš by to mohla vymyslet a někam mě poslat, chodí do práce nejdřív na půl jedenáctou. Né že bych se zlobila. Ale nemusela jsem vstávat v sedm a hnát se na snídani s provinilým pocitem, že jsem něco promeškala.
Taková španělská klasika, občas se divím, jak to tady může všechno fungovat. Ale funguje a nikdo se nestresuje. Na to se dá zvyknout.

Takže se loučíma a za zvuku Radia Tres si jdu ještě zdřímnout. Maňána!

čtvrtek 13. ledna 2011

A jsem "doma"


Cesta byla suchá, místy mokrá. Jinak řečeno všechno bylo, jak mělo bejt až na drobnej problém na letišti v Mnichově. Tam se tvářili, že žádnej můj let neexistuje. Po nějaké chvilce se rosvítilo na ceduli, že let byl zrušen a pak nastal rychlý slet přebookování letu, výměny palubního lístku a útěku s kufrem, v kabátě a na podpatkách skrz celý terminál (jo, cestovat se má stylově, že jo), abych stihla jiný letadlo. Ale jinak, jak říkám, pohádka. Letěla jsem s Lufthansou, kufry mi přiletěli taky, taxíky jsem chytla hned, do rychlovlaku jsem se vešla...a jsem tady.

První nádech v Madridu a poznala bych i se zavřenejma očima, kde že to jsem. Španělsko má takovou specifickou zvláštní vůni, kterou když ucejtím, poskočí mi srdce.

Do hotelu jsem dorazila na čas, pozdravila se asi s deseti lidma, ale jméno si teda pamatuju jen jedno...klasika. Všichni tady umí anglicky, takže na mě pro jistotu mluví jenom španělsky. Podrobnosti Vám nepovím, neb jsem jim nerozuměla všechno, ale co je hlavní, že vím, je, kdy bude večeře, haha. A kdy že začnu pracovat, to jsem buď nerozuměla, ale spíš si myslím, že mi každej řekl jiný datum. Každopádně dost možná to bude zejtra. Tak se nechám překvapit.


Ubytovaná jsem v nejhezčím pokoji, kterej jsem snad kdy viděla. Ale co mě definitivně utvrdilo v tom, že jsem tu na správný adrese, je výhled z terasy. Z postele vidím prosklenou stěnou na starý město, katedrálu a hrad, do zahrady na bazén a na zasněžený vrcholky hor.
Nejradši bych všechno vyfotila hned a chlubila se, ale na to budu mít koneckonců času dost a můžu vybrat ten nejkýčovitější západ Slunce k uveřejnění.

Na tváři úsměv a v duši klid.

středa 12. ledna 2011

one day left- hrubý náčrt




Je to tady, cestovní sny! Dnes v noci jsem byla v Burkině Faso a nic hezkýho to teda nebylo.

Zánět spojivek a rozpačitej doktor, kterej mi pořád dokola děkoval a tim kukátkem mě píchnul do oka. A ženská, co vedle mě seděla v čekárně, měla snad všechny nemoci, který znám, ale vůbec na to nevypadala.

Záchvaty nepodložené paniky, která mě kdysi dostala na Lexaurin. To jsem ještě nekouřila a nepila alkohol.

Už vim, co jsem zapomněla. Zapomněla jsem se nechat ostříhat. Rotřesenou rukou a nůžkama na nehty to půjde jak po másle.

Romantická procházka po rozprasený Grébovce.

Čas se táhne jak sopl.

Už se se mnou nikdo nelučte, toto není emigrace.