čtvrtek 29. prosince 2011

2011

Přesně na tohle jsem se těšila, když jsem si na začátku ledna vytvořila složku "2011". 
A to jsem neměla tušení, co mě všechno čeká. Jedinou vadu tenhle rok měl...že utekl moc rychle. 

Co bude dál? Složka "2012" přece.

Leden jsem provzdychala nad krásami Segovie, ve zbytku času jsem se intenzivně věnovala opakování věty "promiňte, já nerozumím, nemluvíte náhodou anglicky?"

V únoru jsem se opalovala v Toledu a věřila jsem, že přišlo jaro. Následující dva měsíce sněžilo.

V březnu jsem nevěřila, že tak skvělý město jako je Lisabon, fakt leží v Evropě. 
Stále Lisabon. Láska na první pohled není nesmysl.

V dubnu jsem v Bilbau pochopila, že Baskicko není Španělsko.

Stále duben, druhý konec země, mys Trafalgar a Afrika nadohled.

Rušný květen v Praze. Zkoušky, spousta zkoušek. 

V madridských ulicích v červnu zuří revoluce. Jsem se na to byla podívat a byl to docela dobrej mejdan. 

Červenec na cestě. Severní Španělsko. Ke štěstí stačí dobrý boty, pivo a brufen, nesmírně osvobozující zjištění. 

Srpen na mysu Finisterra. No comment.

Září doma v Sudetech. Všude dobře...tak co doma? Makat!

Říjnová Barcelona, miluju města u moře, obzvlášť pokud tam žádná města nejsou.

V listopadu jsem byla v Praze i v Madridu...ale většinu času hlavně ve vlaku z a do Aše.

Prosinec nebyl nepodobný peklu. Pokud v pekle sněží. Ale rovnováha vesmíru musí být zachována (pokud na tuty kecy neveříte, sorry). 

neděle 25. prosince 2011

Sat 24 Dec



Místenku jsem si koupila týden předem, pro sichr, ať se dostanu na Štědrý den určitě domů.
Na nádraží jsem přišla včas, našla jsem svůj vlak, uložila kufr, pověsila kabát, otevřela počítač a posadila se.

„Slečno, sedíte mi na místě, já sem mám místenku.“

Vážně? Čtvrtý vůz, jednapadesáté sedadlo, jak říkala paní za přepážkou. Všechno souhlasí, jen moje jízdenka ne. Šestý vůz. 

„Sedíte ve špatném voze“

Nevadí. V šestém voze jsem znovu uložila kufr, pověsila kabát, otevřela počítač a posadila se.

„Slečno, sedíte mi na místě, já sem mám místenku.“

To už se mi zdá ne? Šestý vůz, jednapadesáté místo, všechno souhlasí, podívejte.

„Slečno, sedíte ve špatném vlaku.“

Nechápu, jak se mi to stalo, ale že by mě to překvapilo, to ani ne.
Slyším, jak se vlaku zabouchly dveře. Zrovna včera jsme se bavili, že jsem nikdy nebyla v Ostravě, tak teď se tam podívám.

Stihla jsem vystoupit, na nástupišti jsem zjistila, že můj "správný" vlak právě odjel.

Zůstala jsem stát jako socha ženy v běhu. Během vteřiny ve mně proběhlo padesát různých emocí, většina souvisela s pocitem opovržení sama sebou. Konstatuji, že tahle nekonečná vteřina dokonale vystihuje události letošního prosince.
Stojím tam, plné ruce narychlo pobraných věcí, přemýšlím, co jsem nechala ve vlaku. Dochází mi, že se patrně domů už dnes nedostanu.A že jsem právě vyhodila šest stovek z okna. Ze všeho nejvíc mám chuť lehnout si na perón a prostě tam ten slavnej Štědrej den proležet. Alois Nebel hadr.
Okamžik, který jako by trval půl roku, se naštěstí ustálil na potřebě vysmát se sama sobě do ksichtu. Koupím si kýbl kafe a odcházím na informace vyjednávat o možnosti přecejen se do Sin City dnes dostat. 
Sem přece velká.
Teď už sedím v jiném spoji v kupé společně s dvěma důchodci, z kterých táhne chlast a s jedním postiženým, který na mě celou dobu zírá s otevřenými ústy.  Za oknem skrz které fouká, se míhá šedivá, rozpačitá krajina. Večeři stihnu.
Takže happyend se koná, takovej … přesně v mým stylu.

(Nakonec jsem na Hlaváku alespoň nakoupila dárky, na jejichž nákup v pokojném čase nákupním předvánočním jsem neměla sílu)


pátek 16. prosince 2011

Fotoalbum

Začíná zkouškové období, to znamená, že najednou mám čas na všechno, co jsem celý rok odkládala. 
Například dnes jsem konečně nahrála fotky ze Svatojakubské cesty.
Založila jsem si účet na Flickeru a celé album můžete nalézt ZDE

Nějaké fotky jsem nahrála i na svůj facebookový profil, aktivovala jsem si totiž timeline a jsem jím úplně nadšená. Najdete mě tam překvapivě pod mým jménem. Adriana Černá.

Také si občas ráda utweetnu. Tak follow me, chcete-li. @AdrianaCerna

středa 14. prosince 2011

Tak už i já...


Patrně by se ode mě očekával nějaký článek o Vánocích. Vyjádření vlastního postoje a názoru ideálně na jedné či druhé straně extrémního pohledu na svátky klidu a míru.
Nic nebude.
Letos pro mě Vánoce nejsou.

Vlastně jsem je zaznamenala jenom díky tematickým článkům různé kvality na blogískách různé kvality, které většinou skrze svou slabomyslnost urážejí můj jemnocit a inteligenci. Pojďte mi všechny vyprávět, jaké byly Vánoce nádherné, když jste byly malé (jo, tendence pateticky vzpomínat na staré časy mají povětšinou dívky, které si právě s dalšími desítkami tisíc lidí pořádně zašopovaly a vlastně se jim to vůbec nelíbilo), jak jste věřily v Ježíška, jedly cukroví bez pomyšlení na jeho energetické hodnoty a doma to vonělo purpurou na plotně, fratiškama nebo osvěžovačem vzduchu „vánoční sen“. 
Přesně na to čekám. 
To je jasný, že Vánoce se slaví především kvůli dětem, které se měsíc dopředu třesou na rozbalování sto a jednoho dalmatina pod plastovou jedlí a my, dospělí, se přece tak rádi dojímáme nad „jiskřičkami v  jejich očích“ a to je ve skutečnosti ten důvod, proč to každej rok i přes veškeré remcání děláme znova. Fakt.

Dalším zjevným indikátorem blížících se Svátků klidu a míru je časté přerušení provozu metra v naší milé, blikající a posrané Stověžaté. Zas „ňákej kretén“ ukončil svou nákupní horečku skokem do kolejiště. Mrazí mě z toho. Naposledy když se metrem nechala rozmělnit nějaká žena přímo v „mé“ stanici, seděla nejprve na kraji nástupiště a křičela, že skočí. Lidé stojící kolem v klidu dělali, že ji neslyší a projížděli si v hlavě seznam příbuzných, kterým musí napsat vtipnou vánoční smsku. Takhle vypadá moje zhmotněná nejhorší noční můra. Příště to klidně můžu bejt já, kdo tam bude sedět. Ale koho tohle zajímá?!

Vznik moderních tradic je tématem, které by stačilo na vydání studie velkoryse dotované z evropských peněz. Muži, otcové od rodin, frustrovaní pocitem selhání, že ani letos nemají dost peněz, aby byli schopni všem koupit hodinky s vodotryskem a milence navíc kožich z norka k tomu. Ženy leštící po šichtě rodinný křišťál jednou rukou, pečící cukroví rukou druhou a jednou nohou v blázinci popíjející rum rovnou z láhve. Děti vyťukávající do iPhonu své wishlisty. Stejný klišé jako lití olova nebo vánoční trhy (i když tam maj docela dobrej svařák). Nevybereš si.

Ježíšek na maximum. Klid a mír na minimum.

Nene, přátelé, tohle není pro mě. Ani pokud to se mnou myslíte dobře. Pokud pod stromkem letos najdete nasráno, můžete se vsadit, že jsem to byla já.

Vida a máme tu vánoční článek! Takže štastné a veselé. A jak je budu trávit já?
Co je vám do toho…

čtvrtek 8. prosince 2011

Thu 8 Nov

Nedávno jsem sháněla příčetné svatební blahopřání a málem jsem u toho přišla o svou příčetnost. 
S vánočními přáníčky jsem to zabalila rovnou. 
Udělala jsem vlastní, nakolik jsou lepší, než ty z obchodu, nevím, ale dobrý na nich je, že nejsou z obchodu, jsou tedy vlastní. Smyčka. Konec.

pondělí 5. prosince 2011

ctnosti a neřesti

Pokud čekáte sebezpytný článek, zklamu vás.
Pojmenování všech mých neřestí by tenhle blog rozhodně neunesl.


Skutečnost je prostší, včera jsem si projížděla fotky, které jsem nadělala během letošního roku a ve složce květen jsem objevila obrázky z výletu na zámek (žádnej zámek, lázně to byly) Kuks. 
Nechápu, jak jsem na ně mohla zapomenout, protože podívat se na Kuks bylo moje přání pěkně dlouhou dobu. 
Nezajímal mě ani tak samotný zámek, šlo mi především o sochy Ctností a neřestí, jejichž autorem je Matyáš Bernard Braun, rakouský barokní sochař působící na přelomu 17. a 18. století v Českých zemích. 


Ne, nejsem zas takovej intelektuál, jak to možná může působit. Jenom jsem si z gymplu pamatovala obrázky těch soch a náš tehdejší profesor o nich moc pěkně mluvil. Vás by nezajímalo, jak asi tenkrát zpodobnili třeba takové smilstvo do kamene?


Očekávání splněna vrchovatě, kulisu tvořilo patřičně dramatické počasí, rozpadající se areál Kuksu, výhled do údolí, kostel a hrobky a především sál, v němž byly umístěny originály soch, které mají zpodobňovat ctnosti a neřesti. 
Není to klišé, když řeknu, že ty kameny vypadali živěji než mnozí z nás. 
Ráda bych s nimi strávila v klidu nějaký delší čas. Vůbec celý komplex Kuks by si zasloužil alespoň půl den, abych stihla nasát ponurý genius loci. 
Smazala jsem tedy všechny popisky k sochám ze svých fotek, abych měla výmluvu, že tam musím jet znova.
Tentokrát sama. A tepleji oblečená. 



neděle 4. prosince 2011

intermezzo


Vrací se mi pocit vyčerpání. Tohle vyčerpání není následkem stresu, je to jeho příčinou. Průvodním jevem je prázdno, ale ne klid. Rutina, čmouhy místo obličejů, zbytečně moc slov. Dlouhá cesta bez přestávky na protažení nohou. Všude špína. Hloupost. Únava. Omlouvám se, že nemůžu. Pravda je, že nemám sílu. Někdy se jenom soustředím, abych se netřásla.

Prosinec se cítí přesně jako já. Dějí se mu věci, které se k němu nehodí. Vánoce jsou jen pocity trapnosti a vlastního selhání. Hádky o formičky na cukroví, které nikdo péct nechce. Prázdná peněženka. Hnusný, tlustý chlápci v červenejch kabátech lezoucí lidem do oken, do komínů, do snů.

Když se probudím z noční můry, cítím děs ještě mnoho hodin, ale když mě ze snu probudí vlastní smích, nikdy se nepamatuju, čemu jsem se smála. Někdo musí žít dva životy, Adriana nezvládne ani tolik, aby naplnila polovinu toho svýho. 
Mluvíme o umírajících a o útěku v hospodě nad pivem, kde jsou všichni TAK veselý.

Samota je krab a ne a ne se ji zbavit, chová se, svině, nepředvídatelně a v rumu už se dávno naučila plavat.


neděle 27. listopadu 2011

Sun 27 Nov

S nelibostí jsem dorazila zpět do Prahy a radši jsem se hned šla proběhnout po Stromovce. Potom jsem večer z okna pozorovala oblohu, na níž se děly věci vymykající se stupnici, kterou mám pro označení působivosti západu slunce. 


čtvrtek 24. listopadu 2011

Thu 24 Nov

Nestíhám, nestačím. Tak aspoň jedna z Barcelony. Park Güell a já. Padesátkrát a stále poprvé.



úterý 22. listopadu 2011

Tue 22 Nov


V Krkonoších jsem byla sto a jedenkrát a ještě mnohem vícekrát se tam vrátím. Milé malinké velehory. Nejraději na nich mám tu ponurou atmosféru v údolích v obdobích, kdy je tam klid. Brzy na jaře, když roztaje sníh a pozdě na podzim, kdy skrz mlhu nejsou vidět vrcholky okolních kopců. Opuštěné horské chalupy a zavřené penziony, parkoviště zející prázdnotou, vleky na odpočinku, ticho.
Prachy se zas točej jinde, společně s nimi odjelo vše, co tam nepatří, všechna ta audi a wellnesy, všichni, kteří křičí. A zbydou jen ti, kteří naslouchají. Disneyland okolo ski resortů v souvislosti s Krkonošemi připadá mi asi tak patřičný jako dovolená v Černobylu. Krakonoš sedí doma a zoufale do sebe klopí jedno pivo za druhým, sojka bonzačka má zalepenej zobák, aby nevyprávěla, co se děje venku.
Naštěstí každá sezóna jednou končí a do údolí se vrátí mír, já si můžu sbalit batoh a pohorky a vyrazit potichu, opatrně hledat poezii v kraji na pár měsíců zapomenutém, rozprávět s lesy, kopci a skalami. 


pondělí 21. listopadu 2011

Mon 21 Nov


Podobně povznášející pocity, jaké zažívám, když sedím na břehu moře a vnímám jeho nezměrnou velikost v kontrastu s vlastní malostí a bezvýznamností, pociťuji na horách. Někdy se mi stává, že když je mi úzko, špatně, vyhledávám vyvýšená místa. Chodím se procházet do kopců, snažím se najít místo s nejlepším výhledem, lezu na rozhledny, vyhlídky a nechávám svou duši létat, prosím o sílu a o úlevu a cítím se být blíž.
Když se nade mnou tyčí horské štíty, vidím, jak jsem malá a spolu se mnou i moje trápení, problémy, ale i radosti a emoce. 
Jsem nic, uvnitř mne se rozlévá milosrdné nic. 



čtvrtek 17. listopadu 2011

Thu 17 Nov

Uběhla jsem svůj první půlmaraton.
Za čas, kdy lepší běžci uběhnou maraton.
Ale i tak jsem na sebe pyšná, protože v červnu jsem horko těžko dvacet kilometrů ušla.

Navíc jsem vybíhala o půlnoci, jediná žena mezi muži vytrvalci. 
Připadá mi hrozně legrační, sledovat měřítka ostatních. Někdo mi řekne, jak to proboha dělám, že uběhnu tolik. Pro jiného je 21 kilometrů drobný výklus, každodenní tréninková dávka.
A musím říct, že jenom se dostat do společnosti borců, kteří si přijeli zaběhnout 120 km, vnímám jako velikej zážitek. 

Zítra jedu do Krkonoš, mám v plánu vylézt na Sněžku a zaběhat si po hřebenech, ale taky hodně fotit. Tudíž o víkendu zde žádný nový post nečekejte, ale během následujícího týdne to tady zahltím. 

Krásný víkend všem!

Wed 16 Nov




úterý 15. listopadu 2011

Tue 15 Nov


Labyrint


Žádnej měsíc, žádný hvězdy, jenom šero. Neprostupná kalná clona rozpíjí bílá světla lamp, vidím pět kroků před sebe a pět kroků za sebe, nic víc. Vím, že tam někde jsou lidé, možná docela blízko mne, ale nikoho ani neslyším, zdá se, že mlha tlumí i lidské hlasy.

„To je teda krása takový počasí“, říkám dost nahlas. Moje slova zazněla bezvýznamně, jako když hodíš malinkej kámen do vody, dvě vlnky a jakoby se nic nestalo, jako bych nikdy nic neřekla.
Zvednu kufr a levou nohou vykročím. Kufr, vlastně spíš kufřík je dnes neobvykle těžkej, to v něm táhnu tentokrát patrně celý svůj nepatrný život. Živůtek. Usměju se, ale je to spíš lítost.
                         Uprostřed velkoměsta mlha způsobila, že jsem úplně sama. 
Trosečnice na pustém ostrůvku pět krát pět kroků vydlážděném kočičíma hlavama slyší jenom překotný tlukot vlastního srdce svíraného strachem.
                        Cítím se divně, že tu na mě nikdo nečeká. Možná za rohem? Odbočím a další ulice vypadá k nerozeznání od předchozí. Na konec nedohlédnu, ale tuším prázdno. Vnímám prázdno. Chlad. Ruka, kterou nesu zavazadlo, je úplně bílá a zkřehlá. Rukavice nemám, sáhnu do kabátu a v kapsách nic, ani lístek s adresou, ani telefonní číslo, ani potuchy, kde jsem a kam jdu. Doufám, že se z mlhy brzy vynoří někdo, koho bych se mohla zeptat: 
„Prosím vás, nevíte, kde jsem?“

Po hladkých dlažebních kostkách se mi jde špatně, ztratila jsem směr a každou chvilku se otočím za zvukem, který se mi zdá, že zaslechnu, ale čím dál víc věřím, že jde jen o výplody mé imaginace, o chybějící tóny v podivné symfonii tlukotu srdce, rytmu dechu a klapání podpatků.

Proboha ten kufr je dnes k neunesení, musím se zastavit a odpočinout si. Sednu si na něj a hned se do mě dává zima. Sevře mě mráz, chtěla bych něco říct, ale není proč, chtěla bych poprosit o pomoc, ale není koho. Proud myšlenek se bouří a já své představy přestávám ovládat, zmocní se mě panika, popadnu kufr a běžím dál. Za další roh, přes silnici, přes koleje, nevím, kam běžím, nevidím, kam vede cesta.

Už nemůžu! Možná se tu motám hodiny. Možná roky. Nevzpomínám si na číslo zámku, když se chci podívat, co mám v kufru. Vůbec si nevybavuju, jestli je tohle vlastně můj kufr. Proč ho táhnu s sebou?
Derou se mi slzy do očí. Tohle je labyrint a já jsem Ariadna bez nitě. Adriana bez nitě. 

pondělí 14. listopadu 2011

Mon 14 Nov

Venku úplnej Nebel. Nebel je mlha, jestli to nevíte. A Alois je nádražák. Já jdu taky na nádraží v mlze. Každej den. Pět hodin ve vlaku v pátek, v neděli, v pondělí, ve čtvrtek, v pátek a v neděli. 
A příští týden to nebude o moc jiné. Myslím, že kdyby České Dráhy vydaly seznam svých nejvěrnějších zákazníků, tutově bych byla mezi TOP10. 
K hnusnýmu počasí vlaky patří. 


A na fotku mi s laskavým svolením zapózovala kočka, která má každou nohu jinou. To ještě nebyla taková mlha. Teď už bych kočku ani neviděla. Navíc v takový mlze by ani kočku ven nevyhnal.


Klíčová slova: Mlha, vlak, kočka. 






neděle 13. listopadu 2011

Sun 13 Nov

Běhání není příčinou žádných změn v mém životě, nýbrž jejich důsledkem. Jsem ráda, že se tahle pro mnohé nepochopitelná záliba stala součástí mých běžných dnů. 
Je to chvilka, kdy si myšlenky můžou plout zcela svobodně, kam se jim zachce a já se soustředím jen na svůj dech a na každý další krok. Způsob meditace. Možnost být venku na vzduchu, v přírodě.
Většinou je to nejhezčí část každého dne. Pocity, které zažívám v neděli v osm ráno, kdy nikde není ani noha, z lesa se odpařuje voda a všude je absolutní mír, který člověk jindy těžko zažije.
Možná vás to bude prudit, ale o běhání si tady ještě trochu počtete.





Sat 12 Nov

Měli jsme výbornou svatomartinskou husu. Teodor to ale nějak neumí ocenit. Třeba do toho doroste. 

pátek 11. listopadu 2011

Fri 11 Nov

Tak "hurá" pět hodin západně, do země nikoho, kde hluboko pod sněhem leží skryté město hříchu, Sin City...


čtvrtek 10. listopadu 2011

Thu 10 Nov

Nakonec jsme přeci vyšli do ulic. A shodli jsme se, že bychom chtěli, aby naši známí z ciziny poznali Prahu přesně takhle. Jako klidný, magický místo. 
Šli jsme už za tmy přes Židovský město, po nábřeží a přes most na Malou stranu, na Hrad a ke Strahovskému klášteru. Obzvlášť liduprázdné nádvoří u katedrály na mě dnes hodně zapůsobilo. 
A na Strahově jsme si dali pivo (výborný pivo!) z místního klášterního pivovaru a něco malého k snědku. 
Přijeďte někdo na návštěvu, ať můžu jít znovu!





Půlnoc v Paříži


Ok, udělala jsem to. Pustila jsem si romantickou komedii. 
Ale kupodivu jsem u ní ani neměla pocit, že mi bolestivě klesá IQ.
 Inteligentní oddychovka s kouzelnou atmosférou Paříže 20. let 20.století. Povedenej Woody Allen. Ačkoliv přiznávám, že můj výsledný dojem z filmu značně vzrostl díky Adrienu Brodymu aka Salvátoru Dalímu a jeho úvahám o nosorožcích. 

středa 9. listopadu 2011

Wed 9 Nov


Celý dosavadní život mám víc štěstí, než rozumu. O dost víc. 
Ale co mě dělá opravdu dítkem štěstěny, je neuvěřitelná klika potkávat samý skvělý, inspirativní lidi. Nestáváme se blízkými přáteli, nezůstáváme ani v neustálém kontaktu, ale víme o sobě. Je to fajn pocit, že síť mých kontaktů se neustále rozšiřuje napříč různými společenskými vrstvami, různými věkovými skupinami, mezi lidmi s naprosto odlišnými zájmy a funkcemi. 

Vlastně pokaždé, když si něco řeším, přijde někdo a pomůže mi najít odpověď. Stačí pomyslet a přicházejí za mnou cizí, nebo i známí lidé, kteří mi něco důležitého vnesou do života, něco mě naučí nebo mě něčím obohatí. O tom, že to není náhoda, netřeba polemizovat. 

Nicméně dnes je předvečer mých 22. narozenin a já si do dalšího roku přeji "jenom", aby všichni, které znám, byli šťastní a ti, které ještě neznám, abych brzy poznala. 

Jak svoje narozeniny oslavím? To je jednoduchý. Dalším úplně obyčejným dnem. Půjdu běhat, zavolám rodičům, uvařím si oběd, budu se učit, číst si, přemýšlet na tím, jak moc jsem šťastná, že můj každý "obyčejný" den je taková malá oslava, kdy dělám věci, které mě baví, s lidmi, kteří mě inspirují. 


Doufám, že tenhle post nezní přehnaně pateticky, ale tak i kdyby, narozeniny mám jednou za rok, tak to se snad dá vydržet =)  

úterý 8. listopadu 2011

Tue 8 Nov

Zazděné úterý. Myslim, že mi tenhle ztracenej den bude někdy v tejdnu chybět. Ale nedalo se nic dělat. Sledovala jsem na sobě příznaky velmi zlé kocoviny. Nevolnost, únava, bolehlav a hlavně se mi celej den tak točila hlava, že i dojít do kuchyně bylo docela o život. Má to ovšem jeden háček. Včera jsem vůbec nic nepila.

Mon 8 Nov

Dnes jsem obsluhovala Pierre Richarda. Tak teď ještě tu anglickou královnu a konečně můžu napsat knihu. Jo, počkat...to už vlastně někdo...
Pierre je nejenom Velký Blondýn, ale také známý, úspěšný vinař. Z jeho vín  mám pocit, že napít se jich, je jako spolknout hrst písku, ale předpokládám, že problém bude na mé straně. 


A fotka je opět z Barcelony, teď se budete muset do Vánoc dívat na fotky z Barcelony, protože ani v Madridu, ani v Segovii jsem nefotila a teď už jsem zpět v Praze. 



neděle 6. listopadu 2011

Sun 6 Nov

Právě jsem si nad učebnicí matematiky pro střední školy uvědomila, že ... jsem strašně zakrněla. Jasně, mám spoustu zážitků a stále o čem psát a mluvit, ale vlivem podpory kreativity a emoční stránky osobnosti jaksi vymizela jedna z důležitých funkcí mozku. Drtit se.

Fyzicky cejtim, jak mi při odvozování vzorečku z příkladu vržou a skřípou kolečka, neurony se stahují v křečích a ve vzdálených částech mozku právě zavanul svěží vítr do zatuchlých světnic plných pavučin, ale výsledek z toho žádnej. 


Nejsem schopná přemluvit vlastní hlavu, aby pro mě pracovala. Proč? Vždyť jsem jí dala tolik volnosti, tolik podnětů k rozvoji, tak proč, sakra, když po ní něco chci, tak mě takhle vypeče?


Pěkně mě tohle zjištění naštvalo. 


Zjištění, že je ze mě prostě idiot. 



Chovat se jak "Čech na letišti"

Na létání není vůbec nic zábavnýho, kromě turbulencí tedy. Vlastně je to dost pruda. Je mi líto těch, kteří to musí absolvovat víckrát než jednou za měsíc. Můj sen je, že jednou skrz celou Evropu povedou koridory pro rychlovlaky, člověk přijde, sedne a pojede.
Už nikdy mu nikdo nebude odebírat zavazadla a posílat je do rukou neurvalé letištní verbeže, která je možná naloží do správného letadla. A nebo taky ne. Žádný zkoumání tašek, vylejvání pití a vyhazování svačiny, svlíkání, sundavání bot, osahávání od strážce u kontroly, dlouhý pohledy z celníkovo očí do mých očí a hlavně, co mě drtí úplně nejvíc, žádný ne-ko-neč-ný čekání.


Ale včera na letišti, to jsem po dlouhý době zažila čechismus se vším všudy. Nejen že Čecha identifikujete v davu na sto metrů podle špinavejch bot, džínů a goretexový bundy, lze u většiny vysledovat i určité specifické rysy chování. Mají geniální antipřízvuk v každé cizí řeči, kterou náhodou vládnou. Zpruzenej ksicht. Neupravený zevnějšek obecně. Jsou věčně nespokojení a třikrát otočí každé euro. A tak bych mohla pokračovat, ale taková kritika už začíná být trochu ohraná.


Za všechno radši pár příkladů z praxe:


Sedla jsem si do restaurace, abych si dvojkou červenýho to nekončící čekání ukrátila a pozorovala jsem rodinku. Klasický šedo-džínový stejnokroj, matka měla mastné vlasy a neuvěřitelně protivný výraz v tváři a okřikovala své dvě děti nahlas a důrazně co deset vteřin. Otec přebaloval zavazadla. Češi, jak jinak. (Ano, chápu že cestovat s rodinou je organizačně náročné, ale zjevně to ze všech nejhůř zvládají... Češi) Chvilku se rozhlíželi, poté "elegantně" zapluli do restaurace, usadili se, vytáhli batohy, z nich chleby a paštiky, a začali si tam připravovat a konzumovat vlastní sváču. Jo, v restauraci. 


Ve frontě na odbavení přede mnou stáli dva mladí, výrazně obézní muži v teplákách s ušmudlanými a odrbanými zavazadly. Říkala jsem si, že jsou to buď skalní fanoušci Malaga Club de Fútbol, anebo.... jo, byli to Češi. Ovšem groteska nastala ve chvíli, kdy si nenechali svá zavazadla odbavit, a snažili se tvrdit, že ty dvě obrovský, špinavý tašky jsou palubní zavazadla. Letištní zaměstnanci jim řekli, že tedy pokud se tyhle tašky vejdou do připravené kovové klece, můžou si je na palubu vzít s sebou, u toho ne sebe významně pomrkávali a zadržovali smích. Takže mladí muži neváhali a jali se tašky vši silou rvát do klece, šlapali na ně, skákali po nich, ale nakonec je tam dostali. Problém nastal ve chvíli, kdy je měli vyndat ven. Nešlo to. Vůbec. Ať dělali, co dělali, málem odtáhli celej železnej stojan, tašky se nehly. Tohle se ale pořád stává docela běžně. Radši předvést divadlo, než si připlatit za kufr. Pointa tkví v tom, že těmto mladíkům, jakmile se sehnuli a začali páčit tašky z klece, vylezla z tepláků celá prdel. Oběma. Celá. Nekecám. A celá fronta pět minut pozorovala jejich chlupatý, obézní, nahý zadky. Krajně nepříjemná situace, to vám povím.


V tuhle chvíli už jsem byla víc než zralá na cigáro, šla jsem před terminál si zapálit a během minuty u mě byl nějakej otrapa, jestli nevím kolik je hodin. Následovala otázka odkud jsem a snaze o konverzaci nezabránil ani můj krajně útrpný výraz. "Hurá, Češka! Češky jsou krásný, ja ja, moc krásný, yes and pracuju-trabajo- na Tenerife. My tam dostáváme moc a moc euro. Já tam fly maňána. A ty nechceš fly taky se mnou? Je tam hodně Češek jako my, oni tam přijedou a za pár týdnů...married...verstehst du? A potom ony tam stay. Tenerife is lepší než Česko, to je byznys. Český holky, hezký holky, to ví všichni"




Byla to ostuda. Cejtila jsem se trapně za ně za všechny. I když, myslím, zbytečně, ostatní takové chování přecházejí rozpačitým úsměvem, či dělají, že nic nevidí. Prostě vidí zase další Výchoďáky na vejletě. Vím, že těch slušných a milých Čechů jsem si jenom prostě nevšimla a netvrdím, že všichni Češi jsou (jsme) takoví křupani, ale byla bych moc ráda, kdyby se mi dostalo jasného ujištění, že nejsme. Protože když je někde rozruch a špinavý džíny, jsou tam i Češi. 
Myslim, že si budu dávat dlouho velkej pozor, abych se nechovala jako Čech na letišti.