pondělí 29. listopadu 2010

Marťanská kronika





Projížděla jsem si fotky z Madridu a z letní cesty křížemkrážem po Španělsku, protože venku je pekelný počasí a chtěla jsem si připomenout, jaký to bylo, když se vzduch nad asfaltem chvěl a bylo mi takový vedro, že se mi točila hlava a stehna se mi lepily na sedačky ve vlaku. No a shledala jsem, že i taková ukrutná vedra jsou mi milejší, než pět vrstev oblečení, omrzlej ksicht a mokrý nohy. No ale to není, o čem chci psát, ačkoliv neustálé stěžování si na počasí mě z neznámého důvodu dost baví.

Narazila jsem na fotky části Madridu, kde jsem naposledy byla ubytovaná. Na první pohled nezajímavé místo mě totálně fascinovalo.

Jedná se o konečnou zastávku jedné z "asi osmdesáti" linek metra, která je od centra vzdálená už pěknej kus cesty. Čtvrť která, dle mého odhadu, nebude rozhodně starší než pět let. Dříve tam zjevně nebylo lautr nic. Nekonečná, neúrodná, rozškvařená placka, kam až oko dohlédne. Před "asi pěti lety" se tam někdo rohodl z nějakého důvodu stavět nové bytové domy. Asi že to tam bude pohodlnější, levnější, nebo že tam bude lepší přístup než někam do titěrných, chaotických uliček madridských, bůhví. A tak se tam teda developeři rozhodli uskutečňovat své divoké sny u výstavbě budoucnosti.
Bez jakékoliv architektonické koncepce zde začali růst nejroztodivnější budovy vetšinou předimezovaných rozměrů, které se nikdy nepodobají jedna druhé, ale dohromady podněcují fantazii k zvláštním představám.

Já jsem si vybavila cizí planetu, kterou lidstvo začíná osidlovat, jedno z jakého důvodu. Nehostinná krajina, prostá lidského zásahu, se má stát novým domovem statisíců pozemšťanů.
Co nejprve začne člověk budouvat? Silnice. A člověk počítá s jejich budoucím vytížením a staví je proto rovnou čtyřproudé v každém směru. Potom začne budovat infrastrukturu. Různé něčeho-vody a zavlažovací systémy. Vysází pozemské rostliny podle předem připraveného, geometricky úhledného plánu a to, že se jim v novém klimatu nebude příliš dařit, to se nějak udělá. Člověk začne budovat domy, budoucí domovy svých krajanů. Samozřejmě co největší a nejnápadnější, vždyť zde neexistují ještě žádná pravidla, omezení, není čemu architekturu přizpůsobovat, tak proč nepřistoupit na divoké nápady architektů-vizionářů. A aby se lidstvo na své nové planetě nezbláznilo, je třeba jej zabavit. Proto postavíme gigantická nákupní centra v rozestupu několika málo nevýznamných kilometrů.


Vždycky jsem měla ráda sci-fi. Jsem konzument různých Star-treků, Galactic a Hvězdných válek. Klasikou je ale v tomto žánru rozhodně povídková kniha Raye Bradburyho Marťanská kronika, která s neskutečnou autentičností popisuje budoucnost a budoucí chování lidstva, když z důvodu devastace vlastní Modré planety, bude nuceno planetu opustit a hledat si planetu novou. Fantastické počtení. Kdybyste někdy na toto dílo narazili, neváhejte si jej přečíst, rozsahem nepříliš obsáhlé, přesahem neuvěřitelné.


Proto jsem se po Valdecarros procházela v němém úžasu, chtěla jsem dojít ke každému domu a pečlivě si jej prohlídnout. Což ale vzhledem velké vzdálenostem mezi nimi (jsou obrovské a dělí je osmiproudé silnice) nebylo úplně možné, vyfotila jsem alespoň to, co se nacházelo v "blízkosti" mého přechodného bydliště.
Část domů je již dostavěna a visí na nich billboardy "k pronájmu", nebo "byty k prodeji", na většině z nich ještě nějaké práce probíhají, a v důsledku ekonomické krize, s níž se Španělsko potýká, zde stojí mnoho ocelových torz a nedodělaných baráků, u kterých jako by se zastavil čas a dělníci si jenom odešli na svačinu a nechali své stroje na místě. Už přes rok.
Netušíte, jak je zvláštní, procházet se po městě, kde nepotkáte za dlouhé hodiny jediného člověka. Procházet se uprostřed vozovky, proti které české dálnice působí jako okreska mezi Starou Pakou a Lhotou, aniž by po ní jezdila auta. V místě, kde když jdete vyvenčit psa, málem ho unudíte k smrti a když chvíli nedáváte pozor na cestu, ztratíte se mezi pravými úhly skoro prázdných mrakodrapů. Kde se dokonce nenachází jediná hospoda, kde si můžete dát pivo a omeletu, hospoda, která dělá Španělsko Španělskem.
Jediná denní doba, kdy jsem zde zaznamenala čilý ruch je kolem osmé večer, kdy se zde žijící lidé hromadně vydávají do supermarketů a nákupních center a potom s uloveným nákupem zajdou do některého z domů, vyjedou výtahem kamsi ke hvězdám, aby náhodou nebyli k vidění v ulicích

Tolik slov o městu, jenž jako by stálo na placce, která se jmenuje Svět a za jehož posledním plotem může neopatrný chodec z placky spadnout do nekonečné prázdnoty časoprostoru.
Kdo by to byl do Madridu řekl?

Žádné komentáře:

Okomentovat