pondělí 29. listopadu 2010

Marťanská kronika





Projížděla jsem si fotky z Madridu a z letní cesty křížemkrážem po Španělsku, protože venku je pekelný počasí a chtěla jsem si připomenout, jaký to bylo, když se vzduch nad asfaltem chvěl a bylo mi takový vedro, že se mi točila hlava a stehna se mi lepily na sedačky ve vlaku. No a shledala jsem, že i taková ukrutná vedra jsou mi milejší, než pět vrstev oblečení, omrzlej ksicht a mokrý nohy. No ale to není, o čem chci psát, ačkoliv neustálé stěžování si na počasí mě z neznámého důvodu dost baví.

Narazila jsem na fotky části Madridu, kde jsem naposledy byla ubytovaná. Na první pohled nezajímavé místo mě totálně fascinovalo.

Jedná se o konečnou zastávku jedné z "asi osmdesáti" linek metra, která je od centra vzdálená už pěknej kus cesty. Čtvrť která, dle mého odhadu, nebude rozhodně starší než pět let. Dříve tam zjevně nebylo lautr nic. Nekonečná, neúrodná, rozškvařená placka, kam až oko dohlédne. Před "asi pěti lety" se tam někdo rohodl z nějakého důvodu stavět nové bytové domy. Asi že to tam bude pohodlnější, levnější, nebo že tam bude lepší přístup než někam do titěrných, chaotických uliček madridských, bůhví. A tak se tam teda developeři rozhodli uskutečňovat své divoké sny u výstavbě budoucnosti.
Bez jakékoliv architektonické koncepce zde začali růst nejroztodivnější budovy vetšinou předimezovaných rozměrů, které se nikdy nepodobají jedna druhé, ale dohromady podněcují fantazii k zvláštním představám.

Já jsem si vybavila cizí planetu, kterou lidstvo začíná osidlovat, jedno z jakého důvodu. Nehostinná krajina, prostá lidského zásahu, se má stát novým domovem statisíců pozemšťanů.
Co nejprve začne člověk budouvat? Silnice. A člověk počítá s jejich budoucím vytížením a staví je proto rovnou čtyřproudé v každém směru. Potom začne budovat infrastrukturu. Různé něčeho-vody a zavlažovací systémy. Vysází pozemské rostliny podle předem připraveného, geometricky úhledného plánu a to, že se jim v novém klimatu nebude příliš dařit, to se nějak udělá. Člověk začne budovat domy, budoucí domovy svých krajanů. Samozřejmě co největší a nejnápadnější, vždyť zde neexistují ještě žádná pravidla, omezení, není čemu architekturu přizpůsobovat, tak proč nepřistoupit na divoké nápady architektů-vizionářů. A aby se lidstvo na své nové planetě nezbláznilo, je třeba jej zabavit. Proto postavíme gigantická nákupní centra v rozestupu několika málo nevýznamných kilometrů.


Vždycky jsem měla ráda sci-fi. Jsem konzument různých Star-treků, Galactic a Hvězdných válek. Klasikou je ale v tomto žánru rozhodně povídková kniha Raye Bradburyho Marťanská kronika, která s neskutečnou autentičností popisuje budoucnost a budoucí chování lidstva, když z důvodu devastace vlastní Modré planety, bude nuceno planetu opustit a hledat si planetu novou. Fantastické počtení. Kdybyste někdy na toto dílo narazili, neváhejte si jej přečíst, rozsahem nepříliš obsáhlé, přesahem neuvěřitelné.


Proto jsem se po Valdecarros procházela v němém úžasu, chtěla jsem dojít ke každému domu a pečlivě si jej prohlídnout. Což ale vzhledem velké vzdálenostem mezi nimi (jsou obrovské a dělí je osmiproudé silnice) nebylo úplně možné, vyfotila jsem alespoň to, co se nacházelo v "blízkosti" mého přechodného bydliště.
Část domů je již dostavěna a visí na nich billboardy "k pronájmu", nebo "byty k prodeji", na většině z nich ještě nějaké práce probíhají, a v důsledku ekonomické krize, s níž se Španělsko potýká, zde stojí mnoho ocelových torz a nedodělaných baráků, u kterých jako by se zastavil čas a dělníci si jenom odešli na svačinu a nechali své stroje na místě. Už přes rok.
Netušíte, jak je zvláštní, procházet se po městě, kde nepotkáte za dlouhé hodiny jediného člověka. Procházet se uprostřed vozovky, proti které české dálnice působí jako okreska mezi Starou Pakou a Lhotou, aniž by po ní jezdila auta. V místě, kde když jdete vyvenčit psa, málem ho unudíte k smrti a když chvíli nedáváte pozor na cestu, ztratíte se mezi pravými úhly skoro prázdných mrakodrapů. Kde se dokonce nenachází jediná hospoda, kde si můžete dát pivo a omeletu, hospoda, která dělá Španělsko Španělskem.
Jediná denní doba, kdy jsem zde zaznamenala čilý ruch je kolem osmé večer, kdy se zde žijící lidé hromadně vydávají do supermarketů a nákupních center a potom s uloveným nákupem zajdou do některého z domů, vyjedou výtahem kamsi ke hvězdám, aby náhodou nebyli k vidění v ulicích

Tolik slov o městu, jenž jako by stálo na placce, která se jmenuje Svět a za jehož posledním plotem může neopatrný chodec z placky spadnout do nekonečné prázdnoty časoprostoru.
Kdo by to byl do Madridu řekl?

neděle 28. listopadu 2010

Na chvíli zastavit svět, jenom se dívat, na nic nemyslet...


Království za svařák, horkou sprchu a deset hodin spánku! (A dala bych si Startku, milý Ježíšku, nešlo by to nějak předem... teď...?)

Třikrát jsem se tento víkend dojala:
poprvé když jsem si vzpomněla na Dalajlámu
podruhé když jsem si přečetla o životě na Kubě
a potřetí, když jsem viděla, jak se skvělý a silný holce derou do očí slzy kvůli oprsklýmu slabochovi

A z nedostatku spánku začínám být přiblblá a dezorientovaná, tudíž něco smysluplnýho napíšu hned jak vyrovnám spánkový deficit a sesynchronizuju neurony.

obraz: Girl on a red carpet, Felice Casorati

úterý 23. listopadu 2010

Ať hodí kamenem....



Kde bych mohla koupit talent?
Jak pravila Scarlett ve Vicky Cristině Barceloně: "Musím se postavit tváří tvář faktu, že nemám talent. Zajímám se o umění, miluju hudbu... je to velmi smutné, protože mám pocit, že se potřebuju nějak vyjádřit, ale prostě... nemám talent."
Neumím zpívat, s klavírem jsme se navzájem pár let trápili, ale upřímně jsem ho vždycky ve skrytu duše nenáviděla, jediné, co mi šlo byl tanec, ale s tím jsem v prvním záchvěvu puberty "na protest" sekla a když jsem se k němu v osmnácti letech vrátila, zjistila jsem, že už mi poněkud ujel vlak. Namaluju maximálně domeček jedním tahem. Co se týká ručních prací, nejsem schopná ani přišít si knoflík, a když jsem to zkoušela naposled, mrskla jsem se svetrem přes celej pokoj, jehlu kopla pod stůl a šla to vydejchat na vzduch. Vaření mám ráda, ale výsledků dociluji metodou pokus-omyl. Focení...to si musím prostě vydřít.

Co na mě zbylo?
Snažím se svoje pocity a názory zachytit perem na papír (nebo převést do dat a na netu prodat). A už se o to snažím, co se pamatuju. Nashromáždil se u mě docela výživnej stoh popsanejch a poškrtanejch, porůznu vytrhanejch (obzvláště poezie na cáru sešitu matematiky mě baví) papírů a nepřehledně uspořádané soubory ve složkách, které se vždy objeví na nejméně očekávaném místě v útrobách mého laptopu. A teprve teď přišel čas se o mé výblitky, pardon výpisky, podělit. Nebo mě to tak příjde, nebohému čtenáři možná ne.


Nečekejte pointu, tu tento příspěvek asi nemá, ale abych vysvětlila, proč se dnes zabývám takovým depresivním tématem.
Při hodině fotografie jsme vcelku úplnou náhodou zjistili, že mezi námi sedí génius. Slečna, která nám nejprve vyrazila dech svými fotkami, nás následně dorazila, když jsme ji přemluvili, aby nám ukázala svoje kresby. Skutečně mi připadá zajímavé, že člověk, který se nikdy nikde fotit ani kreslit a malovat, neučil, může jen tak sám od sebe spáchat taková díla. Provedení perfektní, ale hlavně ty nápady! Proč někdo vidí svět jinýma očima a ještě jej umí zachytit a někdo jen sedí a kouká a říká si, proč ho to nenapadlo dřív. A když se slečny profesor zeptal, jestli jí může uspořádat výstavu, ona se jen tak plaše usmála a řekla: "Proboha, to ne".


Já kdybych něco uměla, hrnula bych to do vás horem, dolem. Jenže mě se to netýká.

Hezký večer!

pondělí 22. listopadu 2010

Jsem povrchní?




Často si kladu otázku, jak moc je důležité, co nosíme na sobě.
Může se zdát, že vzhled není vůbec důležitý, což na jednu stranu samozřejmě je pravda. Každý známe mnoho osobností, jejichž ohromující vlastnosti se nijak ve vzhledu neodrážejí a nikomu to nepříjde divné. Známe i mnoho takových, jejichž precizně vypilovaná image odvádí pozornost leda tak od prázdné hlavy.
Ale mně by se líbilo, kdyby vzhled a oděv o svém nositeli něco vypovídal! Kdyby bylo v ulicích na co se dívat, protože přece každý člověk je jiný a něčím zajímavý. Kdyby si lidé dávali na tom, jak vypadají, záležet a řídili se vlastním vkusem a rozumem. Bylo by přece mnohem zajímavější potkávat osoby, které, aniž by s nima člověk musel mluvit, vyprávějí příběhy.

Připadá mi důležité, co má člověk na sobě, protože to šaty dělají člověka! Vždyť i jenom svým oblečením můžeme vyjádřit jak se cítíme, kdo jsme, nebo kým bychom být chtěli.
Pro mě je móda především hra, zábava. Móda je umění dostupné všem, záleží jen na nás, jak sní naložíme. Nepotřebujeme pro to moc peněz, nemusíme sledovat a kopírovat aktuální trendy, ani mít spoustu volného času. Stačí se zamyslet, zasnít ...

Já jsem se dnes jenom snažila přinést do šedivých, slizkých dnů trochu léta a vzpomínek na sluncesvit a dobrou náladu.

pátek 19. listopadu 2010

19/11


Pokojíček na obrázku se mi strašně líbí, nikdo by mě v něm nedostal z postele, ale ze zkušenosti můžu říct- bydlela jsem totiž v podobném dva roky- není to nic pro běžný život. Sice jsem si v něm připadala každý den jako v hotelovém pokoji někde na dovolené v horách, ale málem jsem si způsobila frakturu lebky, než jsem si zvykla, že pohybovat po pokoji se můžu pouze v předklonu. A to si potom představte, jak se asi v předklonu vykonávají činnosti jako převlékání postelí. Těžko.

Vyrazila jsem si na výlet. Taky tady prší a je pekelná zima, nic jsem si nepomohla. Ale už jsem dnes měla výborného sumce na bylinkách, viděla jsem muzikál Mamma mia! (ale jen v televizi), nakoupila trochu kosmetiky a zaplatila jsem si lístky na zítřejší návštěvu Harryho Pottera.
S Harrym jsem od svých jedenácti let strávila hodně času a mnoho, mnoho nezapomenutelných okamžiků. Z čehož vyplývá, že můj vztah k Harrymu je rozhodně můj nejdelší vztah s příslušníkem opačného pohlaví vůbec. A ten bych nerada zanedbala.

A pokud ještě nemáte dost této kultury "na úrovni", kupte si Elle extra, je mnohem lepší než celé prosincové číslo. Mně se líbily články: Hvězdné války"- zjednodušeně a srozumitelně mapuje historii velkých módních domů a "S návrhářem v posteli"- představuje nám profily úžasných designových hotelů z celého světa- téma speciálně pro mě.

Krásný víkend!

středa 17. listopadu 2010

neverending evening story

Přechod na zimní čas a zimní období se mnou letos dělá divy. O spánkový režim nejde, neb spánku není nikdy dost, ale ničí mě, že už od pěti hodin je venku tma. Od pěti hodin mám pocit, že už nemá cenu nic dělat, protože za chvilku půjdu spát. Což na mě má devastující účinky, nejvíc práce jsem totiž vždycky dělala večer. Od pěti hodin mám chuť zalézt do postele s knížkou a s laptopem a číst si a cpát se a hlavně moc nepřemejšlet a moc se nehejbat. Nádobí se vesele kupí ve dřezu, učení leží na hromadě na psacím stole a mně dá hroznou práci dělat, že ani jedno z toho nevidím.
Kdybych měla trochu času (rozuměj: čas jsou peníze) jela bych na výlet někam na sever. Ne zrovna do Liberce, to jsem nemyslela( i když Liberec je fajn, jezdí jim tam tramvaj přímo pod sjezdovku), spíš někam k Narviku, mít pádnej důvod nadávat na to, že je zima, a pořádně se v tý zimě procházet a fotit a okukovat seveřany. No ale ne na moc dlouho, to zas ne!

Mimochodem máte rádi zázvor?
Já si vařím ze zázvoru leccos, protože požívání tohohle kořenu mě zvláštním způsobem dráždí chuťové smysly. Doporučila bych třeba sladkokyselou omáčku k masu- ze zázvoru, medu a pomerančové šťávy. Nebo přidávat trochu zázvoru do moučníků- dodá jim to "říz".
A pokud máte pocit, že na vás něco leze, neznám nic účinějšího než:

oloupaný, nastrouhaný zázvor
hřebíček
skořice
kardamon
...to vše svařené dohromady, podávané horké s hodně velkým množstvím medu a citronové šťávy.
Drink pro trochu otrlejší strávníky, ale můžete se vsadit, že se jedná o nápoj s přímo zázračnými účinky.

Krásný večer!

úterý 16. listopadu 2010

Segovia



Segovia. Kousek od Madridu. Konkrétně 28 minut vlakem. 55 000 obyvatel. 1 památka UNESCO.
Co na ní říkáte? Blbý fotky, já vím, příště se budu víc snažit.
Už se nemůžu dočkat!

Obzvlášť dnes, když počasí venku oslizovalo, ze školy jsem šla za tmy, ujel mi před nosem autobus a tak jsem se prošla potemnělým velkosídlištěm, říkala jsem si, jak by z toho někdo vůbec mohl nemít blbou náladu?
Já se nedám!

Dnešní lék na potencionální splín?
1.) vlastoručně připravené šafránové risotto
2.) Annie Hall
3.) pohled z Afriky

a slunce v duši!

pondělí 15. listopadu 2010

Todo o Nada by Mario Testino





Todo o nada. Všechno nebo nic. By Mario Testino.

Výstava je spojením 54 fotografií, které zobrazují dvě nejsilnější témata Testinova díla: Módu a nahotu.
Tyto motivy provazejí celou Testinovu kariéru, ale právě pro madridskou výstavu slavný fotograf vytvořil několik snímků, které jsou zde publikovány vůbec poprvé.

Pro Maria Testina je srdcem výstavy Todo o Nada rozjímání o procesu a důsledcích, které přináší akt odkládání oblečení a příjmání nahoty. Jak sám autor říká: "Mé obrazy začínají jako oblečené a končí nahé, ale kde končí módní fotografie a začíná portrét?"
Za tímto účelem obsahuje výstava z části snímky modelek, které jsou oblečeny v nákladných róbách, extra připravených pro každý snímek tak, aby navodily atmosféru záměrné teatrálnosti kontrastující s ostatními fotografiemi, na kterých je zobrazena ostrá, nekompromisní nahota odkazující k ikonickému dílu španělského výtvarného umění, Goyovým Majám.

Výstava též poodhaluje mnohé ze vztahu mezi fotografem a jeho modelkou. Od půvabu nejkrásnějších žen světa, nahých, či oblečených v haute couture (často zachycených s jemnou dávkou ironie a dotykem provokativního humoru) po velmi intimní, spontánní okamžiky společné tvroby. Todo o Nada je oslava "Testinových žen". Autor odhalil a definoval svůj způsob vidění ženy, napříč celou svou kariérou. "Testinova žena" se pohybuje mezi dvěma naprosto odlišnými póly: "Mám rád odvážné, nezávislé ženy, které, navzdory své síle, nikdy neztratí ani část ze své ženskosti a přesto nezneužívají svou krásu. Ženy s osobností, která odráží jejich touhy. "

Základním kamenem celé show byl Testinův záměr stvořit výstavu takovou, která by korespondovala se stálou expozicí muzea Thyssen-Bornemisza. Slovy autora: "Vystavování v muzeu jakým je Thyssen-Bornemisza s jeho mimořádnou sbírkou umění je privilegiem pro každého dnešního umělce. Pro mě obzvlášť, protože mnozí zde vystavovaní umělci ovlivnili mé dílo a inspirovali mě. Muzeum není významné pouze pro své umělecké sbírky, ale také kvůli prostoru, jenž každé dílo povznáší."

Předchozí text jsem přeložila z průvodce této výstavy.

Pokud si myslíte, že Maria Testina neznáte,jsem si jistá, že znáte jeho dílo. Nebo alespoň mnohé jeho fotografie. Peruánec Mario Testino je jedním z nejslavnějších světových fashion fotografů a mě jeho práce rozhodně oslovuje. Akorát nevím, zda je to mámení smyslů rozplývajících se nad nádherou fotografií a na nich zachycených mužů a žen, nebo je to hrůza z geniality a sterilní propracovanosti každého snímku.
Co lze vytknout dokonalosti? Že je dokonalá?
Procházet se mezi jeho obrazy bylo jako reálný výlet po stránkách Vogue. Ocitla jsem se mezi lidmi z planety Fashion a ačkoliv jsem se nechala zcela oblbnout a težko, přetěžko se mi odtrhával zrak od poslední Testinovi výstavy, nakonec jsem byla hrozně ráda, že jsem se vrátila do rušných ulic Madridu, kde svět má k ideálu daleko, ale za to je mnohem zábavnější.
Kontrast světa Testinových fotografií a reality, to je to, co na jeho díle miluju.


sobota 13. listopadu 2010

Téo





Blue Margarita


2cl tequila silver
2cl tequila gold
2cl curacao blue
2cl limetkové šťávy

sklenici dozdobit krustou z hrubozrné soli, podávat s ledem

To není pití, to je zázrak.

A já fakticky miluju mít narozeniny a spoustu přátel, kteří mi kupujou parfémy a květiny a vypijou se mnou moře margarity a když se opijou, tak mě objímají.

úterý 9. listopadu 2010

proxima estacion: Praga










Pet hodin rano, Barajas, venku zuri vichrice, kdy se poleti, nikdo nevi. Zkratka zas-rano.

Sla jsem spat ve tri a vstavala jsem ve ctyri, ihned po priletu bezim do skoly, vecer uklidim (kdo vi, v jakem stavu najdu byt? Ja to teda jenom tusim) a zítra me ceka mila navsteva. Pozitri si skoro-vybalenej kufr zas zabalim a jedu o dum dal. Oje, jsem nejaka hekticka. Ale koho tohle zajima?

Jelikoz jsem poslednich par dnu nebyla online, a mela jsem z toho trosku ujimani, co si budeme povidat, nemohla jsem dokumentovat, co jsem stihla zazit. Pominu-li nekolikero party a desitky, mozna stovky nachozenych kilometru, velikej zazitek mam opet a jako vždy z jizdy rychlovlakem, pratele, na to si clovek zvyka okamzite! Kez bych se neceho podobneho dockala za sveho zivota v Czechlandu! Cestu, která trva autem temer dve hodiny, vlak urazi za 28 minut. A ne aby cestu, která trva autem dve a pul hodiny vlak jel pet hodin. Je to tak moc sci-fi?

Ale pryc od prizemnosti, konecne jsem byla v Pradu!

Sbirka umeni tezko predstavitelnych rozmeru a nevycislitelne hodnoty, jejimz zakladem je drivejsi spanelska kralovska sbirka, byla jako muzeum zpristupnena jiz roku 1819 a je pravem razena mezi nejdulezitejsi svetova muzea. Budova Museo del Prado, vystavena za vlady Carlose III., da jiz navenek tusit, co navstevnika ceka uvnitr, pokud ji chcete videt, bud si zalette do Madridu, nebo se zeptejte Googlu, neboť ja jsem byla lina fotit, když bylo hezky a fotila jsem, az když se zatahlo a vysledne fotografie me rozezlily.

Diego Velazquez, Francisco Goya, El Greco, Hieronymus Bosch, Rubens, Tizian, Rafael, Rembrandt...

A ted uprimne, byla to docela nuda. Asi tri hodiny chozeni mezi obrazkama svatejch, dekuji, to uz jsem jednak zazila v Escorialu a druhak…me to netankuje. Ale timto muzu odskrtnout polozku ze seznamu věci „Co musim videt/zazit“. A nemyslete si, jako predtim ja, ze v Pradu je vystavena Guernica. Neni, je presunuta do Museo de Reina Sofia. Sakra. Priste.

Mimochodem me napada, znate seznam věci „Co uz nikdy NECHCI zazit“? Ten je mnohem zabavnejsi, ale o tom nekdy priste.

K pokleslejsi zabave…priznavam, ze jsem byla na konzerte Linkin Park. Ale na mou obhajobu, bylo to zadarmo a v nadhernem prostredi Puerta de Alcala a ano, libilo se mi to. Libilo se mi to moc, místo ma krasnou atmosferu, Linkin Park byli srdecni a zahrali svoje nejvetsi hity, nejspis nechteli prudit obecenstvo svou novou deskou, na kterou, co jsem tak ve svém okoli vypozorovala, jsou velmi rozporuplne reakce.

Mne se mimochodem libi (ackoliv tento druh hudby není uplne mym salkem caje), uznavam, ze skupina prosla docela velkym vyvojem a je kazdeho věc, jak to prijme, ale pro me i pad na hubu je pohybem kupredu a to je třeba ocenit.

Myslim, ze u nas v Cesku, když nejake hudebni teleso prodelava konstantne vyvoj, je to věc naprosto nevidana. Neb u nas se spis hraje dle zabehnuteho vzorce „hrajem, co se libi lidem“- proste když něco funguje a tecou z toho prachy, tak proc to menit, ze. A tak tu mame musiczombies, které deset, dvacet, tricet a to bych blila…i vic let hrajou stále to samy dokola a naší cesti lidi, kteří mají obecne skolny k sentimentu, na to porad dokola chodi.

To jsem trochu odbocila, co jsem chtela rict, ze konzert Linkin Park byl proste moc dobrej.

Z energie, salajici z te masy lidi, kterou jsem nacerpala budu urcite zit ještě par dni. A tenhle paradni den jsem zakoncila prochazkou po nocnim velkomeste s usmevem na rtech. A zpatky ani krok.


K fotografiim nad clankem:

Několik snimku ze spanelske Elle:

-manikura, jez me zaujala,

-clanek vyzivajici k navsteve Prahy (především mist, která bud neznam, nebo neverim, ze nekdy budu mit peníze na to, abych je mohla navstivit),

-prekrasny editorial k tematu svatba (polozka ze seznamu věci, které „nikdy nechci zazit“- ale ty saty…ach, a ty zenisi…ach ach!),

-v Madridu zakoupeny spanelsko-anglicky komiks- darek pro Mariu,

-gauc na kterem bych stravila vic casu, bylo-li by pripojeni k internetu,

-a především zrcadlo, které se mi nepodarilo zabalit do kufru a odvezt nenapadne do Prahy, navíc by jeho zmizeni nejspis vzbudilo prilisnou pozornost


Pripravuju ještě clanek o Mariu Testin…sakra, jak se to skolnuje?! Proste o fotografu jmenem Mario Testino, na jehož vystave „Todo o Nada“ jsem byla a docela jsem se urvala.

Ale to třeba nekdy priste.

Krasny den Vam a snad i mne!

pátek 5. listopadu 2010

Real jardin botanico de Madrid









Rano se mi ale vubec nechtelo vstavat, neb tato krasna zeme ze me dela alkoholika a vyborne vino tu lze poridit od tri EUR (ano, to je cena za celou lahev) a zrovna vcera vecer jsem s nim mela konfrontaci.

Ale nedalo se nic delat, mela jsem pred sebou prevelice dulezitou schuzku.

A ted budu psat o rozdilu v jednani s lidma tady ve Spanelsku a doma v Cesku.
At uz jsem tady byla v bance, na urade, nebo ted na reditelstvi Paradoru, vzdycky jsem narazila na usmevave, prijemne a ochotne lidi, kteri vedeli, co jejich prace obnasi a skutecne se mnou jednali jako s klientem, poprali mi hezky den a stiskli mi ruku. Oproti tomu jen vzpominka na schuzku s muzem, kteremu muj otec plati nehorazne penize, aby vubec mohl v ty kancelari sedet a bejt chytrej, mi dodnes vyvolava nutkavou potrebu kricet vulgarity. Oslovovani "mila zlata", neochota cokoliv pro me cokoliv udelat a nedejboze mi vyjit vstric a hlavne potreba ukazat mi, kdo je tady tim reditelem vesmiru a do cich rukou je sverena moje budoucnost, me zbavuje soudnosti.

Zitra jedu na jinou schuzku opet do Segovie, a tentokrat pouziju rychlovlak, neb rizeni zde neni nic pro moje nervy. Zatim jsem totiz nevysledovala system, dle ktereho se auta pohybuji a zarazuji do pruhu na ctyrproude dalnici a furt jeste nemam dostatecne vyvinutej cit, jak mam poznat, ze vozidlo prede mnou mi hodla vjet do cesty, kdyz tu malokdo pouziva blinkry.

Dala jsem si ve meste opecene brambory s palivou omackou, zapila to pivem a vyrazili jsme do botanicke zahrady, coz se ukazalo jako napad k nezaplaceni, jelikoz venku bylo nadherne a Real Jardin de botanico je oaza klidu uprostred mesta.

Nejprve jsme prosli kus tridy Paseo del Prado, kde se nachazeji nejluxusnejsi hotely, divadla, vehlasna muzea a galerie a ma zde sidlo parlament, a prekvapive ... stoji zde Prado. A nenapada me zadne misto v Cesku, ktere bych k Paseo del Prado prirovnala, asi jsem definitivne zamilovana do Madridu.

A potom uz jsem na vlastni oci videla Opuncii, Mimozu, Aloe Vera, Ginko Bilobu, Cedr Himalajsky, tequilovou agavi, kavovnik, pomerancovnik, kaki, nespocet kaktusu a mouchozravejch, oslizovanejch potvor, vsemozny palmy, lekniny, bambus a mnohe jine rostliny, vyvalila jsem se pod palmu k jezirku a pobihala jsem po zahrade jako maly dite, az me Ramon upozornil, ze se chovam, jako bychom v Cesku nemeli zadny rostliny. Umim si predstavit, ze se na tohle misto vratim, umim si predstavit, ze si vezmu uceni a na lavicce pod cedrem se budu ucit a rozjimat.

A ted uz me omluvte, jdu se pripravit, jelikoz dnes v noci se jde tancit.
Hasta luego

čtvrtek 4. listopadu 2010

Vecerni Madrid v obraze








Madrid

Omlouvam se za vcerejsi prispevek, holt nejsem medvidek Pu, abych se furt usmivala. Ale jinak, aby nedoslo k mylce, se mam skvele.
Madrid je uzasne mesto, tak pulzujici a plne energie, ze je prirozeny jej milovat. Nachodila jsem tu uz snad tisic kilometru a nafotila stovky fotek. O vypitem pivu ani nemluvim, haha.

Dnes jsem puvodne sla do kina, procvicovat spanelstinu a anglictinu, ale kdyz jsem TO mesto uvidela v cele jeho vecerni, rozechvele krase, nedalo mi to a sla jsem se projit. Zavrela jsem mapu a proste jsem sla, kam me nohy vedly. Prosla jsem nekolik ctvrti a ackoliv me udivuje velikost a krasa palacu a katedral v nalestenem centru, vic za srdce me chytaji obycejne ctvrti s jejich bary a obchudky, uzounkymi ulickami, ktere se nedaji poradne vyfotit a lidmi ze vsech koutu sveta, ketri maji usmev na rtech a zdravi vas jako stareho znameho.

Poprve jsem dnes pustila sve penezence zilou. Vcera jsem sice byla na Grande Via v obrovske Zare, Mangu a HM, ale bylo to tam tak nalestneny a k uzoufani nudny, ze jsem radsi zase brzo udesla, aniz bych si neco koupila.
Ale dnes, zalezla v nejakych ulickach jsem potkala vylohu, kde na me mrkalo nekolik knih, ktere rozhodne musim mit. Spolecnost nekolika vazenych muzu (konkretne Kafky, Borghese a Singera) me premluvila, abych do toho miniaturniho a totalne chaotickeho knihkupectvi vesla a zatouzila si zkratit rozpocet. Odesla jsem nakonec s komiksem ve spanelsko-anglickem vydani, ktery zobrazuje jednotlive nejslavnejsi pisne Boba Dylana. A s Elle, to musi bejt, je tady totiz mnohem levnejsi a jsou v nem mnohem hezci fotky.
Prohlidnout jsem si sla sve ulovky do baru, kde na me neustale pomrkaval barman a nakonec ze me dydnal telefonni cislo a ptal se me, odkud jsem. Kdyz jsem priznala barvu, ze jsem de la Repùblica Checa, zasmal se a ukazal na druhou stranu baru, kde taky sedela Ceska se svymi spanelskymi prateli. Mila nahoda, vsichni byli hrozne prijemny a rekli mi, ze mam krasny oci. Tak jsem podekovala a vydala se s usmevem na rtech ztratit se do metra.

Jen vic takovych dnu. Preju sobe i vsem, kteri nahodou muj blog ctou.

středa 3. listopadu 2010

na ceste

Tak jsem ...tady. Konecne po par dnech sedim na gauci a jsem online. Mam pripravenou spoustu fotek a kecu z poslednich ctyr dnu, ale nemuzu se pripojit na svym pocitaci, takze...nekdy priste.

Sedim na gauci a posloucham ceskou muziku- coz je zajimavy, v Cesku posloucham zahranicni veci. Ale ne dnes, dnes je tu se mnou Extaze svaty Terezy, Khoiba, Monkey Business a Sunshine a trochu si poustim Samotare, piju vino, uvarila jsem osklivy jidlo a hlavne premejslim.

Tenhle vylet jsem potrebovala jako prase drbani. Bejt sama a urovnat si hlavu, bejt sama v zemi, kde nicemu nerozumim, ale mam to tak rada.
Zatim jsem si polozila spoustu otazek, ale ani na jednu jsem si neodpovedela. Doufam, ze odpovedi me napadnou casem. Ale moje mama rika, ze nenapadnou.

Proc je tezky bejt nekde doma?
Proc se snazim utikat od lidi, kteri me maji radi?
Proc musim sama na sobe testovat, kolik toho vydrzim?
Proc zkousim svy blizky, kolik toho vydrzej?

Jsem chaotik, vecne se rozplyvajici v casoprostoru, strasne rada se vrtam sama v sobe, abych si prestala uplne rozumet.
Bleju ze sebe.