středa 13. října 2010

frozen hell




Poprvé od minulé zimy jsem si dnes musela připustit, když jsem šla do školy v šatech a plátěné bundičce, že ji mi pekelná zima. A je mi jasný, že rozmrznu zase až v dubnu. Znáte to, rudý zmrzlý ruce, pára stoupající od úst, neustálé poptahování nosem, červený uši a mně k tomu ještě neustále slzí oči, prostě...frozen hell.
Už několik let se snažím si zimu zpříjemňovat, ale upřímně moc mi to nejde. Vezmu ji na milost jedině, když stojím na sjezdovce a chystám se sjet pořádnej kopec, nebo když cucám svařák, v místnosti, kde praská dříví v krbu a skrze okno se dívám na malebně zasněženou ladovskou krajinu. Ok.
ALE co mi fakt vadí, je zima v Praze...odhazování sněhu poránu, metr břečky všude na chodnících, které nikdo neodklízí, na nástupišti v metru fouká mrazivý severák, tramvaje jezdí, jak když nejezdí... dobře, připouštím, že trochu propadám panice, že se zima zase blíží. Ale alespoň jedno pozitivum tenhle můj polohysterický stav má- byla jsem schopná si zařídit, pokud vše klapne, abych mohla změnit alespoň dočasně své pole působnosti a přesunout se do teplých krajin. Nejsem poveřčivá, ale co kdyby přecejenom.... radši o tom nebudu zatím mluvit.
A teď se jdu přesunout s hrnkem kafe a španělskejma slovíčkama do peřin, protože je mi zima.

Žádné komentáře:

Okomentovat