sobota 17. července 2010

Balík

Sedím na schodech před svým bytem, v koutku úst startku, nevěřícně čumím na ten balík. Balík stojí přede mnou, teplota okolního vzduchu již dávno přesáhla třicet stupňů. Samozřejmě, tak je to vždycky, když to člověk nejmíň potřebuje.
Ale abych neodbočovala… Čumím na ten balík a je mi jasný, že s ním nehnu – natož abych ho vytáhla po schodech, natož abych ho donesla na poštu. No rozhodně spíš odnese on mě, než já jeho.
Trable všedního života.
Když na to padly čtyři cigarety a já stále nevymyslela nic konstruktivního, rozhodla jsem se, že začnu jednat. Balík jsem tam nechala a vyšla jsem před dům. Když jsem uviděla ty chlápky opřený o dodávku, brala jsem to jako boží znamení a nikdy by mě nenapadlo, že hezkou mladou holku v očividně náročné životní situaci, která je úpěnlivě prosí o pomoc s balíkem, pošlou do háje. Poslali.
„Podívejte se, paninko, my nemáme čas.“
Kdyby věděli, kolik přemáhání mě to stálo se jich zeptat, mě, která nesnáší kontakt s cizíma lidma, tak by mi určitě pomohli! Ale nedá se nic dělat, když nemaj čas, tak ho nemaj. Tak jsem šla dál, došla jsem až na frekventovanou ulici poblíž a napadlo mě, že si chytím taxíka a holt teda přivodím kýlu taxikářovi. Stála jsem tam pět minut, teplota okolního vzduchu dávno přesáhla sto stupňů, rozpálený vzduch se chvěl nad ještě rozpálenějším asfaltem a na obzoru se rýsovala oáza i velbloudí karavana, ale rozhodně ne taxík.
Nedá se nic dělat. Šla jsem radši zkontrolovat balík. „Tak, ty hajzle, já mám jeden den volno a strávím ho s balíkem?!“ Po několika dalších cigaretách (odešlu dřív balík, nebo dostanu rakovinu?) jsem si našla číslo na taxíka. Modrej anděl, to je dobrý. Poprosila jsem dispečerku, ať mi pošle dobře naladěnýho siláka. Očividně nasranej silák dorazil za pár minut, ale pro „zavazadlo“ mi bez řečí šel. Pozastavil se, když to zabalené slůně uviděl, ale nezaváhal, popadl ho a schody vyskákal jako laňka, umístil balík do kufru, zle se na mě podíval a jelo se. Jelo se na poštu, která je mimochodem asi sto metrů od domu. Před poštou mi zastavil, řekl: „Pade!“ a koukal se z okýnka ven. S pocitem nejhlubšího ponížení jsem ho opět poprosila, aby mi balík vyndal z auta a donesl ho na poštu. Zjevně to bylo to, čemu se chtěl vyhnout, ale mrmlal si něco pod vousy a poskytl mi tuhle laskavost.
„Za nadměrný zavazadlo dvě stě!“
Skvělé, tak pro mě boj skončil, trvalo to jen hodinu a jsem na poště, vyplňuju podací lístek a stojím patnáct minut ve frontě na špatnou přepážku, patnáct minut ve frontě na dobrou přepážku, v duchu se loučím s Balíkem.
„Dobrý den, já bych ráda poslala hodně velkej balík, ale sama ho sem nezvednu, ale když mi pomůžete, tak to zvládnem lehce.“
„Já vám s ničím pomáhat nebudu, já odsud nesmím odejít!“
„Ale vždyť ten balík stojí tady, jen ho musíme zvednout.“
„Další!“
Díky, babo. Kouknu do fronty, která se vlnila skrz dveře až na ulici, chlapi se všichni koukali na svý boty, můj pohled zachytila jen ta úplně nejmenší a nejhubenější paní. Hned mi přiskočila na pomoc. Zvedli jsme balík, já poděkovala, pošťačka mrskla balík na váhu, usmála se od ucha k uchu a řekla:
„Je moc těžkej, my tady berem jen balíky do dvaceti kilo, to musíte na Palmovku, tam vám odešlou obchodní balík.“
Říkám: „To nějak uděláme, já si připlatím, kolik váží?“
„Dvacet kilo a padesát tři gramů a udělat to nijak nejde, já vám to odeslat nemůžu, slečno, to musíte na Palmovku.“
Díky, babo. Doprdele, vždyť já ten balík ani sama nesundám z tý přepážky, jak ho mám asi donýst na Palmovku? A kde je, doprdele, pošta na Palmovce? Já tý krávě šlápnu na nohu, to mi nemůže padesát tři gramů odpustit?! Já nemám auto, haló! Nemůžete mi to tam odvézt vy? Já to fakt zaplatím!
To bych všechno ráda řekla, a když jsem se na to nadechovala, zjistila jsem, že mi stejká po tváři slza. A za ní další a další. A najednou zjišťuju, že sedím na balíku uprostřed pošty a usedavě bulim, sto chutí tam ten balík nechat a prostě odejít, ať si ho nacpou, kam chtěj.
„Přestaňte bulet, mladá paní, já mám zrovna chvilku čas, tak já vám s tím balíkem pomůžu, donesem ho na Palmovku spolu.“
Když zvednu hlavu, zjistím, že hlas patří té nejmenší a nejhubenější paní.
„To byste byla strašně hodná,“ říkám, zatímco všichni přítomní muži stále zkoumají něco na svých ponožkách v sandálech.
Ta nejmenší a nejhubenější paní během doby, kdy já jsem si utírala nos, omotala balík špagátem tak, abychom ho mohly čapnout a ve dvou odnést na tramvaj. Dvacet kilo a padesát tři gramů vážící balík jsme vytáhly do tramvaje a jely jsme na Palmovku.
„Slečno, viďte, že lidi jsou stále míň ochotný, to je hrůza.“
„To jo.“
„A ta babizna za přepážkou vám taky mohla těch padesát gramů odpustit.“
„To jo.“
„ A, slečno, nebulte už, já to nemůžu vidět.“
„Pardon.“
Že odnést Balík na poštu nám ze zastávky tramvaje trvalo čtyřicet minut, že jsme několikrát odpočívaly, vytáhly dvě cigarety, že venku bylo pětatřicet a všichni chlapi, které jsme minuly, koukali někam skrze nás do dáli, to Vám asi popisovat nemusím. Ale rozhodně Vám musím popsat, co se seběhlo na poště na Palmovce. Položily jsme balík na přepážku, pošťačka s ním i přes má varování, že se jedná o křehkou zásilku, mrskla z váhy do vozíku a podala mi na vyplnění nějaká lejstra.
Otočila jsem se, že tu nejmenší a nehubenější paní pozvu do cukrárny na zákusek a pořádný ledový kafe, ale ta nejmenší a nejhubenější paní už tam nebyla.


Tak přece jenom andělé existují! (Ale rozhodně to nejsou ty Modrý andělé.)

1 komentář: