neděle 26. prosince 2010

Vánoce žeru

Fakt nevím, proč bych neměla mít ráda Vánoce.
Tři dny za sebou státní svátek, to je jako tři neděle.
Intenzivně se věnuji nicnedělání a strašně se cpu.

Z gastronomického hlediska jsou Vánoce orgasmus.
Ve škole jsme zkoušeli péct kubu (kroupy a houby- světe div se, je to skvělý) a štolu. Dělali jsme salát, pekli lososa, připravovali lososový tartare a upekli brownies.
Doma na mě čekala bílá rybí polévka (moje noční můra, když jsem byla dítě, dnes ji řadím mezi TOP polévky), kapr a maminčin bezchybný bramborový salát - mamá do něj nedává žádné maso a majonézu s hořčicí jen na chuť- nepříjde vám totiž taky ujetý jíst k rybě salát s uzeným?
Domácí cukroví- potřebuje to komentář?

V rámci školy jsem se pátrala, jak dlouhá je v Česku tradice pojídání kaprů jako vánočního pokrmu a zjistila jsem. že se vlastně o žádnou tradici nejedná. Nikde v historii o přípravě kaprů zmínky nejsou, tudíž lze odvodit, že tento "zvyk" vzniknul po válce, když nebylo lautr nic, co jíst a lidé vytahovali z rybníků tyhlety nechutné bahení ryby, aby hlady nepomřeli.
No ale ať je to jak chce, já kapra miluju. Letos se těším, až mi kamarád přinese ochutnat, jak se mu povedl kapr načerno.

A nakonec jsem měla játrovou polévku a štěpánskou kachnu s uzeným zelím a bramborovým knedlíkem.
Jakákoliv hektika před Vánocemi mi, z nahoře vyjmenovaných důvodů, Vánoce nemůže zkazit.

Jsem u rodičů, včera tu byl vyhlášen kalamitní stav. Nevím, jestli jsem vůbec někdy v životě viděla tolik sněhu. Možná před lety v Alpách. A zrovna čtu knížku o povodních. Vůbec mi mimořádné situace občas dělají radost, ukazují nám, lidem, že ať si myslíme, co chceme, nad přírodou navrch nemáme a mít nebudeme.
Chystám se o tom snad i napsat článek, jestli ještě něco připadne.
Vycházet z domu mi připadá nemožný.

Takže jsem doma, věnuji se četbě a gastronomii, zkouším nový masážní olej a večer se půjdu k skorosousedům saunovat. V následujícím týdnu mě čeká sjezdovka, spousta milých setkání, zkusím udělat glog a následně se jím opít.
Na a potom: adios!

sobota 18. prosince 2010

bláhová Petra

Je fakt dobrá, je s ní fakt prdel, ale ještě furt mi dluží tričko.
Škoda, že bydlí trochu z ruky. Ráda bych s ní zašla častěji balit lucemburský kluky do šesti do rána, nebo sednout si na Výtoň, pít pivo a opalovat si nohy.
Líbí se mi, jak si sama balí cigára, nosí kšiltovku a míchá angličtinu do češtiny a říká, že nemíchá.

http://www.petragraphicdesign.com/

pátek 17. prosince 2010

las montaňas y Ibort






Je dost těžký skloubit přípravy na Vánoce a zkouškový a zůstat přitom líná jak vepř.
Co jsem chtěla říct? No nevim, asi nic.
Už mě nebaví ani nadávat na počasí, ani psát přáníčka, ani přemejšlet o dárcích (sníh a Vánoce pohroma blogů- všichni píšou o tom samým) a radši bych luskla prsty a byla v Segovii. Normálně pracovala, užívala si normální počasí a učila se španělsky a fotila. Ale dočkám času.

Fotky jsou pořízené ve Španělsku, v minulém příspěvku jsem psala o Pyrenejích, tak jsem vám chtěla ukázat, jak jsem je zažila já.
Byly jsme u kamaráda, který žije v miniaturní vesnici, 10km divočinou od nejbližšího maloměsta. Tahle vesnice byla dlouhou dobu opuštěná, jako následek Francovo vysídlování venkova, ale před asi deseti lety ji začalo pár nadšenců holejma rukama opravovat a osídlovat. Mezi nimi i ten náš kamarád. Dnes zde žije ca 80 lidí zhruba deseti národností a některé z budov mají určené ke společnému užívání a k ubytování hostů.
Hory jako na dlani, Baskico a Navarra za bukem, Camino de Santiago vede vedle, přátelští lidé, skvělý víno a přírodní cider, mix francouzské, baskické a španělské kuchyně, krásný počasí... mám pocit, že to je ten Ráj na zemi,o kterým se tak často mluvívá.
Mimochodem v plánu na příští léto stojí: přejít Pyreneje pěšky z francouzský strany na španělskou.

dům pyrenejský






Moc se mi líbí.
Za prvé, stojí v Pyrenejích- které mě prostě dostaly.
Přízemí je postaveno tradičním způsobem spojování kamenů bez malty- v létě jsem při své cestě napříč Španělskem měla možnost pozorovat, jak se takový kamenný dům staví. No není to lehká práce, vrší se osekané ploché kameny ručně jeden na druhý, ale výsledek vypadá ohromně.
A nakonec líbí se mi spojení starého a tradičního s novým a moderním.
Jela bych tam na prázdniny. Možná i na dýl.

http://www.ca-so.com/

úterý 14. prosince 2010

bigBang studio





Před pár dny jsem si všimla, že většina uměleckých blogů, které sleduji, pochází ze Států. Proč to tak je? Náhodou? Nebo se v Evropě tolik nebloguje? Ráda bych si přečetla článek nebo pojednání o fenoménu blogování a jeho rozšíření v Evropě. Zbýval se tím už nějaký odborník? Nevíte o něčem?

Původně jsem vám ale chtěla představit jeden ze svých oblíbených blogů. Autorkou je malířka, Američanka, světoběžnice, jež se nedávno přestěhovala z pohodlných Států do rozvojové Indie.
Líbí se mi jednak její dílo, ale i to, jak píše, jaký má její blog koncept- autorka nám o sobě moc neprozradí, ale z ze zážitků, které popisuje a akcí, kterých se účastní, si o ní můžeme udělat představu. Neprezentuje sama sebe, ale své dílo, které mluví za ni. Pravidlený čtenář si k autorce vytvoří pouto, čeká na každý další post, aby si o ní udělal představu, dozvěděl se něco o malířství a o Indii a z těchto nápověd pomalu skládal mozaiku, co že je to bigBangstudio.
a ...prostě je mi tahle Lily Stockman děsně sympatická.

Odkaz na blog: http://bigbangstudio.blogspot.com/
Odkaz na profesionální stránky: http://lilystockman.com/#


pondělí 13. prosince 2010

Time management


Zaklínadlo moderní doby. Oblíbené heslo u nás na škole. "Myslíte si, že nezvládnete tři zápočty v jeden den? Omyl, to jenom nezvládáte svůj time management."

Neustále se plácám v hledání rovnováhy mezi flákáním se a naprostou hektikou. Jsem z těch, kteří stráví celý den v pyžamu koukáním do počítače a vůbec jim to nepříjde divný. (Hlavně když se mám učit) A oproti tomu jiné dny překvapuji sama sebe jaká jsem überžena. Je jasný, že kdybych našla kompromis mezi takovými dny, nehrozil by mi někdy kolaps z nedostatku spánku, jindy tvorba proleženin.

K zamyšlení nad tím, nakolik jsem pánem svého času a nakolik se jím nechám vláčet, mě přivedlo čtení rozhovoru se Sentou Čermákovou. Znáte ji? Ona je totiž Superwoman. Vystudovala biokybernetiku (ne, to není sprostý slovo), má dvě děti a dnešním dnem pracuje jako marketingová ředitelka Hewllet-Packard (nikoliv jen jejich českého zastoupení). A ještě se z toho nezbláznila. Obdivuhodné. Ne, nechtěla bych být jako ona, ale z rozhovoru s ní jsem si odnesla několiv užitečných rad do života.

První z nich je, že všechno je jenom otázkou priorit, takže nějaké "na to nemám čas" je jen prachsprostá výmluva. Pokud něco chcete, dá se to zařídit a najít si na to čas, ať jste student, matka od rodiny, nebo ředitel vesmíru.
Propříště tedy mám čas naučit se na tři zápočty během dvou dnů, mám čas udržovat doma pořádek, mám čas pilně trénovat a mám čas jít s bráchou bobovat. A možná bych měla čas i najít si nějakou práci.

Druhá rada zní, že pokud skutečně čas nemáte, je načase uskutečnit reorganizaci. Pokud chcete na jedné straně začít chodit na kurz angličtiny, poránu běhat, nebo k tomu všemu ještě chodit na procházky s partnerem, na druhé straně musíte oželet koukání na televizi, žehlení, nebo třeba sledování české politické scény. Prostě něco za něco. Já například televizi vůbec nemám, a večery můžu trávit blogováním, španělštinou nebo baletem. Senta řídí marketing celosvětové firmy, ale je jí jedno, jestli Topolánek či Paroubek mají jachtu a co na ní dělají.

Třetí rada, kterou jsem si vzala k srdci je, že je třeba, ať už jste jakkoliv vytíženi, si klást cíle, které nás budou motivovat. Senta se učí plavat motýlka a chce přečíst tisíc nejlepších knih světa. Já pojedu na tři měsíce sbírat zkušenosti na pracovní stáž do španělska, ačkoliv se umím španělsky akorát tak představit.

Čtvrtá rada zní: vymezit si osobní prostor. Máte někdy během dne prostoje, kdy jen tak sedíte a prosíte facebook, ať se na něm objeví nějaká novinka, jinak se unudíte, ale na jinou aktivitu nemáte dost času? Pokaždé když příjde tato chvíle, začněte NĚCO dělat. Nejlépe stále tu stejnou věc, která ale přináší bohulibější výsledky než čtení statusů všech "přátel". Třeba uklízení je fajn, člověk si u něj aspoň utřídí myšlenky. Nebo se podívejte na další díl kurzu "jak zacházet s photoshopem". COKOLIV, jenom nepřepínat mozek do úsporného režimu.

Rada pátá: využívat svůj čas efektivně. Jo, tím myslím čtení knih, na které doma není čas, v tramvaji, která jede čtyřicet minut do cílové stanice. Vstát ráno o hodinu dřív, aby se člověk naučil nejtěžší látku, která už večer do hlavy neleze. Zajít na úřad během přestávky ve škole na úřad, namísto ztroskotaného sezení v kantýně. Doplňte si sami.

Pokud dodržíte všechna tato doporučení, nedopadnete jako já. To si, myslím, je dobrej důvod, proč zapřemýšlet na tím, jak si umíme naplánovat svůj čas. No a potom zbyde i nějaká doba na prachsprosté válení se, aniž by u toho člověku v hlavě pořád blikala kontrolka "učit se", "vytřít" nebo "dopsat ten článek". Myslím, že sami intuitivně cítíte, co tím chce básník říci.

Ale mým heslem je: "na neděli mi nesahejte, v neděli se nedělá"...kdy jindy může bejt student línej jak veš, než v neděli?

Pokud to nevyznělo dost jasně, myslím si, že nejdůležitější je prostě bejt v pohodě a stíhat život žít, nejen ho pozorovat. Nestresovat se zbytečně, ani nebýt ze sebe znechucen. Nebejt línej.

pátek 10. prosince 2010

And who needs your help?


Nedávno jsem byla pozvaná na supervizi programu "Doučování dětí ze sociálně vyloučených lokalit" organizace Člověk v tísni, ve kterém jsem jako dobrovolník necelý rok zapojená. Včera večer jsem se teda dostavila do karlínské pobočky Člověka spolu s ještě asi dvanácti dalšími dobrovolníky a měli jsme probrat radosti a problémy, které nás potkávají při této možná bohulibé, ale každopádně dost náročné činnosti.

A tak jsme žvanili a žvanili o tom, jak "svoje" děti učíme, jak ony učí nás a co všechno už jsme s nimi zažili. O tom, jak je každá romská rodina jiná a jak idiotský je snažit se tyto lidi nějak generalizovat, cpát je do jednoho pytle.

Někdy se rodina pohybuje na okraji společnosti, protože nemá stejné sociální návyky jako máme "my", někdy protože nic jiného nezná a má strach začít dělat věci jinak, protože má jiné priority, protože jí to tak vyhovuje. V některách rodinách bydlí osm lidí v jednom pokoji, jinde je tak naklizeno, že se člověk bojí někam sednout. Někde vládne doma otec pevnou rukou, jinde je jasným šéfem matka, a na druhé straně jsou tu rodiny, kde třiceti lidem organizuje život sedmdesátiletá babička.

Naším úkolem je hlavně ukázat Romům, jak si mají vytvořit návyk učit se.
Každý, kdo jsme do Člověka přišel, jsme si myslel, že příjdeme do "své" rodiny a zachráníme situaci. Děti naučíme všechno, co se zatím nestihly naučit, rodičům vysvětlíme, že se svými dětmi musejí učit a mají je bezpodmínečně nutně každý den posílat do školy.
A ejhle, ono to tak nefunguje, kdo by to byl řekl.
Strašně se nám ulevilo, když jsme si nahlas řekli, že nejsme ti, kdo mají spasit svět. A největší úspěchy jsou právě ty nejmenší. I když Achmed, nebo Esmeralda derivacema asi nikdy vládnout nebudou, je úžasné sledovat, jakou mají radost, když se jim povede odříkat vyjmenovaná slova po "b". Když mají ten pocit, že se jim něco povedlo.

Tisíckrát jsem si myslela, že tahle práce nikam nevede, není to pravda.
Chtěla bych, aby si jednou ta holčička, kterou doučuju, vzpomněla, že když byla malá, tak k ní někdo chodil a chtěl po ní, aby se učila a alespoň občas si sedla už se svejma dětma a snažila se s nima učit.
Mimochodem za ten rok, co chodím ke "své" rodině jsme zvládli naučit se vyjmenovaná slova a zorientovali jsme se po Evropě.

O tom, jakej si lze ke klientům vybudovat vztah svědčí fakt, že naše těhotná kolegyně navrhne slečně, kterou doučuje, aby jí dělala au-pairku.

Je to moje šance, jak splácet svůj dluh společnosti, za to že jsem se narodila s tou správnou barvou pleti, s rodiči, kteří mě podporují a stojí za mnou v každé situaci, za to, že jsme vždy měli dost peněz, chodím do dobré školy, nemusím čelit žádným předsudkům a nikdo mě neutlačuje.

A komu pomáháte vy? Nebo taky patříte k těm, co umí jen moralizovat, ale pro dobrou věc neuměj udělat nic víc, než o ní mluvit? (Obzvlášť o Vánocích.)

Kdyžtak Člověk v tísni stále nabírá nové dobrovolníky a to rozhodně nejen v Praze.

středa 8. prosince 2010

8/12

Ráno jsem vstala a koupila jsem si letenku.
A mám z toho takovou radost, že ani ten poslední šílenej měsíc v Česku mi tak moc nevadí, jak mi ještě včera vadil. Já si snad budu jěště chtít užít českou oslintanou zimu, nekonečný večery nad učebnicí a kyselý ksichty.
Mám takovej zvláštní vítěznej pocit.

úterý 7. prosince 2010

degustace




Dnes jsme ve škole ochutnávali pět druhů suši, deset druhů sýra, jelení, daňčí a mufloní maso, ukrajinské speciality- jakési taštičky plněné višněma, uvařené a zalité smetanou, masové bramboráky s žampionovou omáčkou- taktéž podle ukrajinského receptu a nakonec jsme jedli tatarský národní pokrm, jehož jméno jsem samozřejmě zapomněla, ale bylo to něco na způsob pirožků, do jejichž těsta se přidává vodka a plní se masem a zeleninou.
A ještě jsme k tomu přikusovali linecké koláčky.
Jedna ze světlých chvilek studia.

Nevím o žádném jídle, které bych nejedla a skoro všechno mi chutná, takže já si o těchto hodinách chrochtám jak prase v bukvicích.
Ale upřímně...suši mě nenadchlo. A vysoká zvěřina trochu zapáchá a trochu mi připomíná chuť jater. Oproti tomu ukrajinská kuchyně vypadá dost slibně, asi se na ní podívám důkladněji. Tatarské "pirožky" mi připadají jako příjemnější příbuzný pizzy. A nejlepší sýr byl dnes ten kozí francouzský.

Neměla jsem s sebou foťák (jaká škoda!), příště to napravím.

Přiložené fotky jsou z Aše od Vietnamců, kteří vaří nejlepší Pho na světě. Asi proto, že původně tato "restaurace" nebyla vůbec určena pro veřejnost, ale pouze jako jídlena vietnamským trhovcům. Tudíž zde lze zažít "opravdovou" asijskou kuchyni. Prostředí nic moc, nebudeme si nic nalhávat, ale Bůh veleb tamního kuchaře!!!

bíle









Všude bílo
pusto prázdno
i v mojí hlavě

pořád myslim jenom na plyn
kterej protopím

necejtim se zdravě

Už bude léto?